Ze středomořského pobřeží do samotného srdce Andalusie - tajemné Antequery

Zdánlivě ospalé provinční město leží v samém srdci Andalusie, pouhých 50 km severně od Malagy. Svým historickým dědictvím dokáže překvapit.

Dnešní Antequera vděčí za svůj vznik Římanům, kteří ji nazvali Antikaria čili Starobylá. Od 8. století, kdy se téměř celý Pyrenejský poloostrov dostává do područí Arabů, nabývá na významu. Procházela jí nejen slavná cesta Al-Mutamid z Lisabonu přes Sevillu do Granady, ale i proslulá cesta Almorávidů, fanatických berberských kmenů ze severní Afriky, které si na pomoc proti křesťanům pozvala malá arabská království (taifas) rozpadající se velké arabské říše.

Když pak Antequeru v roce 1410 dobyla vojska infanta Ferdinanda, pozdějšího aragonského krále, nastaly pro město nejhorší časy v jeho historii. Období neustálých bojů a šarvátek mezi muslimy a křesťany skončilo dobytím Granady, poslední arabské bašty na Pyrenejském poloostrově v roce 1492. Tehdy naopak začíná zlatý věk Antequery, jehož svědky jsou četné chrámy, kláštery, votivní kaple, výstavné paláce i menší šlechtická sídla, z nichž mnohá jsou poznamenána arabskými vlivy.

Říká se tak návrší, kde si Arabové postavili pevnost a obehnali ji hradbami. Z interiéru se toho moc nedochovalo, místo něj se tu rozkládají terasové zahrady. Když projdete impozantní branou Arco de los Gigantes, postaví se vám nejprve do cesty monumentální kolegiátní chrám Panny Marie, vůbec první kostel v Andalusii postavený převážně v renesančním slohu. V interiéru přitahují pozornost především mohutné žlábkované sloupy a zdobný kazetový strop.

Pohled z návrší je jedinečný. Na jedné straně se zvedají první kopce pohoří El Torcal, z druhé strany máte přímo pod sebou záplavu bílých domů s červenými střechami, vyčnívající věže kostelů a dále pak úrodnou antequerskou nížinu.

Odevšad je vidět skála Zamilovaných, zvláštní skalnatý útvar, kde podle dávné legendy ukončili svůj život krásná Maurka z bohaté rodiny a křesťanský sluha, kteří utekli před hněvem dívčiných rodičů, a když viděli, že už svým pronásledovatelům neuniknou a brzy budou rozděleni, skočili v objetí dolů.

Z cihlové věže, nejvyšší v celém městě, která se stala symbolem Antequery, shlíží andělíček, jako by chtěl ochránit všechny její obyvatele. Za návštěvu rozhodně stojí nedaleký barokní palác Nájera, dnes městské muzeum s celou řadou zajímavých exponátů, mezi nimiž má výsadní postavení proslulá bronzová plastika jinocha (Efebo de Antequera), považovaná za nejkrásnější ukázku římského sochařství, která se na území Španělska dochovala.

Určitě ještě zajděte do kostela Panny Marie Karmelské (Iglesia del Carmen). Nic moc, řeknete si, když se úzkými uličkami vyšplháte k jeho bráně.

Když si však prohlížíte monumentální oltář z 18. století, o dvě stě let starší kazetové obložení klenby připomínající dekorativní styl dávných arabských stavitelů i sbírku polychromovaných sošek, je vám jasné, proč je tento kostel považován za chloubu Antequery.

Megality přitahovaly pozornost člověka odjakživa. Jsou tak trochu tajemné, není divu, že budí zvědavost. V bezprostřední blízkosti Antequery se nacházejí hned tři – dolmeny Menga, Viera a El Romeral. Jedete-li od Malagy, těsně před vjezdem do Antequery vás ukazatel nasměruje k prvním dvěma.

Za chvíli jste u velkého parkoviště a obrovského infocentra. Tam si vyzvednete vstupenky (dostanete je zdarma), dozvíte se nejrůznější zajímavosti a můžete se podívat na film, který vám přiblíží, jak se tyto pozoruhodné zbytky pohřební mohyly – taková byla podle vědeckých výzkumů jejich funkce – stavěly. Oceníte to při samotné prohlídce. Zdejší dolmeny jsou totiž přímo výstavní.

Největší, Menga, je jakási jeskynní chodba postavená z obrovských kamenných desek s podpůrnými pilíři uprostřed, a zakončená komorou, která pravděpodobně sloužila k pohřebním rituálům. Celkové rozměry jsou úctyhodné: pětadvacet metrů na délku, sedm na šířku a asi čtyři na výšku, největší kamenná deska váží přibližně sto osmdesát tun. Stáří tohoto dolmenu se odhaduje na čtyři tisíce let.

El Romeral je od Antequery asi tři kilometry silnicí směrem na Córdobu. Je o něco mladší a trochu jiný než předchozí dva; milovníci prehistorie by si ho neměli nechat ujít.

Oba areály jsou přístupné od úterý do soboty od 9 do 18 hod., v neděli od 9.30 do 14.30. K dolmenům Menga a Viera jezdí z Antequery autobus č. 1.

Budete-li si chtít odpočinout od historických i prehistorických památek, dobrým cílem je přírodní rezervace Torcal de Antequera nacházející se 10 km jižně od Antequery směrem na Villanuevu de la Concepción (silnice C 3310). Dostanete se tam pouze autem nebo taxíkem. Jde o jednu z nejpůsobivějších vápencových krasových oblastí v Evropě. Před nějakými sto padesáti milióny let se tu ještě rozlévalo moře, dnes tato přírodní rezervace dosahuje v nejvyšším bodě 1336 metrů. Rozkládá se na ploše téměř 12 km2 a částečně si ji můžete projít pěšky.

Od návštěvnického centra vedou dvě značené trasy: Ruta verde (Zelená trasa) dlouhá 1,5 km a Ruta amarilla (Žlutá trasa) dlouhá 3 km. Na obou budete žasnout nad tím, jak podivuhodné tvary dokázaly z vápence vymodelovat voda, vítr a eroze.

Nejfotografovanější, tudíž i nejznámější jsou skalní útvary připomínající šrouby s jejich více či méně ostrými závity. Zcela jistě se i vám „zavrtají“ do paměti.

Málaga sice nemůže soupeřit významem svého historického dědictví se Sevillou, Granadou či Córdobou, ale i ona má své nepřehlédnutelné monumenty. Třeba arabskou pevnost Alcázaba nad městem na vrchu Gibralfaro, renesanční katedrálu, římské divadlo, palác de Buenavista se skvělým muzeem Pabla Picassa, nádherně zrekonstruovanou secesní tržnici… Při toulkách uličkami starého města nemůžeme opomenout jiný druh „chrámů“.

Řeč je o pověstných místních hospůdkách, a protože jsme v hlavním městě vinařské oblasti s ochrannou značkou Málaga, bylo by hříchem nezajít na skleničku tohoto klasického sladkého vína. Třeba do Café de Chinitas ve stejnojmenné uličce. Kdysi to bývala divadelní kavárnička, kam chodíval se svými přáteli na kus řeči Federico García Lorca.

Vychutnáváme si Málaga Seco čili suchou, což je záležitost novodobá (od roku 1995), ale abychom se zcela nezpronevěřili zdejší tradici a také zahnali hlad, dáváme si pár tapas pescaítos čili smažené rybičky, kousky sýra, plátky sušené šunky…

Skvělý vynález, tyhle tapas. Údajně je vymysleli Andalusané a právě zde v Málaze, alespoň tak to tvrdí místní, dovedli tuto tradici k dokonalosti. Zajít na kus řeči do hospůdky bylo v tomto městě odjakživa naprostou samozřejmostí. Aby víno mezi řečí nezvětralo, sklenička se zakrývala plátkem šunky či nějakého pikantního salámu, které končívaly v žaludku štamgastů.

Na závěr si dopřáváme sladkou tečku – skleničku Málaga Moscatel, ale pak už raději odcházíme. Tohle lahodné dezertní víno může být zrádné. Zvláště když venku pálí slunce.