Zlato v Jílovém přitahovalo mága Edwarda Kelleyho, ale i malíře Petra Brandla

Jsme v kraji, jímž protéká Sázava, trampy tolik obdivovaná a milovaná Zlatá řeka. Tramping tu měl jednu z nejstarších základen, osad bylo kolem vody nepočítaně. Osmnáctého března bude slavnostně otevřena zbrusu nová expozice, která se dějinám trampingu věnuje.

„Od roku 1987 je jedna ze stálých expozic věnována krajině mezi Kocábou, Vltavou a Sázavou a historii trampského hnutí. V depozitáři máme množství předmětů spjatých s touto tematikou, navíc je stále doplňován z darů i pozůstalostí. Expozice trampingu je věnována hudební legendě Tonymu Linhartovi, který měl muzeum v Jílovém rád a každoročně vystupoval na Muzejním potlachu. Po jeho smrti přešla část pozůstalosti do sbírek muzea a jeho osobní předměty budou mít v nové expozici své čestné místo,“ informuje ředitelka muzea Šárka Juřinová.

A Zlatá řeka? Jílovsko bylo významným nalezištěm zlaté rudy, v muzeu se o žlutém kovu dozvíte informací, že si z nich zapamatujete jen zlomek.

V oblasti rýžovali zlato již Keltové, vše je připomenuto až do obnovených nerentabilních pokusů z nedávných dob v široce koncipované expozici Zlata.

Modely dolů, žentourů čerpajících vodu či užívaných k vytahování vytěžené horniny, zbytky původních železných nástrojů, kahany, popis vyčerpávající práce, mince, šperky a další uvidíte v rozsáhlé, perfektně předvedené expozici.

Nejvíce zlata se tu těžilo v lucemburských dobách, ale po zlatu se pátralo s přestávkami do 60. let minulého století.

Hornická osada je písemně doložena roku 1235 jako Gylowy. Vznikla při starých nalezištích zlata, za císaře Karla IV. se stala královským horním městečkem – In Eylaw alias Giloví, píše se v roce 1371. Město proslulo mincovnou, těžili tu převážně Němci povolaní králem. Místní jméno původně označovalo vrch, na jehož úpatí se vypíralo zlato z jílu, mazlavé hlíny.

Žlutý, lesklý, dobře tvárný kov se stal hybatelem dějin. Nejprve se používal ve šperkařství, poté jako platidlo, až se rozšířil do všech oblastí života. Příklady využití uvidíte právě v muzeu, fascinoval mě výčet výskytu zlatonosné rudy na našem území, takový seznam jsem nečekal. A kde je zlato, tam je i bohatství.

Největší rozmach v těžbě zlata na Jílovsku nastal ve 14. století. Naleziště bylo nejvýznamnější, kolmo se těžilo do hloubky 250 metrů, úklonně téměř do 400 metrů. Velkým problémem byla voda. Z vytěženého zlata byly financovány významné stavby pražského Starého Města. Nejvydatnějším dolem byl Rotlev, jméno dostal podle Jana Rotleva, který na jílovském dolování zbohatl.

Již v předhusitských časech se doly vyčerpaly, těžba ustávala, velkým problémem se stala spodní voda, která doly zaplavovala a jejíž čerpání bylo obtížné, někdy i nemožné. Za husitských válek těžba ustala, země byla v rozvratu, v řadách vojsk kořistili i havíři, pro které to byl snadnější způsob obživy než bušit mlátkem v temném podzemí.

Po dalších desetiletích stagnace se Čechy opět vrátily do lůna Evropy a obnovilo se postupně i dolování. V rudolfinské době, ne tak růžové, jak líčí například film Císařův pekař, se na jílovské scéně objevuje mág Edward Kelley zvaný také Talbot (1555-1597). V muzeu je zosobněn jako podivný černokněžník.

Alchymista, dobrodruh a zřejmě anglický špion, jenž nakukal císaři, že dokáže vyrobit zlato a další nesmysly včetně kamene mudrců, zakoupil dům Minci v roce 1590. Jeho životopis je vylíčen na velkém plakátu a je tu zmínka, jak se snažil přijít k bohatství i v Jílovém. Od svého pána zaměstnavatele Viléma z Rožmberka dostal některé statky v okolí Jílového. K tomu přikoupil i Karbanovský dům s mlýnem, pivovar, Markvartovský dům s Hrádkem, na nějakou dobu i dům Minci. K místním se choval, jako by mu Jílové patřilo, ti ho měli brzy plné zuby.

Najal pár horníků na údajné ražení studny a přívodního kanálu, čímž chtěl odvést pozornost od těžby. Horninu, kterou těžaři vynášeli ve vědrech, pečlivě kontroloval. Jenže na mága vyzrál zdravý rozum, vědra měla dvojitá dna a tam se prý ukrývala hornina. Legenda je sice hezká, ale… Údajně v muzeu straší Kelley dodnes. Projevuje se to tím, že schovává věci. Což mohou potvrdit zaměstnanci muzea a pokud se něco ztratí – viník je zde jasný.

Mág skončil po zakázaném souboji s dvorním úředníkem, byl uvězněn nejprve na Křivoklátě, posléze se objevuje jako vězeň na mosteckém hradu Hněvín, kde bídně umírá po pokusu o útěk.

Do Jílového se za bohatstvím vypravil i přední český barokní malíř Petr Jan Brandl (1668-1735), který byl známý nákladným životem.

Hodně vydělával, ještě více utrácel a nesplácel dluhy. Chtěl si dopomoci k majetku investicí do těžby zlata. Spolu s několika kumpány zakoupil podíl na dole Panny Marie Vítězné na jihovýchodním svahu Anenského vrchu. V letech 1710 až 1715 mu odtud plynuly výnosy, leč ty byly stále menší.

V Jílovém často pobýval, o tom svědčí i zápisy v matriční farní knize, kde se píše o jeho kmotrovství. V další životní etapě ještě investoval do stříbrných dolů v Kutné Hoře, nakonec zemřel v bídě a opuštěný. Jeho kumpáni havíři se mu složili na pohřeb. V Kutné Hoře je pohřben v kostele Panny Marie na Náměti.

Sklepní prostory muzea zaplnila archeologická expozice Ora et labora (Modli se a pracuj), ta se věnuje klášteru Stětí sv. Jana Křtitele na vltavském ostrově v Davli a Hradištku nad Davlí, kde stálo středověké sídliště. Muzeum připravilo i rekonstrukci klášterního skriptoria, model sídliště a interiéru středověkého domu.

Nedaleko města stojí na vrchu Pepř telekomunikační věž s volně přístupnou vyhlídkovou plošinou. Vidíte část Povltaví, Velký Blaník, část Brd i Prahu.

Z kostela na náměstí prý chodili prokopanými cestami ze štol horníci na mše, ušetřili tak hromadu času.

V letní sezoně si lze prohlédnout i štoly sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského v Dolním Studeném a štoly Halíře v Borku u Jílového.

Prohlídka je pro fyzicky zdatné osoby, štoly leží blízko známého železničního viaduktu Žampach, jedná se o druhý nejvyšší evropský viadukt. Most je dlouhý 110 metrů a vysoký 41,5 metru.