Zaniklé obce v pohraničí aneb Okolím šumavských Prášil

Na běžkách jsme objeli zhruba osmnáctikilometrový okruh v okolí Prášil, obce na Klatovsku, vzdálené asi sedmnáct kilometrů od Sušice. Právě tady se takových lokalit nachází několik. I když každá z nich má svou specifickou atmosféru, asi nejpůsobivější je návštěva Hůrky ve výšce přes tisíc metrů nad mořem, kde bývala jedna z nejslavnějších šumavských skláren.

Od Prášil se k ní dostanete po značených turistických cestách, které se víceméně překrývají s trasami pro běžkaře. Do „centra“ vás přivede chráněná alej tvořená sto šestnácti javory a lípami, jeden z pozůstatků někdejší vsi.

Stopy po zaniklých obcích však naleznete hned při příjezdu do Prášil směrem od Modravy. Bývalý Gruberg, jehož počátky sahají do roku 1787, tvořilo v polovině dvacátého století dvanáct obytných domů.

Po vysídlení německých obyvatel, kteří se živili především prací v lese, byla osada kvůli zřízení hraničního pásma a Vojenského prostoru Dobrá Voda v roce 1952 zlikvidována. U silnice se dochovalo osvětlení a dláždění z žulových kostek, na němž stávaly tanky mířící na vrch Větrný s osadou Slunečná.

Bývalá střelnice se dnes využívá jako parkoviště. Poblíž se nacházela řídicí věž, sklady munice a další objekty. K ubytování až třinácti set vojáků sloužily srubové tábory. V prostoru, který armáda opustila před třiceti lety, dodnes zůstaly tuny munice včetně nevybuchlých střel.

Z původní vesnice Gruberg toho příliš nezbylo. Už proto, že armáda některé objekty využívala jako terče při výcviku a další rozebrala na stavební materiál. S obcí je spojen masakr, ke kterému v květnu 1945 došlo při střetu německých a amerických vojáků. Podle Josefa Rady z národního parku Šumava, který je zároveň místostarostou Prášil, nešlo o typické místo, kudy by se za minulého režimu prchalo na Západ.

„Vzhledem k existenci vojenského prostoru to bylo složitější než jinde, kde stačilo překonat jeden menší střežený úsek poblíž železné opony. Tady jste už za Hartmanicemi museli navíc projít přes vojenské hlídky do výcvikového prostoru, kam měli vstup jenom vojáci nebo prověření obyvatelé a návštěvy se speciálními propustkami,“ vysvětluje. Někteří lidé se z osad v okolí stáhli do Prášil, kde sídlila policie.

Dneska je obec se sto padesáti obyvateli populárním výchozím bodem pro návštěvníky národního parku Šumava. Jeho atraktivitu zvyšuje dobrý přístup ke dvěma jezerům – Prášilskému a Laka.

Před dvaceti lety vznikl uprostřed Prášil památník s názvy dvaatřiceti zaniklých obcí a osad. Nejde o jedinou snahu připomenout osud sídel zničených československou armádou. O několik desítek metrů dál se například seznámíte s příběhem kostela svatého Prokopa.

Tabule s informacemi stojí u prostranství s lavicemi a kamenným oltářním stolem, které na původní dlažbě zničeného svatostánku instaloval spolek pro jeho obnovu. Z kostela postaveného na přelomu 18. a 19. století se asi deset let po vyhlášení vojenského újezdu stal kulturní dům. V sakristii vznikl výčep, po obou stranách věže se zvonicí byly vybudovány záchody. Později vojáci objekt využívali jako tělocvičnu.

Jakmile dosloužil jako přístřešek pro dobytek, rozhodlo se o jeho demolici, k níž došlo na začátku roku 1979. Před deseti lety byly na pozůstatcích odstřeleného kostela zahájeny archeologické průzkumy a přípravy pro vznik pietního místa. Nadšencům se podařilo odhalit půdorys a zbytky obvodového zdiva a časem chtějí „náměstíčko“ doplnit o kapličku a zvonici. Ke kostelu patří hřbitov, který desítky let chátral, ale obec a němečtí rodáci ho dokázali zachránit, což připomíná pamětní deska.

Kolem hřbitova, bývalého kostela i památníku prochází úsek Vintířovy stezky, která už v dávných dobách propojovala Čechy s Bavorskem. Nese jméno významného šlechtice a diplomata z přelomu desátého a jedenáctého století, který byl coby poustevník prvním známým obyvatelem Šumavy. Sto šedesát kilometrů dlouhá trasa vede z kláštera v Niederalteichu, kde svatý Vintíř vstoupil do benediktinského řádu, do Břevnovského kláštera v Praze, kde jsou uloženy jeho ostatky.

Na okruh po zaniklých obcích jsme se vydali po červeně značené turistické cestě pro pěší, která se kryje s bílou stopou. Nástupní místo se nachází jen pár set metrů od zmíněného památníku a první část v délce více než tři kilometry vede velmi příjemným terénem podél Prášilského potoka.

Kousek za Frantovým mostem začíná stoupání. Během kilometrové cesty na místo, kde stávala osada Gsenget, musíte překonat přibližně osmdesát výškových metrů.

V tomto bodě protnete zmíněnou Vintířovu stezku, která prochází asi půl kilometru vzdáleným bývalým hraničním přechodem do Německa. Osada Gsenget vznikla v roce 1772 a v polovině 19. století se v ní nacházelo šest usedlostí. Ke každé z nich patřily louky, pastviny a pole, ale hlavním zdrojem výdělku obyvatel byla práce v lese. Pod sněhovou pokrývkou jsou ukryté valy z vysbíraných kamenů, které oddělovaly pozemky.

Po druhé světové válce museli obyvatelé odejít a od dubna 1950 se sídlo stalo součástí hraničního pásma s železnou oponou v podobě elektrických drátěných zátarasů, které bránily lidem v útěku přes hranice. Jen o několik set metrů dál stála další osada Horní Ždánidla. Něco o její minulosti si můžete přečíst z „knihy“ instalované v rámci projektu Historické album Šumavy, která obsahuje také čtyři dobové fotografie.

V dřevařské osadě založené na začátku 19. století žilo před sto lety v patnácti domcích 122 lidí. Muži pracovali v lese, ženy se staraly o hospodářství a tkaly len. Dochovaly se zbytky základů domků a také kamenné zídky ohraničující bývalá políčka a louky. Asi kilometr odsud začíná cesta znovu stoupat až do výšky kolem dvanácti set metrů. K jezeru Laka však musíte opět z kopce.

Jde o nejmenší a zároveň nejvýše položené (1096 m n. m.) šumavské jezero ledovcového původu se střední hloubkou necelého půldruhého metru. Dno tvoří vrstva rašeliny a na hladině „putují“ dva ostrůvky. Voda z jezera se využívala k pohonu strojů ve sklárnách v Hůrce, o které už byla řeč a kam se nyní vypravíme. Cesta je dlouhá dva kilometry a vede víceméně z kopce, neboť bývalá osada se nachází ve výšce 1015 metrů nad mořem.

Že se k ní blížíte, poznáte podle stromořadí lemujícího přístupové cesty. Sklárnu, k níž časem přibyly domy, fara, mlýn, kostel sv. Vincence nebo kaple sv. Kříže s rodinnou kryptou, založil rod Hafenbrädlů v roce 1766. Po skončení sklářské výroby se obyvatelé živili převážně prací v lese. Na začátku dvacátého století ve čtrnácti domech žilo přes dvě stě lidí. Výchozí místo pro turisty směřující k jezeru Laka také nabízelo občerstvení a ubytování, jak je vidět na fotografiích v Historickém albu Šumavy.

Po vzniku výcvikového prostoru vojáci všechny objekty kromě kaple, z níž si udělali pozorovatelnu, rozstříleli. Po roce 1989 byla opravena kaple a základy kostela. Přímo u nich můžete posedět na zastřešeném odpočívadle a vstřebat atmosféru. Podle Josefa Rady na Hůrku a do Prášil v rámci historických křesťanských poutí přijíždějí dnes už spíše potomci vysídlených Němců než samotní pamětníci.

Přibližně šest kilometrů zpátky do Prášil budete hlavně klesat. Po levé straně minete další zmizelou obec Vysoké Lávky, v níž se do současnosti dochovaly jenom pozůstatky tří příkopů na sušení lnu. O kilometr dál se napojíte na Vintířovu stezku v místech, kde se rozkládal Formberg. Po dřevařské osadě založené na začátku 19. století zbyly pouze pastviny, zídky z poskládaných kamenů a ovocné stromy.

Odtud následuje asi kilometr a půl dlouhý kopec až do cíle. Pokud je sníh umrzlý, je dobré od samého začátku brzdit, nebo si raději běžky sundat. Po celé trase si za dobrých povětrnostních podmínek lze na mnoha místech užít daleké výhledy.