Zapadlý region je domovem jedné z nejbizarnějších rakouských tradic

Postava Samsona vychází původně z bible, šlo o jednoho ze starozákonních soudců. V Lungau má však podobu římských legionářů, vojáků z napoleonského období či příslušníků habsburské armády. Procesí jdou vysledovat až do 16. a 17. století, kdy byla výrazem zbožnosti. Dnes už mají spíše lidový charakter; jídlo, pití a všeobecné veselí ale hrají stále až druhořadou roli. Majestátní Samson je tahákem číslo jedna. Snad i proto je průvod od roku 2010 zapsán na seznamu UNESCO.

Nést na ramenou Samsona, jehož výška se v závislosti na jednotlivých obcích pohybuje od pěti do osmi metrů, je bez přehánění velká čest. Některé zdroje uvádějí, že je vyhrazena výhradně svobodným pánům, kteří ale zároveň musejí mít dost síly. Obří voják totiž nejen pochoduje, ale předvádí do hudby i nejrůznější tanečky.

„Uprostřed je jeden člověk, který Samsona nese. Když se zastaví, tak ho další čtyři chlapi kolem podpírají, aby si odpočinul. Ale jakmile pochoduje a tančí, je v tom sám,“ popisuje jeden z místních. „Ti čtyři ho také musejí upozorňovat, pokud je například v silnici díra. Nosič si totiž nevidí na nohy, jen před sebe,“ dodává účastník akce s tím, že všichni muži musejí být navíc stejně vysocí.

Náročně přitom vypadá už samotné nasazování Samsona na ramena nosiče. Ten musí hlavu prostrčit postrojem, který mu obepne pro větší stabilitu pas, figuru ze dřeva a kovu pak drží pomocí madel. Když se dá obří Samson do pohybu, vypadá to, jako by po ulici plul. Před ním pochoduje dechová kapela, průvodu sekundují ještě menší postavy trpaslíků, značně zakulacené, které působí humorně.

Samsonovy průvody se v Alpách konají od května do září v celkem dvanácti obcích; deset jich je v Lungau a dvě ve Štýrsku. Procesí ve Wöltingu bylo loni jedno z posledních, oslavy se ale často pojí s alpským létem či sklizní. Tradice, která na první pohled působí kvůli obřím postavám poněkud bizarně, je v této části Rakouska velmi populární. Ukazuje, že podobné společenské události a zvyklosti tady nejsou jen čímsi ze skanzenu, ale pevnou součástí místní kultury.

Oblast Lungau je takovým pomyslným koncem světa. Nachází se v Salcbursku a z jihu je vklíněna mezi Korutany a Štýrsko. Za jeho severní hranicí zase leží známé lyžařské středisko Obertauern. Nadneseně by se dalo říct, že z Lungau je to daleko úplně všude. Oblast je řídce osídlená, mezi obcemi a vesnicemi není nic než louky, maximálně pár osamělých stavení.

Kdo tedy touží po očistě od civilizace, absolutním klidu a pocitu odříznutí od světa, pro toho je Lungau doslova vysněným regionem. Na davy turistů, které v Alpách už nejsou nijak výjimečné, tu totiž s největší pravděpodobností nenarazí. Auto na přesuny mezi jednotlivými cíli je ovšem nutností, protože od hlavních tahů jsou často odříznuté i některé hotely, které vyrostly doslova uprostřed ničeho.

Jedním z ideálních způsobů, jak Lungau poznat a dostat se více do kontaktu s krajinou, která je součástí biosférické rezervace, je výlet na kole. Na své si tu přijdou jak vášniví sportovní cyklisté, tak ti rekreační, kteří si bez jakéhokoli studu mohou půjčit elektrokolo. Při výšlapu na některou z místních hor přijde pohon velmi vhod.

Naše skupina si to zamířila údolím u obce Weißpriach a na jednu z přilehlých hor, do lesů, na které je krátký i mobilní signál. Zprvu nenáročný výlet po silnici nebo prašných cestičkách podél říčky Longa se záhy mění ve strmé stoupání, při němž elektrickou výpomoc na kole přepínám na nejvyšší výkon a vůbec se za to nestydím. Každou chvílí to vypadá na déšť, ale pošmourno a oblaka vznášející se nad vrcholy dodávají horám mystický nádech.

Všude v Lungau na návštěvníka dolehne ticho a klid, což není žádná trapná floskule, kterou se horské oblasti obvykle popisují, ale holý fakt. Salcburský region je totiž opravdu až překvapivě vyprázdněný a tichý. Alespoň začátkem září, kdy už snad příroda tuší brzký příchod zimy.

V horách si to nejprve zamíříme k jednomu roztomile nevelkému vodopádu a poté na oběd do jedné z místních chat. Ve dveřích chalupy nás vítá obsluha s tácem plným panáků místního růžového šnapsu. Uvnitř se pak můžeme podívat, jak žili lidé dřív, protože ani dnes nemají v chatě elektřinu, svítí tu svíčkami a vaří na kamnech. K jídlu nám pak zahraje místní mladý harmonikář.

Míst k výletům ale nabízí Lungau mnohem víc, a nejen pro cyklisty. Na své si přijdou také vysokohorští turisté, kteří se mohou vypravit třeba na přechod Speierecku. Ani tady není po lidech vidu ani slechu, jedinými živými bytostmi jsou dlouhosrsté skotské krávy, které tu do sebe občas teritoriálně narážejí rohy.

My měli navíc štěstí na to, že se nad údolím vznášela mračná peřina, ale nahoře bylo slunce a poslední letní teplo. Tedy záruka naprosto fantastických výhledů.

Přímo pod Speiereckem je vesnice Mauterndorf, považovaná za jednu z nejhezčích v Rakousku. Tvoří jí řada dřevěných domků a dominuje jí bílý středověký hrad, v němž lze vystoupat i na jeho na 44metrovou věž.

Dalším lákadlem, zejména pro rodiny s dětmi, je místní dráha Taurach s rozchodem 760 mm, která vede z Mauterndorfu do Tamswegu. Pro klasickou přepravu byla uzavřená v roce 1981, jako atrakce pak začala fungovat o zhruba sedm let později. Tady je i koncem letní sezony trochu rušněji, o nostalgické jízdy parními vláčky je evidentně veliký zájem. Jinak se ale můžete v Lungau pohodlně ztratit a bloudit bez toho, abyste na někoho za celou dobu narazili.