Zapomenutá adresa českého funkcionalismu. Zachráněná Volmanova vila je otevřena lidem

Čelákovice ve Středočeském kraji ukrývají jeden z vrcholů meziválečné moderny. Na jeho okraji, obklopena rozlehlým anglickým parkem a jen kousek nad meandrem řeky Labe, stojí Volmanova vila. Nechal ji postavit místní průmyslník, sběratel umění a mecenáš Josef Volman na konci 30. let. Jen co by kamenem dohodil od jeho prosperující továrny na soustruhy.

„Zvu vás na návštěvu, pojďte se podívat dovnitř,“ vybízí nás kurátorka a předsedkyně spolku Volmanova vila Zuzana Kadlečková. Po kamenitém chodníku tak spolu s ní směřujeme k nenápadnému hlavnímu vchodu. Ještě před necelými deseti lety bychom ale vcházeli do opuštěného a vybydleného objektu zanechaného napospas osudu.

Do historie vily totiž neblaze zasáhl nejdřív komunistický režim, pak překotná devadesátá léta, než ji koupili v roce 1996 současní majitelé. Skupina čelákovických podnikatelů se rozhodla pokračovat ve Volmanově tradici a tým architektů pod vedením Marka Tichého domu vrátil za vyšší desítky milionů korun její původní, honosnou podobu.

A vrací se sem postupně i život. Od minulého roku se do rozměrné, geometrické stavby s kamennou fasádou může podívat veřejnost. Třeba na komentované prohlídky, koncerty, anebo tu dokonce přespat.

Ač mohl úspěšný podnikatel Volman ke vznikajícímu projektu své rezidence přizvat renomované zahraniční autory, překvapivě volil dva mladé české avantgardní architekty. Oslovil Karla Janů a Jiřího Štursu, členy levicové skupiny PAS, kteří se zabývali hlavně sociálním bydlením.

„K výběru architektů se váže několik legend. Jedna dokonce hovoří o tom, že si Štursa tenkrát přivydělával jako prodejce vysavačů Lux – jako mladý architekt totiž měl docela hluboko do kapsy a neměl s Karlem Janů moc zakázek. A právě přes vysavače se prý Štursa k továrníkovi dostal,“ zmiňuje Kadlečková jednu z povídaček.

Pravděpodobnější ale podle ní bylo, že světaznalý a moderní Volman moc dobře věděl, co dělá, a jeho volba byla ryze pragmatická. Chtěl mít možnost ovlivňovat výsledek, ač architektům slíbil do jisté míry volnou ruku. A snad chtěl i podpořit domácí talenty.

„Oba architekti velmi dobře znali evropské trendy a všech pět bodů modernismu definovaných Corbusierem, ze kterého čerpali. Vznikla taková umělecká variace na Corbusierovy vily. Někteří kunsthistorici, i ti francouzští, dnes říkají, že je dokonce podobnější francouzským meziválečným vilám než českému funkcionalismu,“ zmiňuje.

Má jít dokonce o nejumělečtější meziválečnou stavbu v někdejším Československu. A přitom jde stále o hodně pozapomenutou adresu.

„Je to způsobeno tím, že je to jedna z posledních předválečných staveb, takže je až o deset let starší než Loosovy nebo Miesovy vily – a nestihla se před válkou tak zpropagovat. A také tím, že rodina tady strávila relativně krátkou dobu. Měl to být splněný sen pana továrníka, ale bohužel se situace po roce 1945 a zejména po roce 1948 ubírala úplně jiným směrem a rodina kapitalisty se stala pro režim velmi nepohodlnou,“ vysvětluje Kadlečková.

A to už se vydáváme chodbou od vchodu k prvnímu prostoru, ve kterém se dnes zastavujeme – do velkorysého obývacího pokoje v přízemí. Sloužit ale neměl jen k rodinným setkáním, ale i k těm společenským. Továrník své sídlo stavěl jako reprezentační, často v něm vítal hosty a pořádal společenské události.

„Budova je postavená na železobetonovém skeletu, a tím pádem tu nejsou nosné příčky, ale nosné sloupy, které jsou přiznané v prostoru. Architekti si tak mohli dovolit volně plynoucí pokoj, který má bezmála 200 m2. I dnes sál využíváme pro společenská a kulturní setkání, vejde se sem až 90 lidí,“ popisuje předsedkyně spolku.

Místnost doplňuje krb, velký jídelní stůl či sezení v rohu pokoje. Dokola ho obíhají široká okna, která lehce smazávají hranici mezi vnitřním a venkovním prostorem. Pro architekty bylo totiž důležité propojit život obyvatel s okolní, měnící se přírodou.

Jak zmiňuje kurátorka, říjen a listopad jsou podle ní ve vile nejhezčí měsíce. Nízké slunce vevnitř rozehrává hru světel a stínů a podzimně zbarvené listí stromů nenuceně koresponduje s tlumenými barvami interiéru.

„Ve druhé půlce 30. let architekti velmi řešili, jak na vás interiér a jeho barvy budou působit, do jaké psychické pohody vás dostanou. Dřívější funkcionalistické vily působí často strohým, chladným dojmem, tady byste ten pocit mít ale neměli. Naopak teplé odstíny mají vyvolat to ‚teplo domova‘,“ přibližuje jeden z aspektů tzv. pocitového funkcionalismu.

V domě tak vidíme třeba světlé žluté tóny či hráškově zelenkavou, zvenku pak výraznější terakotovou. Omítku museli při nedávné rekonstrukci milimetr po milimetru oškrabávat a spektrografickou analýzou určovat stáří, až došli k původním odstínům, které replikovali.

A ještě než se vydáme po schodišti s perforovaným dřevěným zábradlím do pater, kurátorka nás v přízemí upozorňuje na další zajímavý prvek: oblou luxferovou stěnu, která odděluje toaletu od prostoru chodby. Původně tu ani stát neměla.

„Je spojená se zajímavým příběhem jednoho milionu, to byl rozpočet továrníka na stavbu, přesně jeden milion předválečných korun. Byla to tehdy astronomická částka a pro architekty téměř nenaplnitelný rozpočet!“ říká Kadlečková s tím, že puntičkářský a houževnatý Volman požadoval rozpočtové zadání přesně dodržet.

„A proto prý vznikla – až jako úplně poslední prvek – tahle luxferová stěna. Tím, že je složená z jednotlivých skleněných tvárnic, které měly každá jednotkovou cenu, tak její rozměr je údajně napočítán tak, aby přesně dopočítal kulatý rozpočet.“

Zatímco přízemí bylo prostorem společenským, patro bylo naopak ryze soukromé. „Tady byly ložnice, nebo spíš takové dvoupokojové apartmány, byty původních majitelů,“ popisuje naše průvodkyně. Každý z nich má skoro 100 m2, chybí jim jen kuchyň, která byla sdílená v přízemí.

Nábytku v apartmánech i jinde v rezidenci není mnoho, jak přiznává kurátorka, nechtějí jím přebít silnou a výraznou architekturu, jež má hrát prim. „Rádi necháme vyniknout prostory a zákoutí, které často působí jako zarámovaný avantgardní obraz. To byl i cíl architektů.“

Stěny zdejších koupelen jsou umně a do detailu vyskládané mramorem tak, že jeho kresby prochází skrz ně horizontálně i vertikálně. Přehlédnout nejdou ani původní litinové vany, které dostaly nové nátěry – třeba tyrkysově modrý nebo výrazně růžový.

Své soukromí tu v patře našel jak pan továrník (jeho žena se již stavby nedožila), tak dcera Ludmila, které říkali Luďa, později i s rodinou, a také příležitostní hosté. V posledním patře pak býval pánský klub, kde se hrál kulečník a karty.

„Teď jsme na nejvyšším podlaží vily, na střeše, která je plnohodnotným prostorem pro život. Nachází se tady několik slunečních teras a taky květinový záhon – protože vila měla na střeše přírodě vrátit aspoň částečně to, co ji na svém půdorysu sebrala,“ zmiňuje kurátorka.

Z výšky je možné si prohlédnout i „kruhový objezd“ před vchodem, kde řidič pana továrníka vysadil a s vozidlem se pak šikovně otočil. Na pozemku o čtyřiceti hektarech dřív stávaly také garáže, tenisový kurt, stáje či skleníky.

„Stráň pod námi dřív nebyla tak zarostlá, takže už od přízemí si mohli užívat volných výhledů na Labe. Vila je romanticky zasazená do krajiny, vlastně jako parník s kapitánskými můstky zakotvený nad řekou,“ zamýšlí na závěr Kadlečková.

Více fotografií rekonstruované vily najdete v galerii:

Může se vám hodit na Firmy.cz: Volmanova vila