Článek
I dnes si velrybami vydělávají místní obyvatelé na živobytí, aniž by je museli lovit. Zjistili, že je velice lukrativní mořské savce ukazovat turistům.
Žije zde pohromadě celá plejáda druhů velryb, vorvani počínaje přes černobílé až desetimetrové kosatky, po hravé plískavice, všudypřítomní jsou i delfíni. V létě, kdy je voda v Pacifiku teplá, dá se s plískavicemi dokonce plavat a zažít jejich taškařice. Ale i v zimě je možné vyrazit na člunech a pozorovat vorvaně, kteří tu u příkrého břehu mají v oceánu ideální životní podmínky.
Jak prudce stoupá pohoří Seaward Kaikoura Range, tak příkře také padá do moře. Vorvani se zanořují až do hloubky tisíc metrů. Jejich nejoblíbenější potravou jsou olihně.
Tito hlavonožci s dvěma dlouhými chapadly mají dvacet centimetrů na délku a vyskytují se ve zdejších pobřežních vodách ve velkých hejnech. Ale rybami vorvani také nepohrdnou.
Místo velryb kolonie lachtanů
Když pak jedeme dolů do městečka, nepřipadá nám již tak pitoreskní, jako z vrcholu kopce.
Všechno je rychle postavené s úmyslem vydělat co nejvíce na turistech, kteří sem v létě přijíždějí z celého světa a převyšují počet Novozélanďanů. I my bychom místním rádi dali něco vydělat, ale k našemu zklamání se dozvídáme, že je moře na vyjížďku lodí přespříliš rozbouřené a za velrybami se nejezdí.
Vzápětí však od jednoho domorodce dostaneme výborný tip: na konci poloostrova je kolonie lachtanů a jsou tak krotcí, že si je člověk může i pohladit. Moc mu nevěřím. Z Aljašky vím, jak jsou jejich skorobratři plaší.
„Ten chlápek nelhal! Koukni, jak se tady vyvalují!” volá Veronika poté, co na poloostrov dorazíme, celá nadšená.
Drbání pod krkem si lachtan užívá.
Přibližujeme se nejprve k menším, z těch nejde žádný strach, opravdu neutíkají a zvědavě nás pozorují. Obcházíme výběžek, na kterém zvířata žijí, a narážíme na jednoho mohutného samce.
Vyhřívá se blaženě na sluníčku, které teď kolem poledne pěkně hřeje. Jako kontrast k zeleni se za ním vypínají bílé, po srážkách minulých dnů vydatně zachumelené vrcholky hor.
„To je ale kus!“ hodnotí Jakub. „Nechoďte moc blízko!“ radí Lenka. „Vzpomeňte si, jak jeden na Aljašce po Leošovi vyjel!“
Lachtan vztyčí hlavu, chvíli se na děcka dívá a pak se začíná protahovat. Vypadá úplně mírumilovně. „Jakube, pojď, polechtáme ho krapet!“ ponouká Veronika svého bratra a podává mu větev.
Jakub nezkazí žádnou legraci a pomaličku se oba k mohutnému zvířeti blíží. Lachtan je pořád v klidu a mžourá na ně. Mohutná vousiska mu dodávají na důstojnosti.
„Ty by mu záviděl i Čmaňa Zedníček!“ zabrousí Lenka svým výrokem do vlasti.
Jakub ho začíná drbat větví pod krkem. Lachtan pořád nic. Asi se mu to líbí, dokonce se natáčí, jako by mu chtěl ukázat, kde by si ještě přál poškrábat.
„Teda ten drží!“ jásá Veronika. „Pohlaď ho i po vousech!“
Všechno si nechává líbit. Děcka pokračují, až Lenka zakročí: „Tak dost, všeho moc škodí! Nechte ho už na pokoji!“
Jdeme dál podle břehu a za chvíli máme před sebou kapitální kus. „A toho si podrbu já!“ prohlásí Veronika a chce lachtana klacíkem pohladit.
Ale ouha, není lachtan jako lachtan! Zřejmě jsme narazili na starého mrzouta. Hora masa se před dcerou bleskově vztyčí, zvíře zařve, otevře tlamu a předvede své ohromné žluté tesáky. Veronika vyděšeně couvne, klopýtne a upadne, Lenka hned přiskočí a odtáhne ji od lachtana dál. Ten se uklidní a rozvalí se jakoby nic.
Po chvíli se na mě dcera obrátí a řekne: „Tati, já musím nutně zpátky do auta!“
„Proč, to tě už lachtani nebaví?“ divím se.
„To ne, ale já se musím převléct.“ „Proč?“ zeptám se opět. „Vždyť nejsi špinavá.“
„Ale počuraná,“ přiznává se potichoučku. „On mě tak strašně vyděsil…“
Početní úloha
„A kam pojedeme dnes?“ ptá se mne Jakub při snídani. „Přece do Christchurche, o tom maminka mluví už celý týden, a pak máme naplánováno přejet hory na západní pobřeží zpět k Tasmanovu moři. Ale dnes ráno jsem studoval mapu a našel na ní kus dál na jih něco tak zajímavého, že budeš mrkat na drát! Světová rarita!“
„Tak nenapínej!“ řekne Lenka, ani ta neví, co jsem se dozvěděl. „Neřeknu! To bude překvápko. Zítra k večeru tam můžeme být, tak vydržte!“ „Ale tati, nedělej tajnosti!“ žadoní Veronika, která přesně ví, na jakou strunu brnknout, aby na mně vyloudila všechno, nač si pomyslí.
Rackové čekají, co moře přinese.
„Řeknu vám to v případě, když vypočítáte průměr kulatého předmětu, který má šest metrů v obvodu.“ „Prosím tě, co to má s tou zajímavostí co dělat?!“ diví se Lenka.
„Právě že má,“ trvám na svém, „a dřív vám to neřeknu, dokud to nevypočítáte.“ „Na to jsou matematické vzorečky a ty jsem dávno zapomněla,“ Lenka na to.
„Já taky, a proto bych to od vás rád slyšel,“ dodám a hned pokračuji: „Tady Jakub chodí na stejnou školu jako já, kde jsme to kdysi probírali. Ten to přece musí vědět!“
„My to ale ještě nebrali,“ vymlouvá se junior a já přesně vím, že to nemůže být pravda.
Do řeči se nám vmísí Lenka: „Uvažujte! Při obvodu šesti metrů má jedna strana čtverce metr a půl, takže kruh bude mít průměr skoro metr a tři čtvrtě,“ překvapí mě manželka svou logičností.
Obři zapomněli na pláži kuličky
„Dobře. Příklad je vyřešen! Právě jsem se o tom přírodním divu všechno dověděl z mé chytré knížky. Na jih od Christchurche leží na pláži, jak Lenka právě spočítala, tak ohromné kamenné koule, opředené maorskými legendami.
Jmenují se Moeraki Boulders podle blízké vesnice. Jsou roztroušeny po pláži a vznikly na mořském dně postupným nabalováním kalciových solí kolem pevného jádra, přibližně před šedesáti milióny let,“ řeknu a doufám, že jsem si všechno správně zapamatoval.
„Už abychom tam byli!“ řekne Jakub.
„Profrčíme Christchurch a do večera jsme u nich,“ navrhuje a naráží na odpor ženské poloviny rodiny, která chtěla ve městě nakupovat zaručeně nesmyslné dárky širokému příbuzenstvu. Další den odpoledne zaparkujeme u potoka vlévajícího se do moře, a vyrazíme na pláž. Již z dálky jsou „boulders“ vidět.
Přijdeme blíž a Veronika je výstižně popíše: „Jako by si tady hráli obři kuličky a pak na ně zapomněli!“ Přímo před námi máme na dva tucty šedivých koulí sestavených z jakýchsi nepravidelných jehlanů. Materiál mi připomíná křemen. Několik se jich totiž rozpadlo, a tak vidíme vnitřek těch nepředstavitelně zajímavých gigantických valounů. Nad pláží se zdvihá příkrý jílovitý břeh, ze kterého se asi skutálely, protože v něm ještě dvě koule nevyplavené mořem vězí.
Pohled do nitra kamenné koule
Máme štěstí, je právě odliv a všechny, co leží na pláži, jsou venku z vody. Nejdřív si je prohlížíme, hlavně ty rozpadlé, na nich si může člověk udělat představu o jejich vzniku.
K jedné dlouhé řadě se dá přes kalužiny přeskákat a Lenka, bývalá učitelka tělocviku, navrhuje: „Trochu gymnastiky neuškodí, pojďte, proběhneme se po nich!“
Všichni tři mají dětinskou radost. Lenka se gazelími skoky přenáší z koule na kouli. Jakubovi také nedělají velké vzdálenosti mezi nimi problémy. Jen Veronika se vrátí vymáchaná.
Rady na cestu
Nový Zéland je perfektní země pro individuální turistiku. Nádherná příroda, množství historických památek, všestranné možnosti outdoorové aktivity, výborná infrastruktura, nepřeberné množství ubytovacích možností a velmi milí obyvatelé.
Největší návštěvnost ostrovů je v letních měsících, od prosince do března, kdy je u protinožců nejtepleji. My jsme si tam však vyrazili v zimě – v červnu, červenci a srpnu – z několika důvodů: syn s dcerou měli letní prázdniny, nenaráželi jsme na davy turistů, jako tomu je v létě, a příroda je v zimních měsících mnohem fotogeničtější.
Úžasná je scenérie Jižních Alp s azurově modrým mořem, stále zeleným pobřežím a s čerstvě zasněženými vrcholky hor. A ještě jednou velkou předností chladných měsíců je skutečnost, že velmi nepříjemné žravé mušky – sandflies - nejsou v tuto dobu aktivní. Ty mohou pobyt v létě velmi znepříjemnit. Z těchto důvodů jsme cestovali v zimě a rádi jsme oželeli jak koupání v moři, tak i v jezerech a řekách.
Nový Zéland je nejlepší procestovat vlastním nebo zapůjčeným vozidlem. Velmi oblíbené jsou takzvané kempry – obytné automobily. My jsme si kempr nemohli vynachválit. Člověk není odkázaný na hotely, penzióny a kempy. Vybavují se mi nádherná tábořiště přímo u moře, kde jsme v autě přenocovali. Občas jsme se přece jen rozhodli pro kemp, pro horké sprchy a možnost napojení na elektrickou síť. Mohli jsme si vždy vybrat to nejlepší místo, protože kempy v té době zejí prázdnotou.
I v zimě se dá provozovat celá řada sportů – plavby v kánoích na řekách nebo podél pobřeží na kajacích, ale hlavně lyžování v době našeho léta. Při vysokohorských túrách jsme však museli být velmi opatrní. V horách během několika hodin může napadnout mnoho sněhu, což může vést k problémovým situacím.
Nejdůležitější však je mít hodně času! Vyrazit si k protinožcům jen na dva týdny se podle mne nevyplatí. Jak Severní, tak Jižní ostrov je velmi zajímavý a bylo by škoda si je neprocestovat oba. My jsme měli k dispozici celé tři měsíce, ale rádi bychom si tenkrát přidali ještě jeden další.
Leoš Šimánek, cestovatel, fotograf a spisovatel. Více o autorovi, jeho knihách a dalších aktivitách najdete na internetových stránkách www.leossimanek.cz
