Článek
První zmínka o minerálních pramenech v okolí města Scuol se v psaných zdrojích objevila již roku 1369. Známý alchymista Paracelsus se o nich pak rozplýval v první polovině 16. století. Prameny je okolí Scuolu vskutku poseté, a není tak divu, že jednou z nynějších oblíbených atrakcí této části Dolního Engadinu je tzv. Mineralwasserweg. Tato síť stezek propojující minerální prameny v této oblasti je oblíbenou kratochvílí aktivnějších turistů o slunečných dnech. Některá zurčící místa najdete rovnou uvnitř města, za jinými se pak musíte několik kilometrů projít kopcovitou krajinou.
Na samotném pomezí města Scuol a ospalé vísky Vulpera leží přímo na břehu řeky Inn maličké místo zvané Nairs. Směrem ze Scuolu stačí přejít most a po pravé straně budete mít budovu s pramenem Carola. Protože se v této oblasti, jako jedné z mála, hovoří retorománsky, v místních mapách najdete tento bod označený jako Chasa Carola. Tam můžete tento pramen stále ochutnat i dnes.
Picí hala pro evropskou smetánku
Takříkajíc přes cestu, po levé straně při pohledu z mostu, je mezi řeku Inn a skalní stěnu vtěsnaná na první pohled architektonicky velmi zajímavá budova. O její postavení se zasloužil architekt Bernhard Simon v letech 1875 až 1876. Bylo to v době, kdy se stávala lázeňská turistika v této oblasti velkým trendem. Už roku 1864, jen pár desítek metrů přes řeku, otevřel své brány luxusní hotel Kurhaus Tarasp s 300 lůžky, často též přezdívaný „scuolský palác“. V následujících desítkách let sem pak proudila smetánka z celé Evropy.
I proto vypadá tato picí hala, tedy büvetta, o poznání honosněji, než tehdy bývalo zvykem. Dominuje jí osmistěnná rotunda, ve které bylo při stavbě užito větší než malé množství tmavě zeleného mramoru. Právě do rotundy jsou vyvedeny všechny tři prameny, které tu hosté dříve popíjeli: Bonifacius, Emerita a Lucius.
Právě ten poslední jmenovaný je legendou regionu, na niž mnozí vzpomínají. Lucius prý vskutku není tím nejchutnějším pramenem, je však tím nejmineralizovanějším ve Švýcarsku a patřil v tomto ohledu do úplné špičky i v celé Evropě.
Vzhůru do minulosti
„Realita je, že z pramene Lucius denně vytéká jen necelých 200 litrů vody. Když se nad tím zamyslíte, to je na pramen opravdu malé množství. Bohužel, jeho vody nemůžeme aktuálně vzhledem k hygienickým nařízením nijak využívat, protože v budově nejsou od jejího uzavření udržované trubky, kterými proudí. Takže, ač je to smutné, tak aktuálně tato vzácná a minerálně bohatá voda vytéká přímo do řeky Inn,“ říká mi Christof Rösch a odemyká pro mě budovu veřejnosti jinak uzavřenou.
„Ještě mi, prosím, podepiš, že dovnitř vstupuješ na vlastní nebezpečí. Omlouvám se, nejde to jinak,“ říká mi smířlivě muž žijící v nedaleké vesnici Sent. On sám je dlouhodobě aktivní v nadaci, která se snaží budovu zachránit.
Ořechový poklad nejmalebnějšího kouta Evropy
Na místní úrovni a úrovni kantonu je prý vše odsouhlasené, ale náklady na záchranu Büvetty Tarasp jsou tak vysoké, že je potřeba zelená z těch nejvyšších míst. A ta zatím nepřišla. Nadace se aktuálně snaží získat budovu do svého vlastnictví, což by mělo při jednání s úřednickým šimlem pomoci. Snad.
Hlavní místnost budovy dříve nabízela hostům možnost pití ze tří věhlasných pramenů. Dnes můžete ochutnat jen pramen Bonifacius, který pramení u vísky Tarasp. Do picí haly byl veden potrubím
Vcházím hlavními dveřmi přímo do rotundy, která je srdcem celé picí haly. Právě zde se občerstvovala a léčila honorace před bezmála půldruhým stoletím. Navzdory určitému poškození zdí a pachu plísně ve vzduchu nejde přehlédnout onu okázalost, kterou toto místo dříve oplývalo. Periferním viděním pozoruji Christofa, který se zneklidněně rozhlíží po budově, jaké nové komplikace se od jeho poslední návštěvy vynořily.
„Nebudu lhát, když řeknu, že si myslím, že je to poslední šance. Máme tak rok až dva na to, abychom získali grant, zabezpečila se celá skála nad budovou, drolící se břeh a budova se začala urychleně opravovat. Postupuje to hodně rychle. Potřebujeme ale příslib ze státních fondů, jen náš kanton to neutáhne,“ říká tiše Christof a popisuje mi, jaké všechny akce si odsud pamatuje z dob, kdy byl mladší a potkávali se tu lidé ze Scuolu a okolních vesnic. Zdejší tancovačky bývaly prý vyhlášené.
Lucius stále ještě probublává
Zblízka zkoumám „oltáře“ jednotlivých pramenů a vidím, že ač je slavný Lucius zle zanesený, voda v něm stále klokotá. Veškerá jeho produkce je však aktuálně opravdu vyváděna mimo budovu a minerálně obohacuje pouze řeku Inn.
Když po několika minutách procházíme dlouhou chodbou, nemůžu si nevšimnout balvanů válících se po zemi. Christof jen pokyvuje hlavou a prstem mi ukazuje, kudy do budovy propadly. Když spatřím temné zázemí budovy, které je doslova nalepené na skále, plíseň mě již pořádně kope do nosu a nandávám si raději respirátor.
„Můžu tam?“ ptám se a ukazuji směrem do zcela temných místností čelovkou. Christof se jen drobně usměje a odvětí: „Dokument si podepsal, takže je to už jen na tobě…“
Čelovka na hlavě, další baterka v ruce, fotoaparát na krku. Opatrnou chůzí vstupuji do skladových místností a okamžitě si všímám skříní a krabic plných prázdných lahví. Etikety na nich ukazují, že se do nich plnily jednotlivé prameny. Je zcela zřejmé, že se tu na konec provozu nepřipravovali a přišel velmi náhle. A bohužel zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo kdy podařit tyto lahve ještě naplnit.
Ze skladu je patrné, že konec produkce místní minerální vody byl neplánovaný a nedostalo se ani na naplnění již vyrobených lahví
Dolní Engadin má spoustu turistických lákadel, která plní jeho ubytovací zařízení jak v zimě, tak i v létě. Skutečnost, že se situaci okolo historické budovy nedaří vyřešit už bezmála dvě dekády, je na Švýcarsko tak trochu překvapivá. A rozhodne to není tím, že by o to místní nestáli.
„Je to teď, nebo nikdy,“ uzavírá Christof naše setkání, podává mi svou mohutnou pravici a zasmušeně uzamyká dveře, které šly koncem 19. století takříkajíc z ruky do ruky…