Zimní pohádka pod Dachsteinem není jen pro lyžaře

Letošní mírná zima je neúprosná i k Alpám, které tak málo sněhu za poslední roky nepamatují. Lyžování ovšem ohroženo není a pomineme-li údolí hluboko pod horskými štíty, ve vyšších polohách je sněhu akorát. Výhodou areálů kolem Dachsteinu je jejich rozmanitost. Na své si přijdou rodiny, které na mírnějších kopcích trénují s dětmi jejich první lyžařské krůčky, ale i milovníci svižnější jízdy. A vzhledem k množství sjezdovek v oblasti si lze vybrat třeba i méně frekventované areály.

Například středisko Krippenstein, odkud lze za jasného dne dohlédnout až na vrchol Hoher Dachsteinu, druhé nejvyšší hory Severních vápencových Alp, bylo koncem ledna v dopoledních hodinách téměř liduprázdné. A důvodem určitě nebylo počasí, protože slunce svítilo a hřálo, i když ho sem tam zahalilo pár mraků.

Oproti tomu areál Dachstein West u vesničky Gosau den před tím praskal ve švech. Zrovna tam totiž měli výhodnou slevovou akci pro rodiny s dětmi, které příležitosti využily naplno. I tak ale na sjezdovkách nebyla vyloženě tlačenice. Kdo ovšem miluje na svazích klid a možnost se pořádně rozšoupnout a rozjet, měl by se předem informovat o aktuální situaci ve středisku a případných slevových akcích, které se ale většinou konají jen jedinkrát v sezoně.

V alpských střediscích nejen v Rakousku ovšem vědí, že uspokojit jen a pouze lyžaře dnes už nestačí. Prožít pravou zimní pohádku chtějí i nelyžaři. Obzvlášť v době, kdy sněhu v zimě obecně spíše ubývá, a kdo nejede na hory, nemá prakticky šanci ho spatřit.

Dobrou alternativou k lyžím jsou sněžnice — tedy v případě, že rádi chodíte. Chůze se sněžnicemi totiž není nic jiného než vysokohorská turistika. Areály jsou této aktivitě dobře přizpůsobeny, a tak v nich najdete spoustu tras, které často kopírují méně frekventované sjezdovky. Chůze na sněžnicích navíc není technicky vůbec náročná, prostě jen vyfasujete pár bot, případně hůlky, nazujete a jdete. Pohyby nohou a rukou zkoordinujete během chvíle, a pokud jste někdy zkoušeli nordic walking, půjde to hned.

Výhoda sněžnic je, že na nich můžete po značených trasách vyrazit sami. Sehnat se dají snad v každé půjčovně lyžařského vybavení. Pokud si ale napoprvé netroufáte, využít můžete služeb zkušeného průvodce. My jsme na krátký okruh kolem hory Zwieselalm vyrazili s horalkou Betty Jehle. Ta nás kromě upravených tras vedla i opravdu hlubokým sněhem, do kterého jsme zapadali až po stehna. V tom také spočívá hlavní kratochvíle sněžnic — nemusíte chodit jen po pěkných cestách, zažít můžete skutečně autentické horské prostředí.

Sněžnice každopádně pomáhají i s chůzí po upravených trasách, protože díky nim na svahu nesklouznete. Hodí se třeba i v případě cesty na zřejmě nejznámější vyhlídku v okolí Dachsteinu, 5 Fingers. Tu najdete právě u areálu Krippenstein, od vrchní stanice lanovky je vzdálena necelou půlhodinku chůze. Trasa k ní je upravená, takže se dá zvládnout i bez sněžnic, na druhou stranu vede docela ze strmého kopce, takže zejména při zpáteční cestě mnozí sněžnice ocení.

Z pověstných pěti prstů, které vyhlídka svým tvarem připomíná, se otevírá výhled na temně zbarvené Hallstätter See, u nějž leží zřejmě nejznámější a nejpopulárnější rakouská vesnice Hallstatt.

Vynechat při návštěvě Dachsteinu Hallstatt by byl hřích, přestože se o malebné vesničce v posledních letech píše spíše v souvislosti s hordami turistů, které na ni pořádají nájezdy. Pokud je ale nějaké období k prohlídce Hallstattu vhodné, je to právě zima, která je poměrně klidná. Turistů je samozřejmě i tak dost, když si člověk uvědomí, že má vesnice jen kolem 800 stálých obyvatel.

Výhodou je, že návštěvníci korzují zejména po hlavní nábřežní ulici a kolem centrálního náměstíčka, kde stojí pitoreskní evangelický kostel s vysokou věžičkou. Jeho tvůrce měl údajně velký smysl pro romantiku, právě proto ho nechal vybudovat hned u okraje jezera.

Když se člověk vydá do výše položených odlehlejších ulic, turistů najednou ubude. Touto cestou se dostanete také ke druhému, tentokrát katolickému kostelu, od něhož je pěkný výhled na centrum. Na malebném hřbitůvku, který ho obklopuje, se stále pohřbívá. A je tu také kostnice, v níž mohou místní nechat uložit své kosti, které se podle dlouholeté tradice malují různými motivy. Už dlouho se k tomu ale nikdo neodhodlal.

Hallstatt je skutečně kouzelná vesnice, která se ale pod náporem turistů změnila skoro ve skanzen. Místní obyvatele při podvečerní procházce snad ani nepotkáme, povšimneme si však cedulí na plotech, které návštěvníky upozorňují, že se nenacházejí v muzeu, tak ať se podle toho chovají. Zakázáno je také používání dronů.

Co se týče atrakcí, návštěvníci se v Hallstattu mohou podívat zejména do místního solného dolu. Podle soli, která je významnou komoditou, se koneckonců jmenuje celý region — Solná komora. Dříve ji ženy snášely z dolů ležících na úbočích hor ve velkých nůších. Trasu chodily i několikrát denně, což se dnes zdá nepředstavitelné.

Přímo nad Hallstattem ční trojúhelníková vyhlídka Welterbeblick, na niž se dá buď vyjít pěšky nebo vyjet lanovkou. Leží docela vysoko, při cestě po vlastních nohou se tedy trochu zapotíte, na druhou stranu si zkusíte, jak náročnou práci měly ženy, které solné krystaly snášely z kopců do vesnice.

Důkazem letošní mírně zimy je fakt, že na kopcích kolem Hallstattu leželo koncem ledna jen minimum sněhu. Stačí ale vyjet zpátky do Gosau a člověk je najednou zase v pohádce. A pokud chce ten pocit ještě umocnit, je nejlepší volbou vyrazit na projížďku v saních tažených koňmi. Saně jsou speciálně uzpůsobeny pro jízdu na silnici, jakmile jsou na sněhu, spustí kočí postranní konstrukci a dál se jede už klasicky.

Vyjíždíme z centra Gosau a hned na začátku je jasné, že bude na saních vážně zima. Pro ten případ jsou k dispozici teplé deky, oblečení ale není radno podcenit. Chce to rukavice, čepici, šálu — zkrátka všechno, co v šatníku najdete.

Neopakovatelnou poetiku jízda získává ve chvíli, kdy opouštíme silnici a dostáváme se na zasněženou pláň, nad níž se vznáší hustý mlžný opar. Je to vyloženě mystické, protože se mlha drží nízko a nad ní už jde zase normálně vidět. Sem tam vykukují chajdičky, které slouží jako seníky. Když se blížíme k jehličnatým stromům pokrytých sněhem, mám pocit, že jsme se nějak přenesli do Tří oříšků pro Popelku, které mám se zimou neodmyslitelně spjaté. Třeba nám jich taky pár cestou cvrnkne do nosu.

Na okraji lesíka kočí Stefan zastavuje a nabízí nám v kalíšcích pálenku na zahřátí. Efekt je okamžitý, teplo se mi rozlévá celým hrudníkem, ale o přídavek už si neřeknu. Na saních se pak vezeme ještě dalších 45 minut. A když po obkroužení lesa vjedeme znovu, tentokrát už po setmění, na pláň s mlžným oparem, zase se udivujeme nad tím, jak pohádková umí zima být.

Může se vám hodit na Firmy.cz: