Jaké to je cestovat se čtyřmi dětmi

Idealistické plány, jak se váš bohatý cestovatelský život s příchodem potomků nijak zvlášť nezmění, vezmou za své s nadechnutím prvorozeného dítěte. Je lepší s tím počítat. Ano, i já jsem si myslela, že po půl roce odložím kojence k babičce a vyrazím na ferraty. Ale nějak se mi samy o sobě změnily priority. A na ferraty jsem nevyrazila dodnes, byť nejstarší dceři táhne už na sedmnáct.

Ale hor jsme se nevzdali. To zas ne. Jakmile jsem si ujasnila, že na cesty s miminkem nemusím tahat cestovní postýlku, přebalovací pult ani půlku domácnosti. A že se dokonce obejdeme i bez kočárku, který se třeba v Benátkách s miliony mostky přes kanály ukázal vyloženě jako přítěž, bylo vše o moc jednodušší. Ale i tak je potřeba brát v potaz, že neplatí přímá úměrnost, čím menší dítě, tím míň věcí. Je to vlastně naopak.

Miminka, kojenci a batolata vyžadují velké množství nepostradatelných serepetiček. Pokud jedete třeba do přírody nebo se chystáte na puťák, často nemáte šanci vše potřebné obratem dokoupit. Jen co odpadnou plínky, už abyste tahali alespoň patery kalhoty na převlečení navíc. A vzhledem k zatím rozpačitému způsobu stolování batolat je dobré mít navíc i nějaké to tričko…

Každopádně do určité váhy dítěte si vystačíte s nosítkem. A ani ho nemusíte kupovat. Takovou vypolstrovanou odlehčenou krosničku se sedátkem, co stojí skoro jako kočárek, si můžete na dovolenou do Krkonoš, do Alp i na Island, pohodlně za pár korun půjčit. Protože si fakt nechcete pořizovat s narozením druhého dítěte další. Ale jinak všechno vychází – dva rodiče, dvě děti, dvě krosny, případně dvě sedačky na kolo. Rodinným sportovním aktivitám se meze nekladou.

Zpětně trochu lituji, že jsme s menším počtem dětí do jejich určitého věku více nevyužili slev na letenky, protože s příchodem dalších ratolestí se začalo všechno prodražovat a ukázalo se, že letecká doprava nám zůstane na nějakou dobu zapovězena. Ale zase jsme se stali experty na noční několikahodinové přesuny. Lze sice naplánovat přejezd po Evropě z místa A do místa B ve stylu „cesta je cíl“ - to znamená každé dvě až tři hodiny stavět na výlet ve městě či u jezera nebo na svačinku, nebo na čůrání či na čištění pozvracených sedaček, a dotáhnout to tak na dvojnásobnou délku zájezdu. Ale tichá noc, klidná noc má rozhodně svoje kouzlo. Zvlášť když jsou děti v předškolním věku a nějaké pamětihodnosti cestou moc neocení.

Mimochodem, proč s dětmi vůbec někam cestovat, když jsou malé a pravděpodobně si to ani nebudou pamatovat? Kvůli těm několika zábleskům vzpomínek na moře nebo na chuť jahodové zmrzliny? Když ani neocení místní architekturu, srovnání expozice technického či přírodovědného muzea ve Vídni a Bruselu, umělecký styl Moneta, Edgara Degase nebo van Gogha a z mumií v historických sbírkách budou mít maximálně noční můry? A vás to navíc stojí majlant, nervy a po každém takovém výjezdu zestárnete o pár let. Nestačilo by jim v tomhle věku trávit čas na zahradě u babičky u nafukovacího bazénku? Tak určitě.

Vězte, že to děláte pro ty šťastné okamžiky (doslova okamžiky) rodinné pohody mimo zaběhlou rutinu, a hlavně pro sebe. Vy si to pamatovat budete, včetně toho, jak se děcka rvou o místo na spaní, zmáčknutí tlačítka u hotelového výtahu, o jídlo, o mořskou vlnu, o místo na slunci. A budete si moct pak říct, jak jste dobří, že jste to nevzdali a něco s nimi zažili. Něco, co vás taky bavilo, i když to bylo proloženo návštěvami dětských hřišť.

Z naší rodinné zkušenosti vyplývá, že s dětmi do zhruba deseti let je vlastně velmi snadné něco podnikat. Prostě je naložíte a někam jedete. Jasně, program přizpůsobujete, aby je bavil, ale jinak jsou přirozeně natěšené. Následují vás, kam je nesete a později vedete. Ujdou, kolik mají naloženo (což u nás bývalo i dvacet kilometrů s několik set metrovým převýšením). Jasně, trochu se reptá, trochu bolí nožičky. Ale nikdo vám do očí neřekne, že jste se asi po, jestli chcete vystoupat na tu dvoutisícovku před vámi a odmítáte platit za lanovku. Nikdo vám neřekne, že jste úplně blbí, protože jste zabloudili, a že už s vámi nikam nepůjdou. To přichází později. Po meziobdobí, které se nese ve znamení organizované zábavy.

V určitém momentě dětem přestává příroda a nějaký ten pařez na skákání stačit a vyžadují specificky laděnou atraktivnější zábavu. Ta obvykle obnáší hodně hluku, barev a adrenalinu. A ještě víc lidí, čekání ve frontách a předraženého občerstvení. Řeč je o tematicky laděných zábavních parcích. Uděláte jimi radost i předškolákovi, ale nezdá se to jako nezbytnost, protože dokud o jejich existenci neví, nijak ho to neznepokojuje. To se mění s prvním výletem do Mirakula, Westernového městečka, Dinoparku, Playmobil FunParku, Gardalandu, Europa-Parku, Energylandie, Tropical Islandu nebo Legolandu…

Chvíle, abyste začali rovnou šetřit na Disneyland, kde vás dva dny s přespáním pro celou rodinu vyjdou na stejnou částku jako týden u moře all inclusive. Jenomže moře, pochopte, už je tou dobou nuda, voda slaná, písek všude. Snad kdyby byla na pokoji wifi. Nebo by byl u hotelu fakt „hustej“ aquapark. Anebo byste jeli s několika spřátelenými rodinami s podobně starými dětmi. Nebo jim aspoň vzali s sebou kamarády.

Jako bonus však lze po cestě navštívit i výběr trochu sofistikovanějších atrakcí s nadstavbou jako různé středověké stříbrné doly či IQ parky, které místo adrenalinu sází na poznání. Děti, a to dokonce i náctileté, rozhodně nezklamete výjezdem na motokáry, na rafty, kajak, zkouškou leteckých trenažérů nebo indoor surfováním, létáním ve větrném tunelu, paraglidingem, potápěním, canyoningem, lanovým skluzem nebo vodním lyžováním. Ale to už jsme se od cestování poněkud přesunuli ke krátkodobým instantním zážitkům.

Je nasnadě, že čím víc puberťák, tím méně bude chtít nějakou společnou rodinnou dovolenou vůbec absolvovat. Zvlášť s mladšími sourozenci. A tím hůř se hledá program, který by ocenili všichni účastníci zájezdu. Pokud to bylo s malými dětmi fyzicky náročné, protože jste věčně měli u sebe všechny jejich věci a nosili je, kdykoli byly smrtelně unavené, ale už vážily třeba třicet kilo, z nové éry nekonečného dohadování budete zcela vyčerpaní psychicky. Jenom tiše zamáčknete slzu při láskyplné vzpomínce na drobné hašteření vašich ratolestí kvůli sezení u okýnka a nijak vás nenakopne ani fakt, že si radost vašeho života na týden klidně zabalí jen jedno triko a své skromné zavazadlo si už odnosí sama.

Komentáře typu „zase ty šutry“ v muzeích, „zase nějaký patlaniny“ v galeriích, „zase ta vycpaná zvířata“ na hradech a zámcích vás mohou od návštěv těchto míst na dlouho odradit. Stále se naopak osvědčují zoologické zahrady, akvária, lanové parky a zmrzliny. Ale vy sami víte, co vaše děti nejvíc baví.

Pomáhá i dělení na skupinu toužící po výstupu na nejvyšší horu v okolí a skupinu, která se raději válí u vody nebo si chce zajít na lodičky. Nebo prostě někam jinam. A osvědčenou strategií jsou také rozchody, pokud starším dětem důvěřujete, že k vám najdou cestu zpátky. Protože není nad to strávit v klidu čas u kávy s knihou v galerii, ale i ve vojenském muzeu, když víte, že vaše děcko je šťastné za svůj svobodný čas. Je to i dobrý nácvik na postupnou nezávislost dítěte. A ne, nebude vám líto, že za chvíli bude chtít váš potomek vyrážet na cesty už úplně sám nebo s partou kamarádů. Protože všechny jeho pubertální řeči vám pomohou snáze se odpoutat od idylických představ společných rodinných dovolených. A jen co se všichni osamostatní, můžete konečně vyrazit na ty ferraty, včetně mě. Třeba se nakonec přidá i některé z už dospělých dětí, a dobrovolně.