Článek
Náš výšlap začíná kousek od Příbrami v obci Obecnice, kam se nejsnáze dostanete autem. Jinak tam sice jezdí autobus, ale opravdu málo. S otevřením pohoří se obec stala výchozím stanovištěm pro severovýchod Brd. Její zajímavý název zřejmě vznikl z pojmenování útulku pro poutníky, kterému se říká obecnice. Ves vznikla někdy ve 14. století.
Klub českých turistů již dva roky značkuje trasy a jednou z nových tras je také červená značka z Obecnice směrem k nejvyššímu místu Brd Toku. Pro ty, co se hůře orientují, nebo nemají navigaci, je tato trasa vhodnou alternativou. Naše výprava však zamíří k vrcholu tzv. Rusínskou cestou, která vede kolem nádrže.
Vodní nádrž Obecnice Octárna
Vodní nádrž, kdysi přezdívaná Octárna, byla postavena v 60. letech 20. století na místě bývalého rybníka. Na svých asi 12 hektarech slouží především jako zásobárna vody pro Příbram a okolí, proto je v ní zakázáno koupání. To nám ale v únoru příliš nevadí. Krásný pohled na zamrzlou hladinu doplňuje mlha, a tak to vypadá, že nádrž je nekonečná.
Cesta lesem nabízí skvostné pohledy.
Brdy jsou lesy, lesy a ještě jednou lesy. Většinou smrková monokultura s příměsí borovice, občas nějaký modřín nebo buk. Cesta vzhůru je spíš monotónní, ale pohodlná, poněvadž v Brdech jsou po vojácích krásně udržované a všudypřítomné cesty. V zimě je zdejší les mnohem světlejší díky sněhu, který prosvětluje jinak výrazně tmavé smrčiny. Mlha mezi stromy navíc dodává místu až tajuplný ráz.
Nejvyšší hora středních Čech
Po chvíli přicházíme k rozcestí U Rusínské boudy, kudy vede modrá značka směrem na bývalé letiště. Boudu v těchto místech kdysi postavili dělníci, kteří měli za úkol odlesnit Tok, aby tam mohla vzniknout dopadová plocha. Ta má v těchto místech pomyslnou hranici a cedule na stromě upozorňuje, že se máme pohybovat pouze po stezkách. V Brdech probíhala poslední dva roky asanace od armádní munice, která skončila na přelomu roku. V některých místech je ovšem stále moudřejší se pohybovat pouze po cestách.
Vrcholek Toku pokrývá vřesoviště a pár stromů. V mlze daleko neuvidíte.
Stopy ve sněhu napovídají, že určitě nejsme jediní, kdo se i přes nepříliš příjemné počasí vydal na nejvyšší horu. Po boudě už ale není ani stopy. Tok, který je nejvyšším bodem středních Čech, má svůj název od tetřeva hlušce, který se zde kdysi vyskytoval a tokal. Šlapeme vzhůru a les postupně ustupuje. Kdybychom se v těchto místech procházeli před sto lety, byl by tu smrk vedle smrku. Vykácen byl vrchol kolem roku 1930, zbyly pouze malé ostrůvky stromů. Vznikl také protipožární příkop kolem celého vrcholu, protože po dopadu munice často docházelo k požárům. Vzniklo tak jedinečné bezlesí, které dnes ochranáři nechtějí nechat zarůst. Na vrcholu přežívají také zbytky rašelinišť.
Žádný rozhled z nejvyšší hory Brdy nečekejte, je uprostřed stromů.
Zbytek cesty na 865 metrů vysoký Tok chvílema připomíná vrcholky Šumavy – solitérní odumřelé stromy, vřes a skály. Samotný vrchol je nepatrný, protože Tok je spíše plochý, a poznáte jej podle hromady kamení s křížem. Výhled je pouze z některých míst, které jsme se ale nesnažili hledat, jelikož viditelnost byla tak do sta metrů.
Zamrzlá dopadová plocha Jordán s vřesem.
Asi 300 metrů jihozápadně odtud je lovecká bouda Carvánka s loukou a studánkou. První stavba, myslivna, zde stála již na konci 18. století. Asi největší boom Carvánka zažila po první světové válce, kdy zde byl postaven srub s terasou a prostornými místnostmi. Sloužila turistům, lovcům i lyžařům. V té době byla Carvánka nejvýše položeným obydleným stavením mimo horské oblasti. Po vzniku dopadové plochy však byla zbořena a její dřevěná část převezena do Strašnic.
Zemřel zde pilot
Naše cesta z Toku směřuje na Houpák a bývalou dopadovou plochu Jordán. Musíme se opět obejít bez značení, ale cesta není nijak složitá. Míříme rovně na sever po cestě zvané Travěnka. Zanedlouho je před námi odlesněný vrchol Houpáku s bunkrem. Na otevřené planině se k zimnímu počasí přidal také vítr, alespoň tak zajistil malý výhled na rozlehlou dopadovou plochu. Na Jordánu je několik opuštěných vojenských staveb, které byly určeny pro cvičnou střelbu dělostřelců.
Jeden z dalších bunkrů na Jordánu.
První granát sem dopadl v roce 1930, cvičili zde ale také němečtí vojáci. Asi nejzajímavější a nejznámější je zkušební pěchotní srub CE, který byl postaven v roce 1936. Betonový srub následně odolal kulometům, protitankový střelám, polním dělům i speciálnímu kanonu ráže 305 milimetrů. Unikátem je jeho pancéřový zvon, od kterého je rozhled do široké krajiny. Kousek odtud je pomník zříceného letounu Alca, který tady spadl v roce 2003. Pilot zemřel.
Pancířový zvon pěchotního srubu.
Z přírodního pohledu je Jordán neméně zajímavým jako Tok, nacházejí se zde například mrazové trhliny nebo mnoho chráněných rostlin a živočichů, kterým vyhovuje bezlesí. Z těchto důvodů ochranáři na jaře 2016 zapálili část unikátního vřesoviště, které by jinak zarostlo. O rok později na Jordánu hořelo neřízeně, požár však hasiči brzo zlikvidovali.
Dopadovou plochu chtějí ochranáři zachovat bez stromů.
Poněvadž světlo není příliš dlouho, je na čase opustit dopadovou plochu a od nejníže položeného srubu se vydat zpět do Obecnice. Částečně k tomu využijeme modrou značku, ale následně zamíříme k hranici s posádkovým cvičištěm Jince, které část Brdy zabírá a je tam zakázán vstup. Na to nás u silnice upozorňují všudypřítomné cedule s varováním, že vstup je životu nebezpečný.
Posádkové cvičiště Jince
Čtyřkilometrová cesta do obce je otázkou chviličky, protože se jde z kopce po široké silnici. Překvapením bylo, že jsme během toho potkali asi pět civilních aut, přitom je sem zákaz vjezdu. Další dvě auta stála zaparkovaná u lesa. Zřejmě jim špatně fungovala navigace. Dvacetikilometrový výlet lze v klidu zvládnou i v krátkém únorovém dni, jen si moc dlouho nikde neposedíte.
Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.
