Zvonice svatého Mikuláše, pražský barokní unikát i pozorovatelna StB

Na místě nás čeká Karel Kučera, kurátor pražských věží organizace Prague City Tourism, která zvonici u svatého Mikuláše spravuje. Jak se dozvídáme, kuriózní byl už vznik věže. Dříve totiž v těchto místech stával kostel stejného jména, tedy svatého Mikuláše, ovšem gotický.

„Měl zvonici a jedno patro této zvonice náleželo městu. Pracovník zde sledoval, zda ve městě nevypukl požár,“ vysvětluje kurátor. Jezuité se ovšem v 18. století rozhodli postavit si nový svatostánek a gotický kostel zbořit. S ním šla k zemi pochopitelně i jeho zvonice.

„Město jezuity donutilo, aby při výstavbě chrámu postavili také věž,“ popisuje Kučera. Ta měla sloužit nejen k odbíjení času, ale právě také ke sledování možných požárů. Mezi lety 1739 až 1754 tak vznikla štíhlá stavba podle návrhů Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jenž se významně podepsal i na podobě samotného chrámu.

„Mezi jezuity a městem dokonce probíhal soudní spor, město ovšem vyhrálo a věž byla vždy jeho majetkem. Proto si také můžete nad vchodem prohlédnout erb města,“ ukazuje Kučera.

Někteří mohou po vstupu dovnitř zažít menší šok. „Zvenku věž vypadá jako barokní skvost, uvnitř působí jako chudý vesnický dům,“ srovnává průvodce. Důvod je zřejmý. Jezuitům stavba nepatřila, a tak šetřili peníze, kde se dalo. Zdobení či fresky tak hledáme marně, klenby ani nejsou omítnuté. „Jezuité tu nepostavili ani vrátky, tedy jakýsi výtah, který můžeme nalézt třeba na podobné věži v Táboře. Možná to tak provedli úmyslně,“ zamýšlí se Kučera.

Ať to bylo jakkoli, věžník si musel veškerou vodu a potraviny neustále vynášet na krosně. „Díky tomu se zde zachoval unikát, který na našich věžích běžně není,“ říká průvodce na schodech. „Je to odpočívadlo. Věžník zde neseděl, ale mohl si tu na chvíli odložit krosnu a odpočinout si,“ dozvídáme se.

Po schodech stoupáme až k bytu věžníka. Příbytek to byl chudý, tím nejcennějším byly hodiny, které pořizovalo na své náklady město. Nachází se zde ovšem další cennost. „Podle nás je to jediná dochovaná černá kuchyně městského typu u nás, která je veřejnosti přístupná. Na venkově ji najdete v každém starším domě, ale ve městě je vzácná,“ srovnává náš doprovod.

V této místnosti věžník přikládal do kamen a dým odcházel otvorem volně nahoru. „Proto také černá kuchyně, člověk tu byl pořádně vyuzený,“ usmívá se Kučera. „Zároveň si mohl nabrat lopatkou žhavé zbytky z kamen, umístil je na vařící podestu a v hrnci si ohřál třeba polévku,“ ukazuje nám průvodce.

Důmyslně ve věži fungoval dokonce i záchod. „Musel sem vždy přijít obecní zřízenec a všechen odpad odnést, čtyřikrát do roka. Dlouho jsme si lámali hlavu nad tím, jak mohly stačit jen čtyři návštěvy za rok,“ popisuje průvodce. Nakonec na to ovšem přišli. „Kilián Ignác Dientzenhofer byl velký odborník i na tyto věci. Umístil káď na odpad do stoupající chodbičky, ve které vznikl komínový efekt, a odpad tak vyschl. Bez vody z něj poté zbyla pouhá čtvrtina,“ dozvídáme se poněkud kuriózní zajímavost.

Pokračujeme po schodech a přicházíme do druhého bytu – ten zde vznikl až poté, kdy byl v roce 1773 jezuitský řád zrušen. „Ve věži tak mohli mít svůj byt oba věžníci,“ vysvětluje Kučera. Museli být totiž dva, aby se mohli střídat po směnách, před požárem se město samozřejmě muselo hlídat i v noci. Ještě výše se pak nachází samotná zvonice, kde nás čeká další vyprávění.

„Tady se nacházelo nejdůležitější místo ve věži,“ říká o zvonicovém patře Karel Kučera. „Byly tu čtyři zvony a všichni ve městě znali kombinace jejich zvonění. Ohlašovaly nejen všechny církevní události, ale také požáry, povodně a další živelné katastrofy,“ vykládá průvodce. Způsob, jakým věžník zvonil, nejspíš „sděloval“ i to, ve které části města požár vypukl.

Dodnes se dochoval jediný zvon — nese jméno svatého Mikuláše a odlil ho už v 16. století náš nejslavnější zvonař Brikcí z Cimperka. „Ostatní zvony nepřežily světové války. Nechával se vždy ten nejstarší, ostatní se roztavily a vyrobily se z nich části zbraní,“ vysvětluje náš doprovod a vybízí nás, ať po schodech vyjdeme do kanceláře věžníka. Jeho práci by mu nikdo z nás nezáviděl.

„Každou čtvrthodinu obešel ochoz věže a rozhlédl se po Menším Městě pražském, zda někde nehoří. Musel znát perfektně město a vědět, odkud hrozí nebezpečí, tedy kde se nacházejí pekárny, kovárny či mandly,“ vysvětluje Kučera.

„Pokud viděl oheň nebo jen podezřelý dým, vyvěsil tím směrem na věži červený prapor. Poté šel zvonit a následně hlásnou troubou křičel na osoby, které měly na starost hašení požárů. Nejdříve to byli obecní metaři a od poloviny 19. století už hasičský sbor,“ přibližuje kurátor.

„Služba to byla nevděčná. Věžník neustále běhal nahoru a dolů, byla tu zima a průvan. V historických záznamech se většinou dočítáme, že věžník zemřel na zápal plic, zakopl na schodech a zlomil si vaz nebo se na ochozu příliš nahnul a spadl dolů,“ dozvídáme se. „Navíc nedostával moc peněz, byť někdy obdržel všimné od majitelů provozoven. Zajímavostí je, že funkci věžníka mohla už od 16. století zastávat i žena,“ pokračuje Kučera.

Role věžníka přestávala být postupem času důležitá. Nejdříve v roce 1891 přestal hlídat požáry ve městě, protože byl rozveden požární telegraf. „Musel se tak pouze starat o hodiny,“ popisuje průvodce. Na to už stačil jen jeden věžník. Navíc roku 1925 hodinový stroj vyhořel a byl nahrazen elektrickým. Místní zaměstnanec tak ztratil i tuto živnost a z jeho příbytku se stal běžný obecní byt. Příběh věže tím ovšem nekončí.

„Za druhé světové války zde měli Němci umístěný těžký kulomet. Odsud ostřelovali Čechy v době Pražského povstání, proto je na nedalekém Újezdě tolik pomníčků padlých. Že se střílelo právě z této věže, nám potvrdil i odborník na balistiku,“ říká Kučera. Zcela nová kapitola malostranské zvonice se pak začala psát ve druhé polovině dvacátého století.

„Od roku 1964 zde byla natrvalo zřízena tajná pozorovatelna Státní bezpečnosti,“ přibližuje průvodce. Stoupáme tedy do posledního patra, odkud StB pracovala. „Přesně řečeno se nejednalo o pozorovatelnu. V okolí se sice nacházely ambasády Spojených států, Velké Británie nebo Spolkové republiky Německo, cílem ovšem nebylo samotné pozorování. Tady se nacházel řídicí bod,“ vysvětluje náš doprovod. Sem se sbíhaly informace od ostatních pozorovatelen a zpravodajců a odsud jim byly udíleny další pokyny.

„Vše probíhalo v kódové řeči. Ambasády a pozorovatelny dostaly krycí jména, nazývaly se pomocí planet, stromů nebo chemických prvků. Toto místo ve věži se označovalo jako Kajka,“ vysvětluje Kučera. Sloužili tu často senioři, někdejší příslušníci kontrarozvědné služby, kteří si místnost vylepili plakáty ze sportovních a erotických časopisů.

„Aby nemuseli neustále chodit dolů na záchod a zase zpět, měli tu pisoár, který byl svedený do okapu,“ ukazuje průvodce. „Byli kryti jako požární služba, proto tu bylo i hasičské vybavení, v 80. letech pak mohli v televizi sledovat záběry z průmyslových kamer,“ dodává Kučera.

„Pozorovatelny byly často zřizovány na půdě nebo v bytech, proto se logicky nedochovaly. Toto je tak možná poslední zachovalá pozorovatelna,“ uzavírá průvodce. Kdo tedy vystoupá všech 303 schodů, bude odměněn i tímto unikátem. Navíc zde může zhlédnout krátký film, který vám život ve věži za časů StB přiblíží. Stojí to za to.