Článek
Chůzí na sněžnicích si naši předkové prozíravě usnadňovali pohyb v hlubokém sněhu. Díky rozložení váhy na větší plochu bylo jejich tělo stabilnější. Moderní sněžnice fungují na stejném principu, akorát je na rozdíl třeba od lovců a lesníků z minulých dob využíváme v současnosti výhradně pro zábavu.
Barevné plastové sněžnice si vypůjčujeme v Oberwaldu, malebné vesnici švýcarského kantonu Valais. Jdeme z běžek a sněhové vánice, takže se rádi necháváme uklidňovat průvodci tím, že trasa, na níž míříme, není náročná.
Vázání sněžnic a jejich upevnění na botu je celkem snadné. Špička je pevná, zbytek chodidla se zvedá jako při normální chůzi. Na to si prvních pár minut zvykáme, ale stabilita, kterou sněžnice poskytují, je úžasně pohodlná. Z lyží, běžek či snowboardu zná člověk pravý opak — neustálé klouzání a balancování. Na sněžnicích se drží poměrně dost sněhu, proto je potřeba dobře zvolit obuv, ve které se do nich připoutáte.
Výhledy, které dobijí baterky
Vyšlapanou cestičkou v závějích vykračujeme po stezce Hüswäg Trail, dlouhé pět a půl kilometru, k prameni řeky Rhôny a hotelu s restaurací Rhonequelle. Chvíli mírné, chvíli prudší stoupání je pro běžkami znavené nohy trochu bolestivé. A tak funíme a několikrát pokládáme typickou dětskou otázku: „Kdy už tam budeme?“
Nicméně nebýt předchozího běžkování proti silnému větru se sněhovým „peelingem“, terén by byl ideální. Lesní rovinku střídá bílý svah s výhledem na bezchybnou zimní krajinu. Mrazivý vzduch jako by voněl čerstvým sněhem. Navíc se na sněžnicích můžete kvůli focení nebo natáčení zastavit kdekoliv, protože nikam neuklouznete.
Na této trase překonáváme převýšení okolo 200 metrů, nejvyšší bod je v 1578 metrech. První ze dvou cílových rovinek výletu je restaurace Rhonequelle s usměvavou obsluhou. Budova stojí jen několik desítek metrů od zmíněného pramene Rhôny, kolem kterého procházíme po úzké lávce, na níž se ve sněžnicích nelze moc roztahovat.
Tahle lesní oáza je vážně půvabná. Určitě dobře znáte momenty, kdy si po předchozí námaze oddychnete a řeknete si: „Stálo to za to!“ Přesně tohle mi běží hlavou.
Šup, šup, šup
Zdá se, že právě začíná odpočinková část výletu. Čaj v Rhonequelle a na sjezd dolů z kopce už je pro každého z nás před restaurací připravený snowbike. Na pohled vypadá vozítko s jednou krátkou lyží vpředu a s druhou vzadu jako celkem nebezpečná atrakce.
Myslíte si, že snowbike musí z kopce svištět jak namydlený blesk. Jak ovšem záhy zjišťuji, není tomu tak v případě, že vážíte něco málo přes 50 kilo a brázdíte čerstvě zasněženou stopu.
A tak moje uběžkované a ucourané nohy dostávají znovu zabrat, když musejí snowbike prakticky neustále popohánět odrážením. Takové jsou hory, člověk musí počítat se vším. A tak se zhruba v polovině kopce (i když nerada) smiřuji s tím, že to, co ostatní sjeli za několik minut, já sjedu hlemýždím tempem za dvojnásobnou dobu.
Tip
Při návštěvě Oberwaldu se zkuste podívat do místního Toniho muzea lyží. V malé chaloupce si prohlédnete stovky exponátů. Řada z nich má svůj zajímavý příběh. Nejstarší vystavené lyže pocházejí z konce 19. století.
Na druhou stranu o to větší radost mám z druhé cílové rovinky těsně pod svahem, kde odkládáme snowbike a vyrážíme po svých. Ostatní mají na tvářích spokojené výrazy. Sjezd si až na několik zpomalení kvůli prašanu užili. A tak si říkám, že to příště zkusím znovu. Protože když vychytáte projetou stopu, musí to být přece jen parádní jízda.