Železnice smrti a most přes řeku Kwai. Thajsko pro ty, co rádi poznávají

Většina návštěvníků si však v zemi, která se zuby nehty snaží uchovat si svou osobitost z časů někdejšího Siamu, dopřeje obojí.

Tisíce jich denně míří například do města Kančanaburi zhruba 130 kilometrů východně od Bangkoku. Jejich první kroky tu vedou na jeho okraj, kde řeku Kwae Yai překlenuje na betonových pilířích kovový železniční „most přes řeku Kwai“.

Poutní místo turistů z něj udělal stejnojmenný bestseller Pierra Boulleho a následný film Davida Leana, ověnčený sedmi Oscary a točený na Srí Lance. Nic na přitažlivosti míst nemění ani to, že šlo o románovou fikci. Most není dřevěný, nestojí hluboko v thajské džungli a skutečný příběh mostu i „železnice smrti“ byl odlišný, byť neméně krvavý.

K budování 415 kilometrů dlouhého železničního spojení přiměla Japonce za druhé světové války prohraná námořní bitva u ostrova Midway (1942). Potřebovali totiž jinou spolehlivou zásobovací tepnu do Barmy, po které by vozili vojáky a zásoby, zároveň tu byly i plány k útoku na Indii. Právě v Kančanaburi měli Japonci svůj hlavní tábor.

Přes Kwae Yai, která se ve městě spojuje s řekou Kwae Noi do toku Mae Klong, tu byly postaveny dva mosty. Nejprve byl dokončen provizorní dřevěný, později pak druhý s betonovými pilíři a ocelovou konstrukcí.

Prostřední pilíře se zřítily při bombardování na konci války. Po válce byl most rekonstruovaný, obnovena byla i část „železnice smrti“, poničené při náletech. Končí nyní ve stanici Nam Tok. Dál již její pozůstatky pohltila džungle.

Japonští inženýři původně tvrdili, že k vybudování železnice v drsných podmínkách je potřeba nejméně pět let. Stavba začala v červenci 1942, a nakonec byla postavena za šestnáct měsíců. Cena za to byla krvavá. Na podvýživu, vyčerpání, následky úrazů, mučení a tropických nemocí zemřelo zhruba šestnáct tisíc válečných zajatců pracujících na stavbě, převážně Britů, Holanďanů a Australanů, a zhruba sto tisíc Asiatů, násilně zavlečených na práce.

„Jde jen o odhady. Japonci se se sčítáním obětí nenamáhali,“ řekla nám thajská průvodkyně na vojenském hřbitově v Kančanaburi, kde je pohřbeno bezmála sedm tisíc zajatců z řad spojeneckých vojáků.

Oběti a jejich utrpení připomínají i další pohřebiště a památníky. Mimo jiné Hellfire Pass Memorial, muzeum se stezkami podél bývalé „železnice smrti“ zhruba dvacet kilometrů severozápadně od Nam Toku.

Hellfire Pass, jehož název lze asi nejvýstižněji volně přeložit jako Pekelný průsmyk, je zhruba 500 metrů dlouhý a 26 metrů hluboký úsek vysekaný do skály při stavbě železnice. Zajatci tu pracovali ve dne v noci, za tmy jim svítily pochodně a průsmyk vysekávali vesměs jen za pomoci primitivních nástrojů. Na jeho konci stojí nyní skromný památník. Utrpení připomíná i muzejní expozice v objektu nad průsmykem, doplněná krátkými filmy s vyprávěním pamětníků.

Turisté si vesměs nenechají ujít ani příležitost svézt se vlakem po někdejší „železnici smrti“. My jsme zvolili trasu ze stanice Tha Kilen do Khao Pun. Zhruba půlhodinová jízda stála sto bahtů (70 korun), ale poskytla nevšední zážitek, zvláště když vlak pomalu projížděl dřevěný viadukt, který nezasáhlo bombardování na konci války.

Přírodní krásy lze v Thajsku obdivovat třeba v národním parku Sai Yok, který se rozkládá na ploše zhruba 600 kilometrů čtverečních severozápadně od Kančanaburi. Zdejší převážně vápencové kopce jsou pokryté hustým smíšeným lesem, který se někde mění v tropický či bambusový prales. Roste tu i teka obrovská se dřevem, které nehnije ve vodě a odolává i termitům.

Turisty lákají hlavně zdejší jeskyně, v nichž žije nejmenší netopýr na světě vážící pouhé dva gramy, a pak také možnost dát si „masáže“ vodou valící se z četných vodopádů menších toků a vlévajících se do řeky Kwae Noi.

I my jsme k jednomu vyrazili na velkém voru taženém motorovou loďkou a vyzkoušeli si i koupání v řece. „Pozor na silný proud,“ varovala před skokem do vody průvodkyně, nikoli bezdůvodně. Zpět na vor se však nakonec vydrápali všichni.

Notnou dávku odvahy vyžadoval i pobyt v dřevěném „plovoucím“ hotelu, připoutaném ke břehu. Zvláště když jsme si přečetli na ceduli v několika jazycích napsané, že neručí za životy ubytovaných.

„Nedoporučuje se v noci koupat v řece a lepší je vůbec nevycházet za tmy ven z pokojů,“ prohlásila průvodkyně. Zatímco v řece hrozí hlavně srážka se čluny, které tudy i v noci občas prosviští, na břehu by nemuselo dobře dopadnout setkání se zvěří. Žijí tu totiž vedle tygrů i nejrůznější hadi, štíři, tuři či divočáci.

Setkání s nimi se návštěvník vyhne snadno. Z celodenních zážitků je většina z nich tak umdlena, že sotva zalehne, spí jako špalek až do rána. Odpočinek je zejména vhodný před ranní cestou do nedaleké sloní farmy. Je jich v zemi mnoho a jejich návštěva patří v Thajsku k prvotřídním atrakcím.

V Thajsku lze nalézt i unikátní trhy, mj. například zřejmě nejslavnější a nejnavštěvovanější tržiště na vodě v jihovýchodní Asii Damnoen Saduak, které se nachází zhruba hodinu jízdy na jihovýchod od thajské metropole.

Je živé, plné vzájemně se spořádaně vyhýbajících loděk a nalézt tu lze vše. Závitky, maso, zeleninu, ovoce i nejrůznější pokrmy z thajské kuchyně, které jsou mnohdy spíše pro silnější nátury s dobrým žaludkem.

Nechybí tu však ani to, co lze nalézt i na jiných tržištích, jako jsou mj. nejrůznější suvenýry, trička či pestrobarevné šátky. Ceny jsou tu však dost nadnesené, musí se hodně smlouvat. Většinou se prodejci a kupující shodnou na třetině původní ceny.

Turisté si pak většinou nenechají ujít ani příležitost usednout do loďky a proplouvat kanály mezi vesničkami, kde mohou spatřit, jak žijí místní v domcích na vodě.

K méně známým turistickým atrakcím patří trh na železnici v městečku Samut Sangkhram, které leží v deltě Mae Klong. Kdo jej však navštíví, určitě na něj nezapomene. Trh se tu konal odpradávna. Hlavně kvůli tomu, že jde o místo netrpící záplavami tak jako jiné části městečka.

Zažitou tradici nezměnilo ani to, když sem byla v roce 1905 zavedena železnice. Jen trhovci musejí respektovat to, že tudy několikrát za den projede vlak, který má konečnou jen pár metrů za tržištěm.

Prodírání se orientální tržnicí v úzkém koridoru, kde lze nalézt všechny možné druhy ovoce a zeleniny, úlovky rybářů i třeba oblíbené uzené žáby, je samo o sobě zážitkem, a že by tudy měl projet vlak, se turistům zdá být zcela nemožné. Jen do okamžiku, než zazní cinkání. Trhovci zasunou stolky na kolečkách a sklopí plátěné stříšky. Za pár minut se vynoří vlak a v těsné blízkosti míjí stánky a zboží vyrovnané na zemi u kolejí. Jen co projede, obchoduje se čile dál.

Být v Thajsku a nenavštívit jeho metropoli, by bylo tak trochu hříchem. Bangkok je přívětivý hlavně pro ty, kteří obdivují památky. Na prvním místě v jejich řadě je komplex Královského paláce. Na zhruba dvacetihektarové ploše obehnané hradbami tu lze najít přibližně sto staveb.

Je mezi nimi mj. i nejvýznamnější svatyně v zemi Wat Phra Keo, v níž je uložen Smaragdový Buddha, přes půl metru vysoká nejposvátnější soška Thajska. Dokud bude na svém místě, bude země nezávislá, praví o ní pověst.

Nedaleko komplexu Královského paláce na nábřeží Maha Rat stojí nejstarší buddhistický chrám v Bangkoku Wat Po s 46 metrů dlouhou pozlacenou sochou ležícího Buddhy, turisté pak často míří i do malého chrámu Wat Traimit v čínské čtvrti, kde je zase hlavní atrakcí zlatý Buddha.

Přes tři metry vysoká a 5,5 tuny vážící socha pochází zřejmě ze 13. či 14. století. V minulosti byla obalena sádrou a na to, že je celá ze zlata, se přišlo až v roce 1955, kdy se při jejím přemisťování obal poškodil. „Zlato na její zhotovení by dnes přišlo na 280 milionů dolarů,“ řekl nám v chrámu thajský průvodce.