Mladé trumpetistky z Pardubic vyhrávají jednu soutěž za druhou. Nástroj si berou i na dovolenou

Začíná tisková konference a před publikum nastupuje trojice dívek. Všechny v černých šatech se zlatě zářícími trumpetami. Jedna z nich dává svou trubkou lehce pokyn a trio začíná společně hrát slavnostní fanfáru na úvod.

Mladé trumpetistky z Pardubic přijely do Prahy nejen zajistit na akci hudební doprovod, ale samy se umístily v sedmičce vítězů posledního ročníku soutěže, do které se letos přihlásilo rekordních téměř 200 zájemců.

„Dal nás dohromady náš pan učitel, který nás také všechny tři učí. Asi nám to šlo a myslel si, že nám to bude dohromady ladit. A měl pravdu,“ směje se dvanáctiletá Thea Čiháková. Spolu s jedenáctiletou Ludmilou Doleželovou a čtrnáctiletou Radkou Lukešovou tvoří sehraný tým už druhým rokem.

„Mně se líbí trubka kvůli tomu zvuku. Když se hrají fanfáry, tak se mi líbí, když jich hraje víc vedle sebe,“ prozrazuje Thea, proč si vybrala právě tento dechový žesťový nástroj. To Lidka zase vyzdvihuje, jak dobře trubka zní při barokních skladbách.

„Mně se líbí barva trubky samotné, že je zlatá a lesklá, i ten její zvuk se mi od malička líbil. K hraní jsem se dostala tak, že k nám do školy přišel učitel a nabízel nám to, a tak jsem měla příležitost se k trubce dostat,“ vypráví Radka.

„Ještě za mých studií na konzervatoři v Praze přitom holky hrající na trubku neexistovaly,“ vypráví Roman Faltys, učitel ze ZUŠ Pardubice-Havlíčkova, který do Prahy s triem přijel. Cestu k nástroji si dámy podle něj začaly nacházet asi před dvaceti lety. „A teď mám radši děvčata, jsou daleko pilnější, kluci jsou pomalejší, není to úplně nejlepší,“ prozrazuje ze své učitelské zkušenosti.

„Tato tři děvčata učím od 1. třídy, začínali jsme od zobcovky, od úplných začátků, a holky se vypracovaly s velkými úspěchy. Vyhrávají prakticky všechny soutěže, co jsou, ať už celostátní, nebo mezinárodní kola,“ chválí je Faltys.

V seznamu jejich nedávných úspěchů jsou prakticky samá první a druhá místa, nejvíc si dívky cení loňského úspěchu na mezinárodní soutěži plné konkurence z celého světa.

„Je to soutěž, která se koná ve švédském Stockholmu, jmenuje se SIMC (Stockholm International Music Competition - pozn. red.) a holky tam dostaly druhou cenu, přičemž první cena nebyla udělena. Bodově se umístily nejvýš,“ prozrazuje jejich učitel.

„A já si hodně cením úspěchu v mezinárodní soutěži v Brně, byla to sólová soutěž, kde jsem vyhrála 1. místo,“ dodává Radka. Na rozdíl od jejích dvou kamarádek, pro které je hraní spíše koníčkem a o budoucím povolání ještě nemají jasno, se ona plánuje hudbou živit. Brzy ji čekají přijímačky na konzervatoř. „Jednou bych si chtěla zahrát ve státní opeře v Sydney, protože je to v Austrálii a já Austrálii miluju,“ prozrazuje svůj aktuální sen.

Trio mladých trumpetistek si v rodných Pardubicích zvou na všechny důležité akce, aby na nich zahrály, a nejstarší Radku mohou slýchávat pravidelně i návštěvníci Velké pardubické.

„Vždycky tam hrajeme českou hymnu z paměti plus občas další skladbu, třeba fanfáru. Znamená to pro mě hodně, protože je to velká akce, na kterou jsem koukala vždycky i jako malá, a jsem nadšená, že tam můžu být,“ říká Radka.

Nejnáročnější na hraní na trubce je podle They nacvičení složitých skladeb a práce s dechem. „Pro nás jsou hlavně důležité plíce, abychom měly hluboké nádechy, protože když se málo nadechneme, tak už tu skladbu nedohrajeme,“ vysvětluje.

„Na hraní na trubce je nejsložitější udržet si nátisk (svalové uzpůsobení rtů - pozn. red.),“ myslí si zase Lidka. Nátisk je potřeba vycvičit a udržovat denním cvičením, jinak se jeho kvalita, a tedy i kvalita tónu výrazně zhoršuje.

Hru na trubku proto někteří profesionální hudebníci přirovnávají k vysoce výkonnostnímu sportu - tak jako musí sportovec cvičit potřebné svaly, hráč na trubku zase cvičí svaly rtů. A musí se také naučit, jak je nepřetěžovat.

„I když jedeme na dovolenou, tam s sebou musíme mít taky trubku, abychom si nátisk udržely,“ dodává Lidka s tím, že už měly holky s sebou trubku třeba na dovolené v Chorvatsku nebo Itálii.

„Všechny skladby pro děvčata upravuju, protože těch skladeb pro tria trubek je velmi málo, všechno musím aranžovat sám. I díky tomu holky hrají skladby, které se jim nejvíc líbí, hlavně swingové. Barokní skladby jsou sice hezké, ale ty swingové jsou modernější a chytnou je vždycky víc,“ dodává učitel Faltys.

Ve Zlatém oříšku přitom nebyl nováčkem, už v roce 2016 v něm uspěli i jeho další svěřenci, tehdy osmiletí muzikanti. Vyhrát dvakrát se ještě žádnému z přihlašujících v historii soutěže nepodařilo.