Jak se změnily dětské knihy

Děti z Bullerbynu; Heidi, děvčátko z hor; Luisa a Lotka či Pipi Dlouhá punčocha. To byly moje „dětské topky“. Pak přibývaly další žánry, ale tyhle mám navždy spojené s dětstvím. Některé jsou možná v určitém směru „za zenitem“, pořád ale vycházejí v reedicích a stále mají své nové dětské čtenáře.

Proč jsou tyhle knihy pro současné malé čtenáře stále zajímavé? Proč je baví staré foglarovky plné výhradně chlapeckých dobrodružství a zároveň čtou knihy Alice Osemanové o tom, že mezi kluky může být víc než jen přátelství? Je to nakonec esence literatury – fantazijní světy, příběhy, který je buď zaujmou, nebo je s nezájmem odhodí?

Literatura pro děti se za poslední desetiletí proměnila a mění se neustále. „Nežijeme v uzavřeném světě. Přibližně od pěti let si dítě uvědomuje širší rodinné vazby a společenskou realitu, která jej obklopuje. Postavení dítěte se mění, v našem civilizačním okruhu žije dítě většinou materiálně zabezpečené, ale zase je daleko více vystaveno tlaku okolí,“ říká literární kritička Jana Čeňková, která se zaměřuje právě na dětskou literaturu.

Děti jsou daleko víc zapojovány do složitějších a citlivých debat s rodiči, navíc získávají mnoho informací z videí na YouTube, sociálních sítí a podobně. Malá rodinná dramata, rozchody, střídavá péče, šikana ve škole včetně promyšlené kyberšikany, alkoholismus a jiné závislosti rodičů. To vše vstřebávají často, aniž by dospělí o jejich trápeních, ale i zájmech věděli.

„Pořád v nich ale zůstává touha po harmonii a přátelství, kterou bychom jim měli zprostředkovat a kterou dětství provází odjakživa. A zde stojí kniha jako prostředník. Příběhy by měly mít etické poselství, nikoli v představě dětství jako bezstarostné etapy, ale vyvažovat dobro, dobré skutky nad zlým konáním,“ vysvětluje Jana Čeňková.

Táta pracuje na zahradě, maminka doma vaří a uklízí. Dívky jsou pasivní a bezmocné, zatímco kluci aktivní, silní a hrdinové. Holky brečí, kluci nikdy. I takové genderové stereotypy můžeme najít ve starších knihách pro děti.

Píšou současní autoři podobně? „Pokud bych se soustředila na young adults (pro mladé dospívající – pozn. redakce) literaturu, už tam tyto stereotypy nevidím, zejména ve fantasy románech. Za všechny například Hunger Games Suzanne Collinsové i kultovní série Harry Potter Joan Rowlingové. Dalším příkladem je novinka, debut Martina Čepy Zvon – fantazijní román, v němž se přenese trojice dětí, dvě dívky a jeden kluk díky časové smyčce do Prahy na konec druhé světové války a zažívají velké dobrodružství. Nebo kniha Jany Šrámkové Tonda, Slávka a kouzelné světlo, v níž si jsou oba hrdinové ve svých fantaziích a touhách rovni,“ tvrdí Čeňková.

Je proto otázka, zda jsou některé knihy z dětství současných padesátníků ještě pro dnešní děti použitelné. Znáte například komiks od Miloslava Švandrlíka a Jiřího Wintera Sek a Zula? Vyšel na začátku 70. let a vypráví příběhy jedné pravěké rodiny. Možná na něj vzpomínáte v dobrém, někoho dnes může ale zarazit, že v něm pračlověk praští kyjem ženu, kterou odtáhne do jeskyně, nebo že pro zábavu zbaví tygří mládě svobody i rodičů.

Chceme přestat dětem takové knížky číst? Nebo děti v každé době vidí v knize prostě „jen“ příběh? „Humorný komiks Sek a Zula bych už tehdy brala jako nadsázku. Je ale pravda, že v posledních desetiletích se v literatuře s tímto stereotypem rozdělení rolí nesetkávám,“ domnívá se Čeňková a radí, že když budeme vysvětlovat a povídat si, dětskou duši podobné příběhy nijak nepokřiví.

Já sama jsem svým synům četla každý den před spaním všechno možné, starší klasiku i fantasy. Byl to náš rituál, bez kterého by nezavřeli oči. Někdy se stalo, že se jim to nelíbilo nebo něco nechápali, takže se smáli a vyptávali. Hodně jsme si proto nad knížkami i povídali. „Komunikaci s dětmi a dospívajícími o knihách i jiném umění považuji za zcela zásadní od raného věku,“ říká Čeňková.

Benefity četby jsou podle ní obrovské, včetně rozvoje jazykových dovedností a emocionálního rozvoje. „Zabírá to čas rodičů, učitelů i prarodičů, ale tyto chvíle nad četbou nebo vyprávěním o knihách patří k nejvíce intimně sdíleným zážitkům, které vám mohou otevřít společné radostné chvíle, ale i naznačit problém,“ dodává odbornice.

Existuje vůbec něco jako „nevhodné téma“? Neměly by děti dostávat po douškách i kontroverzní témata? Jak se domnívá Jana Čeňková, otázka vždy je, o jaká kontroverzní témata se jedná. „Zatajovat“ dětem smrt nebo válku či tragické momenty smysl nemá. Jen se to musí dělat adekvátně.

Možná se nám rodičům o taktových tématech složitě mluví a čte a tajně bulíme do polštáře, ale dětem to složité vůbec nepřijde. „V podstatě jsou tedy vhodná všechna témata a žánry od poezie, pohádek, komiksů, příběhů s dětskými hrdiny až po fantasy a sci-fi. Vzbuzují představy o světě a mezilidských vztazích, mohou omezovat úzkosti, probouzet fantazii a citlivost vůči ostatním, předávat i hodnotový systém. A zde bych se zastavila. Literatura pro děti a mladé čtenáře by měla apelovat na morální a humánní poselství, ale nikoli prvoplánově. Můžeme se zde přenést právě do pohádkových archetypů, ale i v reálném životě je třeba bojovat se zlem, nezměrnou krutostí vůči bližním a učit se být tolerantní,“ dodává.