Zimní víkend v Budapešti nabídne i nevšední kulinářský zážitek

Maďarská metropole Budapešť se snaží ukázat, že i v zimě má návštěvníkům co nabídnout. A dokáže z obyčejného štrúdlu udělat nejen kulinářský zážitek, ale i zajímavou podívanou.

Štrúdl byl ostatně jedinečný, ale nijak si s ním nezadalo ani to, co mu předcházelo – gulášová polévka a pečená kachna.

K jídlu se ještě dostaneme, teď k samotné Budapešti. Ta se na mapách objevila teprve po roce 1873, kdy byla spojena města Óbuda, a Buda (na kopcovitém pravém břehu Dunaje) s protější Peští.

Stalo se tak zhruba dvě stě let poté, co byl z oněch krajů vyhnán Turek, který tam 150 let hospodařil. Hospodařil tak, že po obou stranách Dunaje nezůstal kámen na kameni a těch tisíc obyvatel, kteří tam zbyli, skoro nemělo kde bydlet.

Dnešní Budapešť je dvoumiliónová metropole, výstavná, moderní a světácká. Když se stavěla, bylo dost místa a po rakouskouherském vyrovnání v roce 1867 i dost sebevědomí, což se na tváři města odráží. Zejména takové jeho symboly jako Královský hrad, Opera nebo Parlament dokládají, že se Budapešť koncem 19. stol. vážně opájela myšlenkou, že by se tam mohlo z Vídně přesunout hlavní město mocnářství.

Zatímco Buda si zakládá na svých dějinách a důstojnosti, Pešť byla vždy rychle reagujícím centrem obchodu, umění, „světel reflektorů“. Všechny architektonické styly, které Evropou prošly v 19. a ve 20. stol., se nezapomněly zastavit i v Budapešti. Nic nebylo dost extravagantní a moderní, aby to město nestrávilo.

Třeba takový Parisi Nágyáruház (Velký pařížský obchodní dům) na Andrassyho bulváru. Nepřehlédnutelná stavba z roku 1911 ve stylu Art-Nouveau s kluzištěm na střeše.

Podle toho, k čemu máte blíž, můžete dějiny – často těsně spojené s těmi našimi – studovat v muzeích, protančit se a prozpívat Budapeští Čardášové princezny, listovat si v ní jako v učebnici stavitelské moderny minulých staletí. Budapeští se můžete i projíst. Zatímco o možnostech ubytování se v průvodci píše na dvaceti stránkách, jídlu a pití je jich věnován více, než dvojnásobek.

Začíná to upozorněním, že maďarská kuchyně tradičně živila hlavně pastevce, lovce a rybáře, a doporučením, aby návštěvník byl připraven povolit si opasek.

Vlajkou na stěžni maďarské kuchyně je guláš mnoha podob a chutí. Někdy jako polévka, jindy má stejnou konzistenci, jakou známe u nás. Jeho obsah se kraj od kraje liší, ale nikdy nechybí hodně masa a papriky. Připravuje se v kotlíku, čímž si Maďaři zřejmě nostalgicky připomínají svou kočovnickou minulost.

Mimochodem – paprika. Zatímco my rozeznáváme sladkou a pálivou, Maďaři jí znají sedm druhů a toto populární koření dělí nejen podle stupně ostrosti, ale i podle chuti. Pörkölt, kuře (zpravidla) na smetaně, halászlé, rybí polévka, töltött paprika, plněná paprika. A to jsme se vůbec nedostali k salámům, klobásám, jelítkům a dalším dobrotám.

Můžete obcházet hospody s kulinářským průvodcem v ruce, zastavit se tam, kde nabízejí kuchyni z puszty, od Balatonu, z tokajského kraje, specialisty na guláš, zvěřinu a bůhvíco ještě. Zabere to ale mnoho času. Tedy pokud nejste vegetariáni. To budete hotovi raz dva.

Praktičtější je zajít si do Velké tržnice, projít se prvním patrem a tam stánek po stánku ochutnávat. Pokud se vám poštěstí a narazíte na nějaký příležitostný trh, i tam bude maďarská kuchyně bohatě zastoupena, včetně místních vín a mnoha druhů pálenky.

Trváte-li však na úrovni a stylu, pak blízko Széchenyiho lázní je Gundel. Když to byla hospoda dobrá pro královnu Alžbětu II, nebo papeže Jana Pavla II., tak snad nebudete zklamáni. A pak ještě Gerbeaud, nejslavnější kavárna v Maďarsku, s níž švýcarský cukrář přinesl v roce 1884 Paříž do Budapešti.

Žádné hlavní město nemá tolik lázeňských domů jako Budapešť. Ta může být právem pasována na světovou lázeňskou metropoli. V Budapešti bylo napočítáno čtyřicet lázní a termálních koupališť a patnáct z nich má certifikát léčebného zařízení. Když se mluví o lázních, v jižní a střední Evropě se zpravidla začíná u Římanů. Ti si na lázně potrpěli a horké minerální prameny využívali i ve svém táboře Aquincum, v dnešní Budě.

Dalším lázeňským národem, který v dnešní Budapešti pobýval, byli Turci. Zbytky lázní patří k tomu málu, co po nich zůstalo.

Ještě poměrně nedávno byli hlavními návštěvníky lázní starší lidé, kteří si tam kurýrovali své neduhy. To se pomalu mění a lázně se stávají místem setkávání podobně jako kavárny.

Už ve druhé polovině minulého století a zejména v posledních letech se maďarské lázně staly součástí turistické infrastruktury.

Lázně Gellért na pravém břehu patří k nejznámějším a nejzavedenějším. Jsou součástí stejnojmenného hotelu a jejich interiér připomíná dekadentní období starého Říma. Některé bazény jsou pouze pro muže, jiné pro ženy, jeden je smíšený.

Turky pamatují lázně Király. Jsou menší, muži a ženy se střídají obden. Mají jen dva bazény, ale znalci tvrdí, že v nich je zcela unikátní mystická atmosféra.

Na pravém břehu, nedaleko Margitina mostu, jsou lázně Lukács. Elegantní a módní s osmi bazény a sluneční terasou. Také lázně Rudas pamatují Turky, byly založeny v polovině 16. stol. Velký vnitřní bazén je pro obě pohlaví, jeden den v týdnu je vyhrazen pouze ženám. Ještě nedávno byly tyto lázně čistě mužskou záležitostí.

Největší v Evropě jsou lázně Széchenyi. Je to neobarokní komplex z roku 1913 se 16 krytými bazény a velkým venkovním celoročně otevřeným. Voda ze zdejších pramenů napájí i hroší bazén v sousední zoologické zahradě. (Více se o budapešťských lázních můžete dozvědět na www.spabudapest.com)