Život v mrazivé Antarktidě? Tamní obyvatelé se baví jógou i tančením hip hopu

Psal se konec 50. let 20. století, když dvanáct států, mimo jiné Japonsko, Austrálie nebo USA, podepsalo Antarktickou smlouvu. Ta zavazuje k tomu, že se sedmý kontinent, prostoupený ledem, bude využíván jen k mírovým účelům, zejména tedy k výzkumu. Nenachází se tu proto žádná vojenská základna, ale jen tábory či vědecké stanice. I z toho důvodu může jen pár tisíců lidí tvrdit, že v Antarktidě žili nebo žijí.

Jednou z těchto osob je i rodačka z Minnesoty Keri Nelsonová. Ta na bílém kontinentu poprvé pracovala v roce 2007, a to jako uklízečka na americké základně McMurdo. Od té doby odsloužila už 16 sezon a může sama sebe nazývat antarktickou veteránkou.

„Kdybych to měla popsat hudbou, tak práce v McMurdo byla jako špinavý bluegrass, jižní pól jako symfonie a Palmer jako zábavný pop,“ uvedla pro CNN Nelsonová, která pracovala i na polární stanici Amundsen-Scott právě na jižním pólu či na stanici Palmer, jež se nachází na severu Antarktického poloostrova.

Podle Američanky je v létě, tedy mezi říjnem a březnem, na základně McMurdo i tisícovka lidí, ať už vědců, nebo údržbářů. Řada podpůrných zaměstnanců se přitom stará o více věcí naráz. „Je to jako celé město. Můžete tu strávit celou sezonu a stejně spoustu lidí vůbec nepotkáte,“ vysvětlila Nelsonová s tím, že stanice je tou největší, kterou mají Američané v portfoliu, navíc se personál průběžně točí.

Život v Antarktidě ale není jen o práci, na základnách existují i místa, kde se mohou zaměstnanci socializovat. Mají tu klubovny, posilovny nebo dílny. Sama Nelsonová prý pořádala i módní přehlídku.

Jen zhruba tři kilometry od McMurdo je novozélandská základna Scott. Pracovníci se sem tam vzájemně navštěvují a pořádají filmové maratony, setkání čtenářských klubů, někteří také nabízejí lekce jógy, cizích jazyků a dalších koníčků.

„Já jsem se v Antarktidě naučil tančit hip hop a dělat thajské masáže,“ konstatuje Novozélanďan Chris Long. Ten se po několika letech propracoval na loď, jež vozí na ledový kontinent turisty z Jižní Ameriky. Podle Longa to je občas pořádně nekonvenční životní styl, ale jinak si už svou existenci nedokáže představit.

To Němka Laura Bullesbachová žádné divoké vzpomínky nemá. Pracovala v Port Lockroy na nejjižněji položené poště, jež patří Velké Británii. „Není tam tekoucí voda, takže žádné sprchy ani splachovací záchody. A pořád jste na sebe nalepení,“ popisuje žena. Dodává, že lidé se často domnívají, že je život v Antarktidě fádní. Což je ale daleko od pravdy.

V Port Lockrovy podle Bullesbachové byly každý den povinnosti, kvůli nimž byli všichni takřka neustále zaměstnaní. Když připlula loď, bylo potřeba doplnit zásoby, tým ze základny ale také pořádal vzdělávací přednášky a podobně.

Nelsonová tvrdí, že hlavním předpokladem pro práci v ledové pustině je být týmový hráč. A to platí jak pro podpůrné pozice, tak i pro ty vědecké. „Je jedno, jak skvělý konstruktér nebo výzkumník jste, ale pokud nedokážete žít v boudě s dalšími třemi lidmi nebo na stanici s dalšími čtyřiceti, pro tuhle práci se nehodíte,“ míní Američanka.

Antarktida má navíc podle Nelsonové i Longa velké kouzlo. Ani jeden z nich si už neumí představit, že by ledový kontinent nebyl významnou součástí jejich životů. Sedmý světadíl navíc nabízí úplně jiné tempo než zbytek světa.