Zřícenina Helfštýn a jeho nevídaná proměna

„Když je hezké počasí, návštěvníci tu bloudí třeba půl dne. Zato když je ošklivo, proběhnou to během chvilky a jsou pryč. Holt zřícenina,“ povídá kastelán Jan Lauro, když procházíme útrobami renesančního paláce, jenž je součástí hradního areálu, rozlohou jednoho z největších v zemi.

V době reportáže ošklivo bylo, takže moc turistů jsme v něm nepotkali. V objektu paláce je totiž stejná zima jako venku. Základy hradu byly položeny na konci 13. století, v průběhu věků často měnil majitele z řad šlechtických rodů, každý z nich něco přistavěl, ale už zhruba od poloviny 17. století chátrá. Hradní palác pak až do nedávné rekonstrukce neměl žádné zastřešení už nejméně 200 let, o oknech nemluvě.

Helfštýn se nachází v sousedství Týna nad Bečvou, jeho vlastníkem je Olomoucký kraj a správcem Muzeum Komenského v Přerově. Ačkoli má v názvu hrad, slovo zřícenina naštěstí nikoho neuráží. „Z památkářského pohledu to tak opravdu je,“ potvrzuje ředitel muzea Radim Himmler. Vysvětluje, že na tento typ stavby sice existuje metodika památkové péče, jenže problém tkví v tom, že zříceniny se svou mírou „zřícení“ dost odlišují. „Helfštýn je mezi nimi výjimečný tím, že se na něm dochovalo obrovské množství zdiva jak ve výšce, tak v délce.“

I přes zchátralý stav tu ale poslední desítky let nikdy mrtvo nebylo. Z pestré škály různých akcí, které se na něm pořádají, vyčnívá Hefaiston - mezinárodní setkání uměleckých kovářů, jehož loňský, čtyřicátý ročník přilákal 500 účastníků a 10 000 návštěvníků. V celkové návštěvnosti krajských hradů patří Helfštýnu druhé místo, hned za „pohádkovým“ Bouzovem.

Ještě nedávno byl palác, který je srdcem areálu, spíše historickou kulisou k programu, jenž se mezi hradbami odehrává. Před deseti lety byl dokonce kvůli havarijnímu stavu uzavřen, neboť z něj odpadávaly kusy zdiva. Po přestavbě v letech 2017-2020 se však o tomtéž paláci píše v odborných časopisech a webech o architektuře doslova po celém světě.

„Před rekonstrukcí jsem Helfštýn navštívil přibližně třikrát. Byla to opravdu ryzí zřícenina. Zbytky stěn a hromada kamení,“ lakonicky popisuje Miroslav Pospíšil, vedoucí olomouckého atelieru-r, jenž se proměny ujal.

„Takových je u nás spousta. Postupné chátrání zříceniny až po její sesutí je cestou přirozeného stárnutí ruiny a paradoxně i jedním z památkově akceptovatelných přístupů k torzálním stavbám. První návštěvy Helfštýna ve mně vyvolávaly smíšené pocity, možná i v souvislosti s tehdejšími stavebními aktivitami doktora Zdeňka Gardavského,“ jmenuje architekta, s nímž kdysi působil na jednom pracovišti a který Helfštýnu věnoval velkou část své kariéry. Toužil po jeho obnově a zasadil se o dílčí úpravy v historizujícím duchu, které dnes nenacházejí příliš pochopení u památkářů. Rozšíření zázemí pro provoz hradu však na druhou stranu umožnilo, aby se v něm udržel život.

Zadání na záchranu paláce, k němuž Národní památkový ústav a Olomoucký kraj přistoupily, bylo v zásadě stručné - staticky jej zajistit a zvětšit prostory pro muzejní expozice. Architekti z atelieru-r však úkol pojali po svém. Podle Miroslava Pospíšila se chtěli nad rámec zadání pokusit přivést návštěvníky k bližšímu poznání stavby a její historie.

Přízemí, ale i dříve nepřístupné horní podlaží a střechu prošpikovali lávkami, schodišti, vyhlídkami a novými podlahami, a to vše v jednotném stylu, kterému dominují beton, sklo a především corten. Jedná se o ocelovou slitinu s příměsí mědi a dalších prvků, na jejíž vrchní ochranné vrstvě se brzy vytvoří trvalá rezavá patina. Oranžovohnědé plechy na Helfštýně kontrastují s bíle omítnutým zdivem a díky zabudovanému bodovému osvětlení rozehrávají po setmění působivou barevnou hru.

Najednou se tu dají strávit hodiny korzováním, objevováním netušených zákoutí a výhledů do krajiny nebo prohlížením dochovaných nálezů, ukázek práce uměleckých kovářů a informačních tabulí s historií objektu. O významu rekonstrukce svědčí i to, že loni na hrad zavítalo 116 511 lidí, což je nejvíc za 50 let, co se návštěvnost eviduje. „Pokud by stále stoupala, asi vznikne tlak na posílení personálu, ale zatím je to zvladatelné,“ říká kastelán Lauro.

Výsledek rekonstrukce ocenila mezinárodní odborná porota České ceny za architekturu hlavní cenou za rok 2021. Helfštýn se dále zařadil mezi deset objektů s oceněním Stavba roku 2021 ve stejnojmenné tuzemské soutěžní přehlídce. Od prestižního magazínu o architektuře Dezeen, jenž sídlí v Londýně, pak předloni získal prvenství v kategorii znovuzrozené stavby, a to jak od odborné, tak laické poroty.

„Představili jsme investorovi a památkářům myšlenku udělat něco navíc než jen statické zajištění s dílčím zastřešením. Chtěli jsme koncept zatraktivnit nejen pro budoucí návštěvníky, ale také sami pro sebe, přivést do paláce soudobou architekturu a neomezovat se pouze na technické zadání, které by nás možná ani moc nebavilo,“ vysvětluje Miroslav Pospíšil.

Vzpomíná, že když před osmi lety návrh představil na půdě kraje, nastalo dlouhé ticho. „Myslel jsem si, že uslyším, že je to úplně špatné řešení,“ přiznává. Pak si ale slovo vzal šéf olomouckých památkářů a prohlásil, že je to velmi silný projekt, který si zaslouží podporu. „Velmi mě to překvapilo, možná i ostatní kolem stolu. Díky tomu jsme ale začali s památkáři vést dialog nad námi navrženým konceptem.“

Radim Himmler, ředitel Muzea Komenského v Přerově, uznává, že vstřícnost architekta hrála důležitou roli. Památkáře totiž veřejnost mnohdy vnímá jako konzervativce, kteří upřednostňují striktní zachování původního stavu, byť jsou mezi nimi i liberálové. „Muzeum jako paměťová instituce přirozeně respektuje odborné renomé Národního památkového ústavu a také pan Pospíšil s památkáři od začátku jednal, konzultoval, zval je na schůzky. A za svým projektem si po celou dobu stojí,“ oceňuje ředitel.

Razantní proměně paláce nahrála i skutečnost, že se celý hrad během staletí živelně měnil a neudržel si jednotnou fazonu. „Prvotním cílem bylo zachránit rozpadající se palác, to znamená zamezit degradaci zdiva, staticky ho zajistit, zakonzervovat a pak v souvislosti s evropskou dotací využít pro muzejní účely,“ shrnuje Radim Himmler. Bez toho by zřejmě zůstal trvale nepřístupný. Rekonstrukce vyšla na více než 86 milionů korun, nadpoloviční část pokryla evropská dotace skrze Integrovaný regionální operační program.

Jak architekt Pospíšil přiznává, celý prohlídkový okruh z cortenové oceli pochází přímo z jeho hlavy, ale nejvíc na něm odpracoval kolega Martin Karlík. Pod proměnu Helfštýna se podepsalo celkem osm lidí z atelieru-r a dalších sedm odborníků na statiku, sanaci historického zdiva nebo požární bezpečnost.

Vedoucí ateliéru netají, že vstup moderní architektury do hradního paláce byl jasný záměr. „Od počátku jsme ale chtěli, aby soudobá vrstva byla čitelná a aby každý poznal, co je původní konstrukce paláce a co je do ní nově vložené. Proto jsme se snažili všechny lávky vkládat do původních dveřních otvorů a využívat skutečnosti, že zdivo v přízemí má větší hloubku než v horním patře. Samozřejmě že nad mírou naší intervence se vedou diskuse. Někdo říká, že je novodobé architektury příliš, ale my se domníváme, že soudobá vrstva vhodně doplňuje historické konstrukce a přistupuje k nim s respektem.“

Radim Himmler kvituje, že ačkoli to nebyl záměr původního zadání, výsledek posunul návštěvnickou atraktivitu Helfštýna na úplně jinou úroveň. „Miluju noční prohlídky, kdy je z ochozu vidět do nasvětlených oken paláce. Působí to jako galerie pod širým nebem, ve které okna tvoří rámy obrazů, a v nich se pohybují lidé,“ barvitě líčí.

Není tedy proměna receptem i pro jiné památky tohoto typu? Neměly by kromě poučení o historii nabídnout i novou náplň? Jak architekt, tak ředitel muzea se shodují v tom, že Helfštýn nemůže sloužit jako mustr pro všechny. „Dostali jsme spoustu nabídek na další spolupráce na tomto typu staveb, ale všechny jsme odmítli. Bereme to tak, že postup zvolený na Helfštýně zapadá do kontextu všech skutečností, které ho v minulosti ovlivnily,“ říká Miroslav Pospíšil a odmítá myšlenku, že by se pro vyšší návštěvnost měla každá zřícenina osadit nějakou novou, nejlépe cortenovou vestavbou.

„Každá památka by se měla posuzovat jedinečně podle situace - míry dochování a života, který se tam odehrává,“ domnívá se Radim Himmler a vysvětluje, že příjem ze vstupného je sice důležitým příspěvkem, ovšem jen z něj se provoz stejně nepokryje. Rekonstrukce Helfštýna však podle něj může sloužit jako inspirace pro jiné správce památek; ostatně několik takových exkurzí už se na hradě konalo.

Spokojenost ale nesdílejí všichni. Radim Himmler sice říká, že většině návštěvníků se palác líbí, ovšem najdou se i romantičtí milovníci zřícenin, kteří novoty neskousnou. Zaznamenal také komentáře na odborných fórech, kde uživatelé psali, že je toho příliš a že se setřel duch památky. „To je ale hodně subjektivní,“ poznamenává.

Miroslav Pospíšil dokonce míní, že negativní pohled na proměnu Helfštýna má až třicet procent lidí, kteří se o stavbu zajímají. Nejvýrazněji v tomto duchu vystoupil profesor Václav Girsa, vedoucí Ústavu památkové péče na Fakultě architektury ČVUT v Praze a prezident Českého národního komitétu ICOMOS - Mezinárodní rady památek a sídel. Ve starších článcích se mimo jiné vyjádřil, že Česká cena za architekturu pro Helfštýn znamená „památkovou péči na kolenou“. Kritizoval odbyté a nešetrné restaurátorské práce na původní konstrukci a uplatněný koncept atelieru-r shrnul jako „přesycení prostorů bez sebekázně a úcty k památce“. Výsledek nazval exhibicí a lunaparkem.

S odstupem času názor nezměnil. „Víte, v našem prostředí nemusí mít projektant vůbec žádné zkušenosti s obnovou památek. Zákon to nevyžaduje. To není dobrá situace. Mnozí projektanti se totiž domnívají, že přístup k památce je pouze na jejich volbě. Což je samozřejmě špatně. Proto je za této situace tolik důležitá role památkové péče. Ta má vymezovat směr úprav a klást odborné podmínky ve prospěch památek,“ říká. Památková péče podle něj selhala, neboť neplnila svou roli.

Za špatné považuje rozhodnutí nezastřešit celý palác, čímž jsou interiéry i koruny zdiva nadále vystaveny počasí. „Šlo by o řešení mnohem levnější, trvanlivější, spolehlivější a koneckonců i věrohodnější,“ domnívá se. Jen částečné zakrytí proto považuje za plýtvání veřejnými prostředky. Rekonstrukce sice posbírala řadu cen, ale podle Václava Girsy nezohledňovala ošetření památky v duchu metodických zásad a standardů evropské památkové péče ani trvanlivost a perspektivu soužití starého a nového.

„Zadání pro studii bylo částečné zastřešení, avšak bez navýšení objemu stavby, a to vše při zachování torzálního charakteru budovy,“ argumentuje architekt Miroslav Pospíšil. Na prvním místě byla podle jeho slov sanace a statické zajištění objektu, proto nejsou tři čtvrtiny nákladů napohled vidět. „Cílem nebylo udělat z toho palác s okny, kde je v zimě 15 stupňů, ale stabilizovat objekt a umožnit do něj vstup veřejnosti. Od dokončení rekonstrukce objekt dál přirozeně stárne a chátrá. Palác byl, je a bude specifickou ruinou,“ upozorňuje.

Přiznává však, že práce na proměně Helfštýna pro něj byla do značné míry otázkou filozofického přístupu k památkám. „Pokud mají mít šanci na budoucnost, je potřeba najít pro ně vhodný program, což je často spojeno se vstupem soudobé architektonické vrstvy.“

Kastelán Jan Lauro pozoruje, že oživení paláce hodnotou, která je podle něj ryze současná, otevřelo dvířka novým skupinám návštěvníků. „Přivádí k nám zájemce o design, architekturu, dějiny umění nebo památkovou péči.“ Na otázku, co Helfštýn proměnou získal, však jako první jmenuje čas. „Kondice stavby byla tristní a hrozila zřícením. Největší přidanou hodnotu proto vidím v tom, že její existence bude díky kompletnímu statickému zajištění o další jednu, dvě nebo i tři generace prodloužena.“

Václav Girsa však namítá: „S odstupem času, myslím, viditelné nedostatky akce ještě zřetelněji vystoupí na světlo. Pojďme se tam spolu sejít za pět let.“