Zeptejte se v Dubaji na cokoli: O ramadánu, mnohoženství i zahalování

Ramadán, devátý měsíc islámského kalendáře, je pro muslimy posvátným obdobím a oslavuje čas, kdy byly proroku Mohamedovi zjeveny první části Koránu. Nemá konkrétní datum, protože je závislý na měsíčních cyklech. Termín se tak každý rok mění. Letos se koná od 10. března do 9. dubna.

A hned po příletu je zřejmé, že něco je „jinak“. Navzdory pokročilé noční hodině je Dubaj i na své poměry neobvykle živá. Provoz na silnicích nemá daleko do denní špičky a všechny proudy silnice jsou poměrně vytížené. Důvodem jsou častější návštěvy rodiny a přátel, které začínají až po západu slunce.

Arabský výraz sawm je synonymem pro půst, který je jednou z hlavních náplní ramadánu. Muslimové během tohoto měsíce nejedí, nepijí, nekouří a vyhýbají se i dalším činnostem od východu do západu slunce. Proč? „Je to pro nás způsob, jak očistit tělo a zaměřit se více na duchovno. A hlavně nám to pomáhá vcítit se do situace těch méně šťastných, kteří se nemohou najíst a napít, když mají hlad a žízeň, protože si to prostě nemohou dovolit,“ vysvětluje Ahmed v SMCCU, Centru kulturního porozumění šejka Muhammada bin Rášida Ál Maktúma.

Půst během ramadánu je jedním z pěti pilířů islámu, těmi dalšími jsou vyznání víry, modlitba, almužna a pouť do Mekky alespoň jednou za život. Půst ale není povinný pro všechny muslimy. Existují výjimky. Případy, kdy by mohl spíše uškodit.

„Nedrží jej děti do období puberty, těhotné, kojící a menstruující ženy. Nemocní a staří lidé, nebo ti, kteří cestují. Mé matce je přes osmdesát. Řekl jsem jí: ‚Mami, nedrž letos půst, prosím. Jsi nemocná, není to pro tebe dobré.‘ ‚Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat, je to moje víra,‘ odpověděla matka. Druhý den jsem ji vezl do nemocnice, protože má cukrovku a začala omdlévat. Nakonec pochopila, že už to není pro ni,“ popisuje jeden z našich hostitelů.

„Já držím půst, tyto dámy též drží půst,“ pokývne směrem k tradičně oblečeným muslimkám. „Hlad už nemám, co vy?“ ptá se žen, které do centra v srdci historické čtvrti Al Fahidi přišly stejně jako já na tradiční iftar, přerušení půstu prostřednictvím vody a sladké datle, po němž pro muslimy následuje modlitba a večeře.

„Také už nemám hlad, láme se to zhruba pátý až šestý den ramadánu,“ odpovídá muslimka sedící na tradičních beduínských kobercích v klasickém historickém domě.

„Mám trochu žízeň,“ dodává druhá žena a není divu. Na počátku dubna je přes den 26 stupňů ve stínu. Muslimové si během ramadánu mohou vyplachovat ústa, ale ne vodu polknout. Doušek vody a datle, která dodá přirozené cukry, je tak rozumnou přípravou těla na jídlo a pití po celodenním hladovění. Po něm následuje modlitba a až poté jídlo. Turisté, kteří se nemodlí, začínají večeřet hned.

Ve stříbrných a zlatých mísách už za tímto účelem čeká pohoštění ve formě tradičních arabských pokrmů, dušeného masa, zejména jehněčího, ale i kuřecího, zeleniny a rýže.

Centrum SMCCU, založené v roce 1998, si zakládá na otevřenosti a upřímnosti. Návštěvníci, kteří chtějí lépe porozumět arabské kultuře, se v něm mohou zeptat na cokoli nejen v období ramadánu, ale i celoročně.

Ahmed už zná nejtypičtější otázky západních turistů, a než se rozpovídají po jídle, otevírá vždy žádané téma - ve Spojených arabských emirátech je legální polygamie. „Já sám mám jen jednu manželku. Máme spolu čtyři děti. Netoužím po další. Druhou ženu bych hledal jen v případě, že by moje manželka nemohla mít děti, nebo pokud by vážně onemocněla. Pak bych si hledal druhou ženu, aby mi pomohla s péčí o ni a o děti,“ vysvětluje zvědavým turistům, kteří přestávají žvýkat jehně a zaujati poslouchají, co bude následovat.

„Můj otec měl tři manželky. Jednou jsem se ho zeptal. ‚Otče, jak jsi to udělal?‘ ‚Hodně zlata a diamantů, synu,‘ “ směje se Amir a zas a znovu šokované výrazy publika si nejspíš maličko užívá.

Dodává, že muž se může znovu oženit i bez souhlasu stávající manželky, v takovém případě má ale první žena právo dát se rozvést, což pro něj znamená, že ji a jejich děti bude muset nadále živit a dopřávat jim stejné životní podmínky, jako by stále byli manželé. Žena se po rozvodu může znovu provdat, jen musí podle zákona počkat tři měsíce, aby se přišlo na případné těhotenství.

To staví roli žen ve Spojených arabských emirátech do poněkud jiného světla, než jak je na Západě obvykle vnímáno. Ženy po rozvodu se totiž v tomto směru mají v Dubaji výrazně lépe než většina Evropanek.

Ahmed dále vysvětluje, že mít více manželek je celkově drahý špás, protože všechny ženy a děti musí být zaopatřeny na stejně vysoké úrovni. „Mám pouze jednu matku, ostatní ženy svého otce oslovuji tetičko a respektuji je. Máme spolu dobré vztahy. Mám další tři sourozence, kteří mají jiné matky. Neuvažuji o nich jako o nevlastních sourozencích, jsou to prostě mí bratři a sestry. Když otec zemřel, vše se dělilo rovným dílem,“ přibližuje posluchačům zdejší mentalitu i právní systém.

Všichni sedíme bosi na polštářích po obvodu místnosti, na sobě máme leccos od šatů přes kalhoty až po tradiční místní oděvy. K dobrým mravům během ramadánu patří dorazit na iftar či suhoor, často opulentní jídlo začínající ve večerních a končících někdy až v brzkých ranních hodinách, slušně oblečen.

Pro turisty to znamená dlouhé kalhoty v případě mužů a šaty alespoň pod kolena, jež by zároveň měly zakrývat ruce po lokty, u žen. Dorazí-li někdo na slavnostní večeři, kterou pořádají o ramadánu jak četné dubajské restaurace, tak i hotely, v kratších šatech a kalhotách, nikdo jej nevyhodí, ale prostě to není slušné.

Po večeři následuje krátká procházka historickou čtvrtí do mešity. Ne kvůli modlitbě, většinu osazenstva slavnostní večeře tvoří turisté. Spíše pro autentičtější zážitek a lepší pochopení tradičního svátku. Tady už je nezbytné, aby ženy, které přišly ležérněji oděné, měly zakryté vlasy a tělo. Pracovníci centra jim za tímto účelem vypůjčí abáje, svrchní oděv zakrývající běžné ošacení pod ním, a hidžáb, šátek, jež kryje vlasy. Před vstupem do mešity se opět všichni zouvají a boty nechávají venku. Páskové sandálky dnes vskutku nebyly nejpraktičtější volbou obuvi.

Po návratu do centra se slova ujímá Fatima. Nabízí tradiční dezerty, želé, lokma - čerstvě usmažené kuličky podobné koblihám polité datlovým sirupem a ovocný salát, který v Dubaji nechybí snad u žádného jídla.

U toho představuje ženský názor na arabskou kulturu. Může jí být kolem 25 let a zatím není vdaná. Z principu by nesouhlasila s tím, aby se její budoucí manžel oženil s více ženami. Emiráťanky dnes v mnoha ohledech mají na výběr, jak se ke své víře a dodržování tradic postaví.

„Sama přes oblečení nosím abáju, je to praktické, když mám hodně lenivou náladu, můžu ven vyrazit v pyžamu a nikdo to nepozná,“ směje se a na začátek tak odlehčuje pro turisty leckdy palčivou otázku odívání muslimek.

„Když jdu běhat, obléknu si tepláky a mikinu. Mám i speciální ke sportu uzpůsobenou pokrývku hlavy. Zdaleka ne všechny ženy tu dnes ale nosí tradiční oděv. Některé si vlasy zakrývají jen symbolicky, přičemž je část vidět, jiné nosí klasické západní oblečení. Je to na každé z nás, jak ke své víře přistoupíme,“ popisuje dnešní situaci Fatima. Roli hraje mnoho faktorů, mimo jiné osobní preference, rodina, z níž žena pochází, i vnímání a přizpůsobování tradic.

Ramadán v Dubaji je především o charitě. Jeho součástí je i zakát, již zmíněná dobročinnost či almužna, která bývá nejčastěji darována během svátku Íd al-Fitr, konce ramadánu. Ten se letos koná od 10. do 12. dubna. Každý muslim má ročně odevzdat nezanedbatelnou část svých příjmů na dobročinné účely.

Je přitom jedno, zda si dotyčný vybere dobročinnou organizaci, které finance svěří, či je věnuje konkrétním lidem v hmotné nouzi. Nemusí se dokonce jednat ani o peníze. Kupříkladu pokud někdo chová dobytek, daruje méně šťastným třeba kozu.

Kontroluje to někdo? „Nikdo. Je to zakotveno hluboko v naší víře. Dělám to pro lidi a zároveň i sám pro sebe. Jakým způsobem dar věnuji, je jen na mně. Nikdo to nebude zkoumat a hodnotit, tedy, ne hned,“ vědoucně se pousměje Júsuf, který turistům v Dubaji ukazuje tradiční život beduínů a pořádá zájezdy do pouště. Ramadán je teď v arabském světě tématem číslo jedna a stočí se k němu většina konverzací.

Júsuf české skupině povídá i o svém náboženství a mluví velmi otevřeně. Někdo by mohl říct, že až překvapivě otevřeně. K Čechům má zjevně blízko. Několik let měl českou přítelkyni, která v Dubaji pracovala. Naši zemi s ní navštívil a rád na to vzpomíná. Umí dokonce čtyři česká slova: babička, dědeček, černý a jeden vulgarismus. Při jeho vyslovení se uchechtne jako dítě.

Poté se vrací ke konvenčnějším tématům, vypráví nám o islámu a dodává, že se jedná o velmi mírumilovné náboženství. A ač nejsme v centru porozumění, ale opět sedíme na měkkém koberci, tentokrát v přístřešku Arabské pouště, jeden z Čechů zapochybuje: „A co ty útoky?“

Júsuf zakroutí hlavou, pomalu, smutně si povzdechne a kombinací angličtiny a onoho peprného českého výrazu od podlahy vysvětlí, že problém netkví v náboženství, ale v konkrétních lidech.

Nato zavládne hluboké ticho, rušené jen občasným tichým usrknutím skvělého arabského čajového nápoje karak. Vždycky je to o lidech. Ty dobré, stejně jako ty špatné, najdete napříč všemi národy a vyznáními. A často se na cestách může ukázat, že navzdory jiným kulturám, jazykům a přesvědčení nejsme zase až tak odlišní…