Zlatá mládež mocných Pernštejnů dostala přebohaté Pardubice do kolen a málem do zapomnění

Devadesátitisícové Pardubice jsou se sousedním Hradcem Králové po dlouhá léta ve vztahu silné rivality. Není to záležitost až tak stará, Hradec byl založen ve 13. století jako královské město, které velmi dobře prosperovalo, Pardubice té doby byly osadou na křížení obchodních cest. Pak se staly hlavně díky Pernštejnům městem poddanským, přestály i dva obrovské požáry, po kterých vždy povstaly hezčí a bohatší. Pernštejnové je vlastnili v letech 1491 až 1560.

Ke stírání rozdílu mezi Pardubicemi a Hradcem došlo až po postavení železnice z Olomouce do Prahy v roce 1845, na trať navázaly další pobočné větve, ty vytvořily z Pardubic důležitý dopravní uzel a přivedly do města průmysl.

Z pernštejnského období pochází nádherný čtyřkřídlý dvoupatrový goticko-renesanční zámek budovaný v několika etapách po roce 1491 v místech gotického vodního hradu. Voda se stala součástí mohutného obranného systému, který posléze doplnilo nedávno opravené valové opevnění.

Pochází z období, kdy museli obránci čelit palbě dělostřelectva, kterou byli schopni z hradeb a nárožních rondelů velmi dobře opětovat.

Odborníci tvrdí, že rondelový systém pardubického opevnění je nejzdařilejší z objektů vlastněných Pernštejny, zmařil tři švédské útoky během třicetileté války. Dobyvatelé se zato vyřádili na městě a okolí. Jak se v té době válčilo, uvidíte na interaktivní výstavě v zámecké zbrojnici.

Původní pernštejnská zbrojnice hrála významnou roli při rozprodávání rodového majetku, to zapříčinila třetí generace Pernštejnů. Rozhazovačnost a nákladný život za panování Jaroslava z Pernštejna vedly k tomu, že musel roku 1560 prodat panství královské komoře.

Ani tato transakce nevedla k zapravení všech dluhů. Musela se rozprodat veškerá zbroj a ústroj, na níž si šlechta tak zakládala. Obrovský arzenál mohl vyzbrojit až několik tisíc vojáků, vše šlo do frcu. Samozřejmě značně pod cenou.

Město obklopené hradbami a chráněné vodou stálo stranou od zámku. Do zámeckého areálu se z města dostaneme ulicí od náměstí se starými historickými domy. Projdeme opevněným předbraním (barbakánem) zvaným Příhrádek. Sídlí zde Galerie města Pardubice, pořádají se tu převážně výstavy současného umění.

Dříve sloužil Příhradek i jako hospodářské zázemí, byty a vězení. Se zámkem ho spojoval dřevěný most postavený přes rybník.

Do honosně zdobeného zámku s arkádami na nádvoří se vcházelo či vjíždělo po kamenném mostě, ten zdobí z příjezdové strany reliéf. S Perštejny se poprvé při prohlídce setkáme ve velkém gotickém paláci v přízemí. Klenutý prostor nabízí pohled na šlechtický rod představený erby a jmény, včetně vnuků Viléma z Pernštejna (1435-1521). Vše doplňuje mapa rozsáhlého panství roztroušeného v severovýchodních a východních Čechách a na Moravě. K tomu jsou obrazově představeny nejdůležitější državy.

Tady se o rodu dozvíte podstatnou část, druhá je představena v patře v podobě novodobé galerie nejdůležitějších představitelů rodu. Tato místnost má nádherný kazetový strop a moderní portréty namaloval Petr Nikl.

Ve velkém gotickém sále je mimo jiné na informačním panelu text o vzestupu a pádu Perštejnů. Jedná se o třígenerační proces. V odstavci o první generaci je představen vzestup díky zakladateli, Vilémovi, který shromažďuje majetek jako voják, posléze vlivný politik a ve starším věku úspěšný manažer a reformátor hospodářské politiky. Nezabezpečil jen svůj rod, pracoval ku prospěchu celé země.

Pernštejnové byli nejprve moravským rodem, poté začali expandovat do Čech.

Ve druhé generaci, která vyrůstá pod vlivem rozšiřování majetku, je přirozená návaznost na tu starší, reprezentuje rod na nejvyšší úrovni a zároveň vystavuje na odiv svou moc a finance.

Třetí generací – cituji infotext – je zlatá mládež tehdejší doby. Vyrůstají v přepychu, studují na dobrých školách, stávají se panovnickými dvořany. Po smrti otce dědí obrovský majetek, zdánlivě bezedný zdroj peněz. Ekonomice nerozumějí, panství za ně řídí úředníci. Majetek se postupně tenčí a dělí. Každý ze tří bratří se vydává „jinou cestou“, a tak hlavní sídlo v Pardubicích muselo být pro dluhy prodáno.

Byl to velký soudobý skandál, něco jako krach velké banky. Poslední potomek rodu Vratislav Eusebius z Pernštejna zahynul jako císařský důstojník za třicetileté války v roce 1631. Tím vymřeli Pernštejnové po meči, ale ze scény nezmizeli.

Polyxena, deváté dítě nejvyššího kancléře Vratislava zvaného Nádherný, se nejprve provdala za Viléma z Rožmberka a po jeho smrti si vzala kancléře Lobkovice. Věrná katolička věnovala pražskému kostelu Panny Marie Vítězné dřevěnou sošku s povrchem vymodelovaným z barevného vosku – světově proslulé Pražské jezulátko. Pernštejnský znak vplynul do lobkovického erbu.

V době, kdy oplývali penězi, Perštejnové na pardubickém zámku, ale i na dalších destinacích ovlivňovali domácí i evropské dějiny. Sídlo vyzdobili tím nejlepším, co bylo k mání.

Část té nádhery uvidíte při prohlídce reprezentačních prostor, kde jsou částečně zachovány nádherné nástěnné malby včetně proslulého prvního aktu u nás, postavy Štěstěny vrtkavé, Fortuny Volubilis. Nahá ženská postava je v sále, kde je i malba Samson a Dalila. Stojí na vratké kouli, která ji může v okamžení vychýlit, a zálibně se zhlíží v zrcadle. Postava měří 170 centimetrů, zobrazení si zřejmě objednal před rokem 1523 Vojtěch z Pernštejna.

Při prohlídce narazíte i na expozici představující, jak se zámek po přestavbách rozvíjel. Na závěr určitě zaujme výtečně pojatý interaktivní model vývoje perštejnských Pardubic.

Z prohlídkových místností jsou interiérově nejzajímavější mázhaus, Vojtěchův a sloupový sál a kaple Tří králů.

V zámku je umístěno několik dalších expozic, v zimním období nejsou přístupné, jinak je objekt možno navštívit celoročně.

Můžete ho projít individuálně nebo se dohodnout při placení v pokladně o průvodci, který vám vše vysvětlí a objasní.

Návštěvním objektem je i podzemní kryt.

Na závěr malé exkurze nesmím opomenout proslulé pávy na nádvoří a hradbách, je tu k vidění i bílá varianta. Vzhledem k možnosti nákazy ptačí chřipkou se nyní nesmějí krmit.

Protože se k zámku dostaneme přes Pernštýnské náměstí, je vhodné si tento historický střed města představit. Jednou z možností, jak se sem dostat, je projít Zelenou bránou se štíhlou gotickou věží vysokou 60,3 metru. Dnešní podoba pochází po puristické úpravě z let 1910-1912. Purismus v těch letech zasáhl mnoho našich předních staveb, příkladem je třeba Karlštejn, dostavba katedrály sv. Víta, chrám v Kolíně…

Na průčelí brány je velký reliéf erbovní pověsti pánů z Pardubic o zkrocení zlého tura. Zhotovil ho v roce 1903 B. Vlček podle návrhu M. Alše.

Zubří hlava je ve městě k vidění na mnoha místech, znakem Pardubic je ale polovina bílého koně, upomínající na mimořádnou odvahu rytíře Ješka při dobývání Milána vojskem krále Vladislava II. Pernštýnské náměstí je obdélníkové, obklopují ho bohatě zdobené pozdně gotické a renesanční domy. Mezi nimi vyniká dům U Jonáše zdobený rozměrným reliéfem proroka Jonáše ve velrybí tlamě.

Známý je i Oesterreicherův dům nebo velkolepá novorenesanční Nová radnice z let 1892-1894, na fasádě má sgrafita podle Alšových návrhů.

Na náměstí Republiky stojí arciděkanský kostel svatého Bartoloměje, v presbytáři se nachází hrobka s nádherným mramorovým náhrobkem Vojtěcha z Pernštejna.

K hrobce se váže pověst, že kdo do ní vstoupí, postihne ho kletba. Když Vojtěch umíral, jeho žena vyřkla kletbu, že kdokoli by porušil klid mrtvých, zemře.

Na olověné desce je nápis: „Kletba tomu, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořiti, na jeho děti a děti jeho dětí.“ Když v roce 1850 chtěli hrobku kvůli nedostatku místa odstranit, přečetl si nápis stavbu konající dozorce a nechal bourání zastavit a hrobku znovu zazdít.

Dalšími zajímavými objekty ve městě jsou budovy na náměstí Republiky - bývalý Grandhotel, což je příklad moderní architektury od J. Gočára, nebo městské divadlo. Dále kostely Zvěstování Panny Marie, který patří k nejstarším městským stavbám, i kostel svatého Bartoloměje.

Pozoruhodná je i budova krematoria, dílo P. Janáka. Za zhlédnutí stojí také areál Winternitzových automatických mlýnů z let 1909-1911, dále zámeček Pardubičky, který se po německé okupaci proměnil v sídlo praporu policejního pluku Böhmen. Jeho příslušníci spolu s místním gestapem vyvraždili obyvatele nedalekých Ležáků, zámecká obora sloužila jako popraviště.

Pardubice jsou známé také konáním Velké pardubické steeplechase, Aviatickou poutí, hokejem… Zkrátka, je toho v Pardubicích hodně k vidění, a pokud budete mít hořkou náladu, kupte si pověstný pardubický perník.

Praotcem rodu má být uhlíř Věňava, ke kterému do chaloupky chodil zubr. Zvíře páchalo takové škody, že se ho uhlíř chystal zabít. Jednou zase zubr vlezl do chaloupky, uhlíř se naštval, chytil ho za rohy a nozdrami mu protáhl houžev, za tu ho táhl tři míle do Brna.

Tady v té době pobýval se dvorem český král, který daroval Věňavovi krajinu, kde uhlíř pálil uhlí, jemu i potomkům udělil právo užívat erb se zubří hlavou s houžví v chřípí.

V kronikách se ale o Věňavovi nenajde ani zmínka, na počátku 13. století se však připomíná jistý Štěpán z Medlova, zřejmě první známý předek pánů z Pernštejna.