Zlatonosný Písek. Básnil o něm i Fráňa Šrámek

Loni se v Písku slavilo netradiční výročí — uplynulo totiž 777 let od první písemné zmínky. „Ta pochází z roku 1243, z listiny krále Václava I.,” vysvětluje průvodkyně Vlasta Necudová, náš dnešní doprovod. Největší zásluhu na vzniku města však měl jeho syn, Přemysl Otakar II. „Rýžovalo se zde zlato a panovník nad tím chtěl mít kontrolu,” dodává. Odtud také pochází název města, jméno dostalo podle zlatonosného písku.

„Zároveň tudy vedla obchodní cesta, Zlatá stezka. Samozřejmě bylo nutné dostat se přes řeku Otavu,” pokračuje průvodkyně. Dostáváme se tak ke Kamennému mostu, postavenému ve druhé polovině 13. století. „Říká se mu také Jelení. Podle legendy se stavitelé rozhodli, že jej pojmenují podle toho, kdo první po mostě přejde. A protože z lesa vyběhl jelen, dostal jméno Jelení,” dozvídáme se.

Původně stály na koncích mostu věže, ty se ovšem nedochovaly. „Jednu strhla povodeň v roce 1768. Ve věži tehdy byl i hlásný, který se utopil,” pokračuje průvodkyně. Druhá věž pak byla stržena v roce 1825.

„V devadesátých letech minulého století prošel most rekonstrukcí, jeho základy byly ukotveny do skály,” říká náš doprovod. „Kdyby k tomu nedošlo, kdo ví, jak by most dopadl při povodních v roce 2002,” dodává. Z mostu tehdy byly vidět jen sochy a kříž s Kristem, vše ostatní bylo pod vodou. „Povodeň strhla velkou část zábradlí a dodnes na mostě můžete vidět, které kameny byly nahrazeny novými,” říká Vlasta Necudová.

Aby toho nebylo málo, o pět let později strhl do řeky orkán Kyrill zmíněný kříž. Potápěčům se jej naštěstí podařilo včas vylovit. „Uvnitř kříže pak byla nalezena schránka se vzkazy budoucím generacím. Jednak šlo o zprávu o opravě kříže z konce 19. století, ale schován zde byl i výtisk Rudého práva z padesátých let,” přibližuje průvodkyně.

Poté si prohlížíme sochy na mostě — Jana Nepomuckého, Pannu Marii i zmiňovaný kříž s Ježíšem. „Jedná se o kopie, originály najdete v píseckém Prácheňském muzeu,” dozvídáme se.

Přes most bychom se z historického centra dostali na levý břeh Otavy, k části zvané Portyč. K jejímu názvu se váže jedna zajímavost. „Vojáci z Písku na počátku 19. století bojovali v Itálii za habsburskou monarchii a dostali se tam do města Portici. Po návratu jim toto italské město připomínaly místní písecké domy, a tak tuto část města pojmenovali Portyč,” říká průvodkyně.

Dnes už tu historické domky nenajdete, místo nich vyrostl v devadesátých letech soubor nových budov, přezdívaný pro svůj tvar Titanic. „Při povodních byl opravdu ve vodě,” zmiňuje průvodkyně. Na rozdíl od zaoceánského parníku však vydržel dodnes.

Na levém břehu si ještě prohlížíme sochy z písku, které tu vznikly letos v květnu a vydržet by měly do pozdního podzimu. „Každá socha představuje jedno písmeno názvu města. Je tu proto salamandr, Evropa, kentaur,” zjišťujeme. V každé soše je toto písmeno ztvárněné, ovšem vzhůru nohama. „Když se sochy nasvítí, písmena se odráží v řece a tvoří nápis Písek,” vysvětluje Vlasta Necudová.

Jak jsme se už dozvěděli, významnou roli v dějinách Písku měl král Přemysl Otakar II. „Je dochováno dvacet záznamů o jeho pobytu, někdy tu strávil i několik měsíců,” říká průvodkyně. „Pobýval tu i Jan Lucemburský, Karel IV. nebo Václav IV.,” dodává ještě. O významu Písku svědčí i to, že byl od roku 1308 svobodným královským městem.

Ne vše bylo ovšem v jeho dějinách zalité sluncem. Třeba v roce 1419 vtrhli přívrženci husitů do místního dominikánského kláštera — tamní mnichy rozvášněný dav zavraždil a klášter zničil. „Za třicetileté války mezi lety 1618 a 1648 byl Písek obléhán hned třikrát, nakonec byl vypálen a údajně přežilo jen dvacet píseckých mužů, kteří se schovali pod jezem,” dozvídáme se. Písek měl sloužit jako výstražný příklad ostatním městům, jak by dopadla, pokud by se katolickému vojsku stavěla na odpor.

Štěstí naopak bylo na straně Písku v roce 1713. „Tehdy se přes české země přehnala poslední morová epidemie. Písek tehdy provedl něco, čemu dnes říkáme lockdown. Uzavřel brány a do města nikoho nepustil,” popisuje průvodkyně. „Možná i díky tomu se Písku mor vyhnul. Na důkaz díků byl postaven tento mariánský sloup,” zjišťujeme na Alšově náměstí.

Všímáme si také řady domovních znamení, která jsou k vidění na budovách. „Pocházejí z doby, kdy se ještě domy nečíslovaly a rozpoznávaly se právě podle znamení. Máme tu dům U Zlaté lodi, U Raka, U Lva... Písek je co do počtu domovních znamení druhý v Česku, hned po Praze,” říká Vlasta Necudová.

Na ústředním náměstí si prohlížíme nádhernou budovu radnice z poloviny 18. století se sochami Spravedlnosti, Síly a Trpělivosti. Jak tudy procházely dějiny, měnilo se také jméno náměstí. „Nejdříve se mu říkalo rynek. Od roku 1907 bylo Riegerovo, po druhé světové válce Stalinovo a od šedesátých let zase Leninovo. Po sametové revoluci je to pak oficiálně Velké náměstí,” usmívá se náš doprovod.

Stala se tu také událost, která doslova předběhla dobu. Samostatná Československá republika zde totiž byla vyhlášena o čtrnáct dní dříve, než se tak stalo 28. října v Praze. Za vše mohl písecký redaktor František Hanzlíček, který si myslel, že se 14. října už vyhlašuje samostatnost v Praze. Z těchto plánů nakonec sešlo, jenže tato informace se k redaktorovi už nedostala — a Hanzlíček ve svém projevu ohlásil samostatný stát. Dodnes je na náměstí pamětní deska, která na tuto událost upomíná.

Na Velkém náměstí je také budova soudu, kde se odehrával proces s židem Leopoldem Hilsnerem. Ten byl nejprve v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti za vraždu mladé dívky Anežky Hrůzové. V Písku se jeho případ znovu projednával, soud však dospěl ke stejnému verdiktu. Na antisemitismus ve veřejném mínění tehdy upozorňoval i budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Nakonec byl Hilsnerovi trest smrti prominut císařem Františkem Josefem I. a z doživotí si odsouzený odseděl osmnáct let.

V ulici Komenského se zastavujeme u další budovy se zajímavým příběhem, tentokrát jde o hotel. „V roce 1899 jej založil Rudolf Dvořáček, původní profesí lékárník,” vysvětluje průvodkyně. Hotel dostal název „U Arcivévody Františka Ferdinanda”, po roce 1918 pak pochopitelně změnil jméno, podle svého zakladatele se nazýval „Dvořáček”.

„Jednalo se o exkluzivní hotel, kde přenocovali i prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš. V jisté době to bylo jediné místo, kde v Písku řidiči mohli natankovat automobil,” dozvídáme se.

Zajímavá je i výzdoba průčelí, navrhl ji totiž Mikoláš Aleš, který mimochodem ve městě navštěvoval gymnázium. „Na výzdobě si můžete prohlédnout scény ze života jižních Čech. Je zde ztvárněna plavba vorem, příjezd husitů do Písku nebo boje za třicetileté války,” popisuje náš doprovod.

Hoteliér bohužel skončil tragicky. „V roce 1945 ho omylem zabil voják Rudé armády, když jej přejel tankem,” říká průvodkyně. Hotel samotný pak dostal v šedesátých letech jméno Otava, v současné době je ovšem prázdný.

Významných osobností spojených s Pískem bychom našli celou řadu. Studoval tu Fráňa Šrámek, který bydlel v domě U Koulí. „Písek ho určitě inspiroval, když psal svůj román Stříbrný vítr. O tomto městě dokonce napsal báseň Písecká,” vypráví průvodkyně. Na spisovatele tu dnes upomíná pamětní deska a také jedna z ulic nese jméno Fráni Šrámka.

Na Fügnerově náměstí zase destička připomíná osobnost ze světa politiky. V místním domě totiž měla kancelář Milada Horáková, která byla v letech 1946 až 1948 poslankyní Národního shromáždění za Českobudějovický kraj. „František Křižík zase v Písku zprovoznil osvětlení svými obloukovými lampami,” zjišťujeme.

Stalo se tak 23. června roku 1887 a Písek se stal prvním městem, kde elektrické osvětlení fungovalo nastálo (předtím se tohoto vynálezu dočkala Praha a Jindřichův Hradec, ale tam se svítilo ve zkušebním režimu). Mimochodem, městská elektrárna, která byla po tomto úspěchu uvedena do provozu o rok později, je nejstarší fungující vodní elektrárnou u nás. Další „nej”, o která v Písku není nouze.

Další informace včetně kontaktů na turistické centrum najdete na stránkách pisek.eu.