Genetičtí pátrači: dokážou najít příbuzné i vystopovat předky hluboko do minulosti

Setkání se sedmatřicetiletým Pavlem Mikelem z Morkovic dovede zájemci o genetickou genealogii vyrazit dech. Nebo přinejmenším předat pořádnou dávku inspirace. Nejenže díky pátrání v matrikách sestavil svůj rozsáhlý rodokmen, ale s pomocí genetické analýzy sleduje stopy svého rodu i hluboko do minulosti, kam matriky už nedosáhnou. Odhalil při tom i svoji spřízněnost s dalšími moravskými rody. Zjistil, že jejich společní předci žili v oblasti Luhačovského Zálesí přinejmenším od raného středověku.

„Jako malý kluk jsem rád poslouchal vyprávění dědečka Nesvadbíka o tom, jak to bylo, když on byl malý kluk, a jak to kdysi chodilo u nich v hospodářství. Když mi v patnácti letech zemřel druhý dědeček, uvědomil jsem si, že o rodině z tatínkovy strany toho tolik nevím. Pro informace o hlubší historii rodu jsem musel do archivů. Odpíchl jsem se od dokumentů z druhé světové války, kdy rodina povinně prokazovala úřadům svůj nežidovský původ,“ vzpomíná, co ho kdysi přivedlo k tvorbě rodokmenu.

První komerčně dostupný genetický test si koupil v roce 2014 ještě jako student molekulární biologie a genetiky na Masarykově univerzitě v Brně a otestoval jím svého dědečka z matčiny strany. Od té doby úspěšně nabídl testování DNA několika desítkám lidí a především mnohé další svým zaujetím pro genetickou genealogii získal.

Není divu, že se loni na jaře stal předsedou správního výboru Společnosti pro genetickou genealogii, kde se sešli zkušení genetičtí genealogové včetně několika vědců z oboru genetiky.

„Testováním dědečka Nesvadbíka jsem odstartoval svůj první malý projekt, na kterém jsem si vlastně i ověřil, co všechno se mohu s pomocí komerčních testů DNA dozvědět. Nesvadbíkové žijí především na Prostějovsku a je jich opravdu málo. Mužů žije v celém Česku aktuálně jednadvacet. Postupně jsem tedy kontaktoval vždy jednoho mužského zástupce z jednotlivých rodových linií a testem chromozomu Y jsem si ověřil, že všichni pocházejí z jednoho předka. Byl jím Jiří Nesvadbík, který se narodil v roce 1755 v Čehovicích nedaleko Prostějova,“ vzpomíná.

Jeho první test analyzoval mužský pohlavní chromozom Y, který se dědí z otce na syna. A protože v tomto chromozomu mezi generacemi postupně přibývají náhodné mutace, vytváří obrazně řečeno bohatě větvený strom mužských linií.

Společnost FamilyTreeDNA takový strom založila na svých webových stránkách pro klienty, kteří si nechali udělat její nejpodrobnější test Big Y-700. „Testovaní jsou po dokončení analýzy do tohoto stromu zařazeni a vidí, se kterými rody sdílejí společného mužského předka a také časový odhad, kdy se narodil. Do databáze můžete také zapsat dobu a místo narození nejstaršího předka ve vaší otcovské linii,“ vysvětluje.

Databáze dokáže poměrně přesně vypočítat u testovaných otcovských linií dobu narození společných předků, což je zvlášť důležité pro výzkum před existencí matrik. Protože zároveň pracuje i s výsledky analýz archeologických nálezů, umí odhadnout migrační trasu těchto linií v minulých staletích a tisíciletích.

Běžně pracuje i s testem autozomální DNA, který analyzuje 22 nepohlavních chromozomů. „Protože od každého rodiče dědíme náhodně polovinu DNA, test dosáhne asi jen šest generací zpět u všech našich přímých předků. Dále už je autozomální DNA natolik naředěná, že se příbuznost mezi dvěma lidmi obvykle neprojeví,“ objasní. Nicméně test má jiné výhody: právě díky němu je možné v databázích genetickogenealogických firem najít i vzdálené příbuzné ze všech linií předků, nejen té přímé otcovské.

Nakonec jsou tyto testy užitečné i pro jeho hlavní zájem: „Nově obsahuje autozomální test od FTDNA také hrubé určení chromozomu Y, a snadno se tedy analýzou zjistí příbuznost mezi rody, které jsou v některém místě usazené dlouho. A pak už je stačí podrobněji testovat a porovnávat otcovské linie.“

U rodu Mikelů to měl s pátráním po nejstarších generacích rodu daleko složitější než s Nesvadbíky, protože nejstarší matriky shořely a dochované opisy jsou značně torzovité.

„Mým matričně nejstarším přímým předkem je Jan Mikel, který zemřel roku 1753 v Doubravách, bylo mu teprve 42 let. Zápisy o jeho narození a sňatku se bohužel nedochovaly a ani jiné archivní zdroje jako urbáře či gruntovní knihy mě nikam neposunuly. A tak jsem dlouhou dobu nevěděl, odkud Jan pocházel, kde žili jeho rodiče a další generace předků,“ rozpovídá se o svém dosud největším genetickogenealogickém bádání, které ho zavedlo až do období raného středověku.

S pomocí testů DNA si ověřil, že Mikelové mají v otcovské linii nejblíž k rodu Bernátků, který je v Doubravách usazený také velmi dlouho. Podle výsledků Big Y-700 mají společného mužského předka narozeného odhadem v roce 1550.

„Vzhledem k tomu, že Mikelové i Bernátci mají nejstarší předky v Doubravách, je téměř jisté, že se jejich společný mužský předek musel narodit právě v této vesnici, a to v době, kdy ještě nebyla ustálená příjmení. Předkem Mikelů tak byl pravděpodobně jistý Mikuláš a předkem Bernátků Bernard, zřejmě to byli bratři,“ soudí.

Dlouhou dobu však přemýšlel, jestli kolébkou rodu nejsou sousední Březůvky, které vždy patřily ke stejnému panství a kde se později v 17. století také vyskytují rodiny Mikelů a Bernátků. Jenže zjistil, že za uherských válek byla vesnice vypálena a potom úplně vylidněna v důsledku morové epidemie. Ještě v roce 1573 se o ní píše v zemských deskách jako o pusté vsi a teprve někdy po roce 1580 je nechal majitel osídlit novými obyvateli.

Genetické shody našel i u dalších rodů v regionu jihovýchodní Moravy. Zatím nejstarším dohledaným spřízněným rodem ze stejné oblasti je rod Mlčků. S Hamšíkovými a Poláchovými ho pojí společný předek, který se podle stromu FTDNA narodil přibližně v polovině 13. století. Podle odhadu sdílí se všemi už zmíněnými rody mužského předka narozeného v první polovině 7. století, tedy ještě před dobou Velké Moravy.

„Je to samozřejmě jen odhad, který se pouze opírá o dosavadní poznatky a možná se i mýlí o sto let, ale určitě ne o tři sta,“ zdůrazní a dodá ještě, že to všechno vypovídá také o tom, jak byl kraj osidlován.

S přibývajícími Big Y analýzami a archeologickými vzorky proto podle něj jednou budeme schopni nejen běžně rekonstruovat předmatriční historii rodů, ale třeba i přesněji mapovat kolonizaci území a migraci obyvatel až na úroveň jednotlivých obcí.

Za deset let zatím nepotkal nikoho, kdo by mu návrh genetického testování odmítl. „Jednak vyhledávám mezi nejstaršími rody v oblasti, které jsou zpravidla všechny s mým rodem i mezi sebou spřízněné, ale většinou se zároveň i obracím na lidi, kteří jsou starší než já a někdy i litují, že se o své předky nezajímali dřív. Často jsou proto i rádi, když se objevím a o jejich rodině už něco vím,“ usměje se.

Pátráním v matrikách a sestavováním rodokmenu se Kristina Přecechtělová z Prahy zabývá asi dvacet let, ale teprve když do toho zapojila před několika lety testování DNA, posunulo ji to v jejím úsilí výrazně dopředu.

„Před dvaceti lety jsem začala hledat potomky sourozenců svého pradědečka Jaroslava Pošíka ze Tří Dvorů. Věděla jsem jen, že jeho sourozenci odešli na přelomu 19. a 20. století do Ameriky. Až do šedesátých let si pak psali jak s pradědečkem, tak s jeho sestrou. Znala jsem tedy i nějaká jména a údaje, které mi pomáhaly posouvat se v matrikách i amerických databázích imigrantů. Nicméně žijící potomky se mi pořád nedařilo najít,“ vzpomíná.

Ani s autozomálními genetickými testy nedosáhla úspěchu hned, nicméně v roce 2021 přišel po dvou letech zásadní průlom. Tehdy otestovala maminku u firmy Ancestry, která má největší světovou genetickogenealogickou databázi.

„Nachází se v ní hodně otestovaných Američanů a lidí ze západní Evropy a přesně to jsem potřebovala. Najednou v online účtu naskakovaly obrovské shody s dalšími lidmi. Naštěstí náš bratranec John Krause dělal za oceánem totéž co já. Hledal žijící příbuzné, na moji zprávu ihned zareagoval a od té doby jsme stále v kontaktu,“ vysvětluje a těší se na plánované setkání ve Třech Dvorech.

Šťastnou náhodou objevila v USA z rodiny Pošíků dokonce i jednu hodně vzdálenou sestřenici, s níž se už loni zvládly potkat. Předci z této rodinné větve odešli z Čech velice brzy, někdy v roce 1880, kdy imigranti putovali přes celé Spojené státy a osidlovali prázdná území. Usadili se v Minnesotě. „Maminka s ní měla pouze maličkou shodu a já vůbec žádnou. Přišla jsem na ni jen velkou náhodou. V jejím rodokmenu jsem si všimla povědomého příjmení, přestože bylo trochu zkomolené,“ vypráví.

Ve stejné databázi zároveň vypátrala spoustu dalších příbuzných i z tatínkovy strany, kteří odcházeli z vlasti v několika vlnách. Jedni její příbuzní ze západních Čech odpluli ke konci 19. století přes Německo do Baltimoru, další je následovali v roce 1904. „Silná česká imigrace z toho regionu možná souvisela i s jedním duchovním z Prachatic, Janem Nepomukem Neumannem, který se ve Filadelfii stal biskupem. Čeští a slovenští osadníci založili v Baltimoru katolický kostel sv. Václava.

A jak se ukázalo, zřejmě právě kvůli těmto příchozím z Čech a jejich sňatkům s irskými imigranty se mi u výsledku mého DNA testu chybně objevilo v odhadu etnického původu s pěti procenty Irsko. České katoličky se totiž v Baltimoru často vdávaly za irské katolíky, proto mám v databázi hodně irských shod, které algoritmy Ancestry patrně vyhodnotily jako irský původ. Z toho je vidět, že odhad etnicity toho o původu našich předků moc neříká,“ zdůrazní.

Přestože genetická genealogie využívá testy autozomální DNA především k nalezení shod s dalšími lidmi v databázi genetických společností, zmíněný odhad etnicit stále patří u laické veřejnosti k jejím nejpopulárnějším oblastem. Budí v lidech bohužel chybný dojem, že se právě z této analýzy velmi jednoduše dozvědí více o původu svých předků.

Podstatu tohoto omylu vysvětluje Michaela Nekardová, kolegyně Pavla Mikela ze Společnosti pro genetickou genealogii. Profesně se věnuje bioinformatice, která je součástí vyhodnocení genetických dat.

V první řadě zdůrazňuje, že spojování etnicity s genetikou je fakticky nesprávné, a proto je označení populační genetiky příměsí, jako je etnicita či u některých genetickogenealogických firem původ předků, už jen z tohoto důvodu nešťastné.

„Tento typ analýzy se dělá na základě genetických dat v současnosti žijících lidí a zákony dědičnosti limitují jeho dosah nanejvýš na osm generací do minulosti. Pokud lidé vidí ve výsledku svého testu například vysoký podíl skandinávské příměsi, domnívají se mnohdy, že pochází od švédských vojáků, nebo dokonce vikingů. Jenže příměs třeba 20 procent Skandinávie znamená, že genetický populační profil jedince je z 20 procent podobný referenčnímu populačnímu profilu pro skandinávské obyvatelstvo, jak si ho sestavila konkrétní genetická společnost na základě dat ve své databázi,“ objasňuje.

Do takového referenčního profilu mohou proto být zahrnuti i potomci Čechů, kteří do severských zemí v posledních generacích přesídlili.

Každá firma si vytváří referenční profil pro různé populace na základě analýzy autozomální DNA osob, které se u ní testovaly, a osobních údajů, jež o sobě uvedou. Takže chlubit se třeba vikinskými předky je v takových případech hodně odvážné.

Když se Michaely Nekardové zeptám, jestli by nebylo možné pro jednotlivé populace získat referenční data z nějakých vědeckých databází, aby se aspoň dosáhlo jednotného srovnávání, dozvím se, že ty nemají zdaleka takový rozsah jako databáze komerčních firem. Pro vědecké účely se totiž shánějí vzorky DNA vždy mnohem obtížněji.

A co by tedy na závěr poradila zkušená genealožka Kristina Přecechtělová lidem, kteří se pomocí DNA testu chtějí dozvědět víc o svém původu, aniž by se zdržovali mravenčím pátráním v matrikách a jiných písemnostech?

„Bez klasické genealogie se jenom s testy DNA nikam neposunete. Rodokmen dá sice hodně práce, jenže bez toho detektivního pátrání ve starých listinách by mě to stejně nejspíš ani nebavilo.“