Zimním údolím Mumlavy na běžkách nebo po svých

Projeli jsme dvacetikilometrový okruh, který začíná stoupáním údolím Mumlavy k rozcestí Krakonošova snídaně a pokračuje směrem na Voseckou boudu s odbočkou na Janouškovu cestu a dále podél říčky Kamenice, kudy jsme se vrátili do Harrachova.

I když nastoupáte více než půl kilometru, v celkové délce je takové převýšení zanedbatelné, takže jde v podstatě o pohodovou trasu v přehledném lesním terénu. Jen při několika prudších sjezdech při zpáteční cestě je nutné být, zvlášť na namrzlém sněhu, obezřetný.

Ideální je nechat auto na centrálním parkovišti vedle autobusového nádraží, odkud je to k Mumlavskému vodopádu asi kilometr. Poplatek činí dvě stě korun na den a automat přijímá pouze hotovost.

Ještě než se vydáte do divočiny, můžete hned na startu navštívit lyžařské muzeum s poháry a medailemi úspěšných harrachovských sportovců, lyžemi starými více než sto let i skokanskou výzbrojí používanou od padesátých let minulého století. Pýchou sbírky je sto dvacet centimetrů vysoký pohár pro vítěze mistrovství světa v letech na lyžích.

Na druhém konci parkoviště pak narazíte na další expozici v budově zvané Šindelka, v níž se od počátku 19. století vyráběla střešní krytina — šindel. Posledních 60 tisíc kusů, které tu vznikly, bylo v roce 1934 použito na střechu staré Labské boudy. V současnosti se v Šindelce dozvíte mnohé o pěstování a těžbě dřeva a myslivosti. Zvlášť pro děti je atraktivní přezimovací obůrka s vycpanými zvířaty, kterých v expozici naleznete přes třicet, mezi jinými jelena, srnce a divočáka.

Pár set metrů odtud už si můžete nazout běžky, i když upravená stopa začíná až o něco dál. Celý zhruba pětikilometrový úsek údolím Mumlavy vede lesem po modře značené Harrachově cestě, která je v zimě vhodná i pro pěší turisty.

Ti by však měli brát ohled na běžkaře a nepohybovat se v lyžařské stopě. Téměř po celé délce této bezbariérové trasy je zároveň vyznačena naučná stezka Živá mrtvá Mumlava, opatřená šesti naučnými tabulemi.

Není pochyb o tom, že Mumlavský vodopád je největší přírodní atrakcí západní části Krkonoš, ale pravděpodobně je i jedním z nejnavštěvovanějších míst v celé republice. V anketě Správy Krkonošského národního parku, kde se hlasovalo o sedmi divech Krkonoš, se umístil na druhém místě, o jediný bod za Obřím dolem pod Sněžkou. Jde o nejmohutnější vodopád v Česku, o němž se dá v nadsázce říct, že je stejně dlouhý i široký — oba rozměry činí kolem deseti metrů.

Průměrný průtok 750 litrů za vteřinu v době jarního tání nebo povodní značně zesiluje, až se údolím i desítky metrů nese „vodní prach“. Na rozdíl od řady jiných vodopádů si ho lze prohlédnout ze všech stran, protože pod ním vede lávka spojující oba břehy.

Žulové podloží vytváří v řece skalní plotny a málokde uvidíte tak dokonale vyhlazené obří „hrnce“ či „kotle“ jako právě poblíž Mumlavského vodopádu. Jedná se o prohlubně ve skalním podloží, které písek s kamením vymílají a zvětšují.

Některé „hrnce“ jsou hluboké téměř tři metry, s čímž by měl počítat každý, kdo se chce v létě v řece ochladit. Vylézt z nich bez cizí pomoci je totiž někdy nemožné. Ty největší, které jsou celorepublikovým unikátem, najdete o kousek výš u Kotlového vodopádu, který však není tak výrazný jako Mumlavský. Při natáčení filmu Svatební cesta do Jiljí se v řece osvěžili Libuše Šafránková s Josefem Abrhámem.

Na jedné z informačních tabulí se dozvíte, proč v Mumlavě na rozdíl od jiných krkonošských říček chybí život. Vzhledem k tomu, že vytéká z rašeliniště, je kyselá, ale kromě toho je také chudá na živiny, neboť do vody padá jen smrkové jehličí. Na druhou stranu díky četným peřejím a kaskádám na většině svého poměrně krátkého toku, než se dva kilometry pod Harrachovem vlije do Jizery, je „živá“ dost.

Vycházky k Mumlavskému vodopádu byly populární už v předminulém století. Hrabě Jan Harrach v roce 1879 nechal u vyhledávaného cíle postavit turistickou boudu s občerstvením a vydat mapu.

Následně se místo stalo ještě atraktivnějším, což dokazuje řada dobových pohlednic. Původní boudu, která v roce 1909 bohužel vyhořela, záhy nahradila jiná, která pod názvem Mumlavská naštěstí vydržela dodnes.

Na legendární křižovatce turistických tras, místě zvaném Krakonošova snídaně, vzniká Mumlava soutokem Malé a Velké Mumlavy. Podle pověsti tu snídá sám vládce Krkonoš, než vyrazí na obhlídku svého panství. Z rozcestí s odpočívadlem a srubem, kde KRNAP v letní sezoně nabízí občerstvení, informace a propagační materiály, se můžete vydat například do Rokytnice nad Jizerou a Špindlerova Mlýna — buď přes Labskou boudu, nebo kolem mohyly Hanče a Vrbaty přes Horní Mísečky.

My jsme vyrazili na sever směrem na Voseckou boudu, ale asi kilometr před ní jsme odbočili na Janouškovu cestu vedoucí víceméně po vrstevnici, ze které jsou za pěkného počasí panoramatické výhledy na západní Krkonoše a jejich podhůří. Už ve chvíli, kdy jsme opouštěli Krakonošovu snídani, však bylo jasné, že takové štěstí mít nebudeme, protože začala padat mlha. Jakmile se k ní přidal vítr, vzali jsme zavděk jednou z několika útulen, které jsme cestou míjeli, abychom se zahřáli teplým čajem.

Když jsme usoudili, že výhledů už se dneska nedočkáme, asi po šesti kilometrech jsme u rozcestníku Bílá voda zamířili zpátky dříve, než jsme plánovali. Následujících sedm kilometrů jsme se ale příliš nenadřeli, většina trasy vedla z kopce, místy dosti prudkého. Je třeba zmínit, že na některých úsecích okruhu schází mobilní signál, proto je dobré mít mapy (mapy.cz) stažené v mobilu. Pro jistotu si přibalte čelovku – zvlášť v období, kdy jsou noci podstatně delší než dny, si nemůžete být jisti, zda nezatmíte.