Článek
Rozlehlý borovicový les v těchto místech jihozápadně od Berlína rostl již od nepaměti. Není známo, kdo se rozhodl využít ho jako kulisu nemocnice pro společenskou smetánku, v každém případě v letech 1898–1902 zde vyrostl komplex honosného plicního sanatoria Beelitz s půvabným parkem, hustou sítí lesních cestiček a zhruba desítkou budov podle návrhu předních architektů.
Během obou světových válek areál sloužil jako vojenský lazaret a v letech 1945–1991 se proměnil v největší nemocnici Rudé armády mimo území Sovětského svazu. Po odchodu „spřátelených vojsk“ se komplex stal cílem vandalů a budovy začaly chátrat ještě rychlejším tempem.
Z lesního porostu vystupují pozůstatky budov.
Částečné znovuzrození prožilo sanatorium v roce 2015, kdy zde byla vybudována unikátní stezka v korunách stromů. V jejím centru stojí 40 metrů vysoká vyhlídková věž (na její vrchol se dá vyjet výtahem), ze které se otevírají výhledy na okolní lesy i do širokého okolí od regionu Fläming až po Berlín. Ze tří pater vyhlídkové věže vede celkem 700 metrů chodníčků v těsné blízkosti stromů a nad ruinami.
Zakleté zámky nebo chrámy v džungli
Ze záplavy zeleně – v areálu dodnes roste přes 60 druhů stromů a keřů, které obzvlášť na jaře a na podzim vytvoří pestrou směs barev – se tyčí jednotlivé budovy sanatoria. Unikátní pohled z ptačí perspektivy dává nahlédnout až do jejich interiérů, protože někde chybí střecha, jinde se zase vyvalila zeď a některými místnostmi či sály prorůstají stromy.
Stavby vyzařují jakýsi morbidní šarm a díky vegetaci, která je obklopuje i prostupuje, připomínají zakleté zámky čekající na probuzení, nebo snad tajemné chrámy uprostřed divoké džungle.
Budovy se nacházejí v různém stadiu rozkladu.
Při procházce po stezce si můžeme z bezprostřední blízkosti prohlédnout, osahat a očichat celou řadu různých stromů. Roste zde několik druhů dubů, javory, platany a různé borovice včetně tajemné „douglasky“ – oblíbeného stromu agenta Coopera ze seriálu Twin Peaks.
V horních „patrech“ jsou stromy úplně jiné než u země, jak je vídáme běžně, a jejich větve kypí hmyzím a ptačím životem. Když zkoušíme pomalu tahat za větev sem a tam, po chvíli s nevěřícným údivem sledujeme, že se nám takto podařilo rozhoupat celý mohutný strom, jehož kmen musí mít u země průměr snad metr.
Nejde o klasickou stezku korunami stromů, na kterou jste nejspíš zvyklí z hor.
V místech, kde se stezka nachází, bývalo sanatorium.
Součástí konstrukce stezky jsou prolézačky. Mají tvar podlouhlého tunelu, který vede kolem dokola chodníčku, a při prolézání tak máme pod sebou desítky metrů volného prostoru.
Stejné jemné mrazení v zádech jako při prolézání si pak užijeme na odpočívadle, kde se můžeme natáhnout a pohovět si v síti nějakých 30 metrů nad zemí. Naštěstí žárově pozinkovaná ocelová konstrukce, jejíž celková hmotnost je stěží představitelných 690 tun, působí opravdu bytelně a na rozdíl od budov se zdá, že vydrží až navěky.