Křehkost mladé generace: Proč psychická odolnost našich dětí klesá?

Je tomu právě rok, co si vzal život devatenáctiletý Karel Ašenbrener, jeden z nejlepších e-sportovců na světě. Rodina a přátelé ho vnímali jako hodného a empatického kluka, který nezkazí žádnou legraci. Jako bojovníka, jenž se nezalekne žádné překážky. Karel, kterého e-sportovní komunita znala pod přezdívkou Twisten, však bojoval s depresemi.

„Plakal jsem v noci, protože jsem měl pocit, že jsem špatný hráč a nikdy ničeho nedosáhnu, plakal jsem, protože jsem měl pocit, že mě má rodina nemá ráda, plakal jsem, protože jsem se cítil nechtěný, plakal jsem, protože jsem si myslel, že mě všichni nesnášejí a jsem ten nejhorší člověk na světě. Dokonce jsem se pořezal,“ napsal v otevřeném dopise talentovaný mladík zhruba půl roku před smrtí. Jak se asi tato slova četla matce nešťastného mladíka?

Tragická událost se drtivě podepsala na celé rodině. Matka Ivana ale zabojovala o životy dalších podobně strádajících mladých lidí. Památku svého syna uctila tak, že založila Twisten Foundation, nadační fond, který pomáhá dospívajícím s psychickými problémy a jejich rodičům. S podobnými pocity, které sužovaly jejího syna, se totiž potýká stále více mladých lidí. Někteří – stejně jako on – sahají k fatálnímu řešení.

Mají houby starosti, a tak si vymýšlejí. I tohle člověk občas slýchá, když přijde někde řeč na duševní zdraví mladých. Ale není to spíš naopak? Co trápilo v pubertě generaci dnešních padesátníků či šedesátníků? „Báli jsme se tak akorát rodičů a špatných známek. Když jsem dostala pohlavek, nemyslela jsem si, že mě máma nemá ráda, ale že je to nespravedlivé. Nespravedlnost světa jsem ovšem nevnímala jako osobní útok, ale jako realitu,“ vzpomíná Jana, ředitelka malé základní školy v Orlických horách.

„A jediná holka, s níž jsem se porovnávala, byla Eva Blažíčková z céčka, kterou milovali všichni kluci. Jinak jsme na školních fotkách vypadali všichni stejně blbě, filtry ani druhý pokus o lepší záběr jsme tehdy k dispozici neměli.

Dneska? Musejí se vyrovnat ne s jednou Evou, ale se stovkami tisíc Ev na sociálních sítích, které jsou v jejich očích hezčí, úspěšnější, lásky hodnější. Současné děti to mají velmi těžké, těžší, než jsme mívali my,“ zamýšlí se žena, která nás poprosila, abychom neuváděli její celé jméno. „Věřte tomu, že by se na mě hned sesypali rodiče, co to o jejich dětech vykládám za nesmysly, že ony to rozhodně těžké nemají, protože je o ně doma dobře postaráno.“

Paní ředitelka naráží na přehnaně starostlivé rodiče, kteří dětem umetají cestičky tak úzkostlivě, až z nich dělají to, čemu se dnes říká „sněhové vločky“. Křehké a zranitelné bytosti. Výchovný trend přehnaně pečujících rodičů, kteří svým potomkům odstraňují ze života překážky, psychickou odolnost jedince neposiluje. Jakkoli to rodiče myslí dobře, absence nepříjemných situací a zážitků, se kterými se děti a dospívající musí vypořádat, vedou k poklesu schopnosti odolávat nepříznivým biologickým, psychologickým a sociálním faktorům a zvládat krize.

Když se člověk zvládne vypořádat s malými každodenními protivenstvími, zvládne později i nečekané velké stresy, jaké přináší běžný život. Lékaři Michal Hrdlička a David Kolouch v knize Děti v ohrožení – Krize, odolnost a psychické zdraví přirovnávají tuto odolnost k očkování, kdy se malými dávkami podporuje tvorba protilátek.

Psychiatr Radkin Honzák říká, že každý z nás potřebuje v určitém věku pochopit, že někdo něco umí líp a že to není žádná tragédie. „Potřebuje takové to otrkání, kdy kluci soupeří, holky se natřásají. Jde o utváření sociálního instinktu, který v životě hraje daleko větší roli než to, jestli máte IQ 140 nebo 40.

Dnes mají tito lidé co dohánět, odborná literatura k tomu říká, že bude potřeba psychologů, aby adolescenty vytrénovali v tom, co jim chybí. Ony úplně stačily sociální sítě, které vedly k významnému růstu narcismu. Člověk, který se na nich předváděl, pak vlezl do reality a tam to pěkně schytal. Z čehož se hroutil a teď se hroutí na kvadrát,“ shrnuje psychiatr Radkin Honzák v knížce rozhovorů Pozná kardiolog zlomené srdce?

Když se neví kudy kam, svede se problém na sociální sítě. V případě nešťastných dětí je však jejich negativní vliv bez diskuse. Jako sociální tvor člověk potřebuje někam patřit, příslušnost ke skupině je pro nás velice důležitá. Proto se porovnáváme, proto potřebujeme cítit, že jsme stejní jako ostatní. Jinak máme pocit vykořenění, od kterého je k depresi blízko. Jenže zkuste patřit do skupiny tisíců lidí, kteří sdílejí na sociálních sítích svá krásná těla a své dokonalé životy. To prostě nejde.

A vysvětlit dětem, že je tohle jen hra na něco, co ve skutečnosti není, je velmi těžké. Pro pochopení jim chybí životní zkušenosti. Jediné, co pomůže, je posilovat v dětech sociální instinkty. Nebát se nechat je nabít si ústa. Vedle toho je také potřeba si s dětmi neustále povídat. Ne o tom, co bylo ve škole a jestli snědly svačinu. Ale třeba i o vlastních trablech, neúspěších, selháních. Aby věděly, že život není jen sluncem zalitá zahrada.

Studie Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) z října 2023, která monitorovala přes šest tisíc deváťáků napříč kraji, odhalila, že psychickou nepohodu pociťuje více než půlka dotázaných. Když si představíte třídu o dvaceti žácích, tak podle hlubšího rozkladu této statistiky osm dětí v ní vykazuje příznaky středně těžké až těžké deprese, šest příznaky úzkosti a dalších pět příznaky mírné deprese.

Za poslední čtyři roky také podle docentky Ivany Doudové z Dětské psychiatrické kliniky FN Motol dramaticky narostl počet hospitalizovaných dětí, z nichž drtivá většina jsou dívky mezi 12 a 16 lety, které se pokusily o sebevraždu, pravidelně se sebepoškozují nebo trpí poruchou příjmu potravy. Dospívající pacienty také sužují úzkosti, deprese či panické ataky.

Ve všech oblastech duševního zdraví jsou více zasaženy dívky. „Převládající kult těla, tedy silný společensko-kulturní tlak na vzhled, způsobuje u mnoha dívek nízké sebevědomí a pocity méněcennosti. U dívek je také vyšší pravděpodobnost, že byly oběťmi traumatických událostí, zejména sexuálního zneužívání. Důležité jsou i rozdílné reakce na stres a hormonální změny,“ říká Matěj Kučera z NÚDZ.

Enormní nárůst počtu pacientů evidují nejen psychiatrické kliniky, ale i všechna další pracoviště psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů napříč republikou. Kapacity ovšem nestačí. O duševním zdraví se léta mlčelo, nanejvýše si o něm zasvěcení šeptali někde v koutě a teď na opomíjenou součást našeho zdravotnictví krutě doplácíme. Výsledek? Lékaři musejí denně odmítat rodiče, jejichž děti už nechtějí dál žít.

Co za epidemií duševních poruch a onemocnění mladé generace stojí? Zásadním byl podle odborníků covidový lockdown. Ač mnoho lidí od fyzických problémů zřejmě ochránil, u početné skupiny menších dětí a teenagerů byla ztráta pravidelného režimu a izolace důvod, proč u nich duševní poruchy propukly. Někde se k všeobecné nejistotě, záplavě negativních zpráv a stýskání po kamarádech přidala ještě eskalace problematických rodinných vztahů a naplno propukly patologické jevy spojené s násilím a sexuálně agresivním chováním.

„Jeden z největších zločinů dvou covidových let bylo, že zavřeli lidi doma,“ potvrzuje Radkin Honzák. „Nejenže stouplo domácí násilí, ale izolace působila velice negativně jako stresový faktor. A protože nemůžeme lidem uříznout hlavu a zkoumat, co se tam stalo, zkoušeli to zjistit na mravencích. Ti jsou také sociální druh. Přišli na to, že Ferda by v cizích službách neobstál, protože izolovaný mravenec přišel během krátké doby o část imunity a stresových obran a během dvou dnů uhynul,“ popisuje psychiatr Radkin Honzák v již zmiňované knize. Izolace kromě toho způsobuje změny v mozku, které vedou k apatii nebo naopak k nezvládání emocí. Ne nadarmo byly samotky jedním z nejkrutějších trestů v už tak krutých věznicích.

Pandemie však nebyla hlavním viníkem, spíš katalyzátorem. Podle odborníků se na zhoršené psychické odolnosti dospívajících podepisují i další faktory. „Duševní zdraví, potažmo duševní onemocnění, jsou do značné míry onemocnění multifaktoriální. Nelze určit jeden jediný rizikový faktor, na který bychom mohli ukázat. Platí, že na duševním zdraví populace se negativně projevuje působení současné vysoce individualizované, globalizované, pozdně informační společnosti, kdy je na děti a dospívající kladen ohromný tlak a lidé jsou všeobecně vystaveni enormnímu množství psychosociálních stresorů. Velkou psychickou zátěž současné doby můžeme přisuzovat silným celospolečenským událostem posledních pár let,“ vysvětluje Matěj Kučera z NÚDZ.

Konkrétními příčinami epidemie křehkosti duše se zabývají i lékaři Michal Hrdlička a David Kolouch ve své knize Děti v ohrožení. Mezi obecné faktory řadí oslabení principu odložené spotřeby, který říká, že chceme-li něčeho významného dosáhnout, musíme nejprve podniknout kroky zahrnující dřinu a odříkání.

„Podle těchto zásad stovky let evropští a severoameričtí vynálezci a objevitelé sháněli peníze na své objevitelské projekty a mise, vědci putovali po světě za těmi nejlepšími učiteli v oboru a i čističi bot ve svém americkém snu věřili, že budou-li dostatečně pilní, stanou se z nich milionáři,“ píší v knize a dodávají, že tento étos v půli 20. století vyprchal a lidé v současné konzumní společnosti preferují to, co nese okamžitý a hmatatelný užitek.

Proto dnešní děti chtějí všechno hned, nejsou schopné snášet nepohodu a podstupovat nepříjemné věci cestou k cíli. S tím souvisí i koncept pasivního štěstí, kdy se na nás odevšad valí, že si blahobyt, dobrou náladu i úspěch přece všichni zasloužíme. Kdo by nechtěl věřit tomu, že má nárok na pohodový život plný slastných okamžiků? Jenže milující rodiče kolikrát neradi ukazují potomkům, že realita v mnoha případech pokulhává. Zejména pokud oni sami nedostatkem netrpí a děti navyknou na vysoký životní standard, který se pro ně stane automatickým.

Na současné situaci se podepsala i změna ideálu doby, kdy se dříve tolik ceněná odvaha či odolnost považují za zbytečnou tvrdost, někdy až krutost. Dnešní trend velí v první řadě empatii, respekt k jinakosti a důraz na individualitu. Stačí si vzpomenout na tábory či skautské výpravy, kam se jezdilo na dva tři týdny, plnily se nejrůznější zkoušky odvahy, děti si nezřídka samy vařily či stavěly část tábora. Dnes trvají tábory týden a všechny aktivity jsou koncipovány tak, aby se děti moc nenadřely. Postavit si podsady nebo uvařit by nezvládly. Ale buďme upřímní, není to jejich vina. To my jsme je to nenaučili. Místo sekerky jsme dětem dali do ruky mobil, protože tím si přece neublíží. Jaká bláhovost!

Neurologové upozorňují, že už desítky tisíc let jsme naprogramováni na zcela jiné věci než zírat dlouhé hodiny denně na obrazovku počítače nebo displej telefonu. Technologie však zapříčinily, že se nám v mozku tvoří jiný typ spojů, což s sebou nese i negativní aspekty, například zhoršení paměti, komunikace a dalších kognitivních schopností. Podle neurologa Martina Jana Stránského vytvářejí algoritmy sociálních sítí návykový systém. Jsou naprogramovány tak, aby mozek neustále vyplavoval dopamin – hormon štěstí. Mozek totiž reaguje na odměnu stejně, ať už ho dopujeme sladkostmi, nebo lajky. Pak se nelze divit, že když dítě závislé na lajku svou „drogu“ nedostane, jeho duše se rozplyne v nicotě jako ta sněhová vločka…