Zpěvák Jan Kalousek si oblíbil Etiopii, ale rád by se podíval do Antarktidy

Rozhodně aktivní. Vydržím sice ležet takzvaně pod palmou, ale jen asi 20 minut. Rád chodím na treky, pokud to místní podmínky umožňují, abych se u toho trochu nebo klidně hodně zapotil. V Praze bydlím v pátém patře bez výtahu, tak mám docela dobrý trénink. Taky vášnivě rád studuji místní kultury. Fascinuje mě historická funkce náboženství a místní rituály. Považuji cestování za největší přínos k poznání nejen světa, ale i sebe samého.

Jednak podle toho kde už jsem byl, a pak kam bych se rád podíval. To ale neznamená, že na některá místa nejezdím opakovaně.

Do Kanady a Spojených států jsem jel nesčetněkrát. Opakovaně se vracím i do Afriky, v Keni jsem byl čtyřikrát, v JAR třikrát a v Etiopii asi šestkrát.

Etiopie mi přirostla k srdci pro svou rozmanitost. Jednak geografickou v podobě Siemenských hor odkud tečou přítoky do jezera Tana a z něho pramení Modrý Nil. Navštívil jsem i skalní chrámy vybudované za pomoci andělů Lalibela a portugalský středověký Gonder, pravděpodobné úložiště archy úmluvy v Aksumu.

Na jihu pak rastafariánské Sashemene a divoké kmeny, jež žijí stále na úrovni prvobytně pospolné společnosti, ale jejich muži se pohybují s kalašnikovem přes rameno, které mají skarifikované brandingem (ocejchováné vypáleným znakem pozn. redakce). Kulturní rozmanitost je zde také veliká. Země má, pokud se dobře pamatuji, 85 kmenových struktur a 82 jazyků. Pokud je neumíte, tak se opravdu nedomluvíte. A jazyky nejsou podobné jako čeština a slovenština.

Dlouhá přítomnost ortodoxní křesťanské Koptské církve a islámu, jakožto i animismu nabízí mnoho zajímavostí ke studiu.

Ano, Atlantida. Zmizela mrcha, než jsem jí stihnul.

Zásadně sám. Organizované zájezdy nejsou pro mne. Pokud věnujete přípravě cesty trochu času, tak si ji naplánujete přesně podle svých potřeb. Čas je příliš vzácná komodita, než aby člověk toleroval to, co ho nezajímá.

Rozhodně nastuduji. Bílá místa na mapě světa dnes už nenaleznete. Co naopak naleznete je spousta publikací v knihkupectví a informací na internetu, největším fenoménu 20. století.

To je jako nosit dříví do lesa. Ano, vozím si knížku, ale většinou ne beletrii. Nic proti Albertu Moraviovi. Většinou si beru nějakou publikaci s encyklopedickými informacemi. Jinak do Říma bych si asi radši vzal Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. To je rozhodně dramatičtější.

Jím všechno a to jak doma, tak na cestách. Strašně mi chutná japonské Sushi Nigiri a Sashimi, které se jí hůlkami. Často je používám i doma. Je to často lepší než jíst příborem, který jsme převzali od Arabů, protože nejsou z kovu a neničí zuby.

V Etiopii jím zásadně pravou rukou. Dávám si injaru, prosnou placku se zeleninou nebo kozím masem, abych zapadl mezi "místňáky". Největší známkou přátelství tady je, když svým připraveným soustem nakrmíte kamaráda. Nepohrdnu ani syrovými brouky v listu v Indii, ale musím říci, že takové stánky s občerstvením nevyhledávám.

Pohledy neposílám už dávno. Výjimečně jsem jich pár poslal ze svatební cesty. Dříve jsem sbíral mnoho „suvenýrů“. Hlavně řezby a místní oblečení. Mám hodně masek a sošek z Indonésie a Afriky, hedvábné kimono z Japonska, kalhoty z Indie, loď z Turecka a Mauricia.

Nejvíce mne mrzí, že jsem omylem zapomněl kus dřeva z naplaveniny na jedné opuštěné pláži na ostrově Réunion (ostrov v Indickém oceánu pozn. redakce). Byla to pro mne taková přírodní socha a chtěl jsem si ji doma přitlouct na trám, aby mi připomínala hezké chvíle na ostrově. Mám všechny ty věci doma kolem sebe a na co se podívám skrývá příběh, který je jenom můj.

Antarktida. Málokdo tam byl a je totálně nehostinné, ale přeci tam naleznete život a poměrně vysoké hory. Nemám na to ale v současnosti dost teplé boty.

Domů chodím velice často, tak poznáte lidi absolutně nejlépe. Jsou ve svém prostředí a úplně uvolnění. I když nehovoříte jejich jazykem, tak se dá mnoho sdělit mimikou, všude se ale snažím naučit alespoň pár slov.

Mezi nejzajímavější návštěvy patřil domek rodičů našeho řidiče v Bhútánu.Jeho maminka se pořád smála lehkomyslným, rumělkovým betelovým úsměvem (betel je tropická rostlina, jejíž listy slouží společně s dalšími přísadami ke žvýkání - pozn. redakce). Poučné a inspirativní bylo i pozvání na oběd do arabské rodiny páté kolony v Jerichu na západním břehu Jordánu.

V Etiopii vždy trávíme několik nocí pod širákem u našeho kamaráda Lale Uru, náčelníka jednoho hamarského kmene. Lale má dvě ženy a devět dětí. Nejmladší holčička se jmenuje podle mého kamaráda Romana. Moje nejoblíbenější je Dóbi, což v hamarštině znamená déšť.

Minule jsme Laleho vzali s sebou na výlet k řece Omo a slíbili jsem mu, že uvidí letět letadlo. Lale chtěl vždycky vidět letadlo. Tak jsme počkali na občasný spoj, který přemisťuje turisty z Addis Abeby přímo do víru divočiny, a Lale viděl poprvé v životě aeroplán. Jeho výraz byl nepopsatelný, ale máme ho vyfocený.

Většinou sám nejezdím. Nebaví mne to. Rád se o zážitky dělím.

Náměstí. Tam často, kromě vámi zmíněného golfu, naleznete všechno ostatní. Našel bych si vždy, proč je to či ono město zajímavé. V Remeši asi katedrálu Notre Dame, v Pertohradu Ermitáž a v Ostravě určitě Stodolní. Akorát v Praze bych měl asi jako turista na Václaváku pocit, že mě omylem vysadili v Nigerii a že dominantou města je činžovní dům s červenou lucernou.