Zámek Stránov: Zchátralou památku vrátila rodina Šimonkových do života

Před Mladou Boleslaví odbočíme z dálnice vlevo a po chvíli zahlédneme na kopci mezi stromy věž. Náš cíl. Než k němu dorazíme, čeká nás ještě pár serpentin vzhůru. O vesnici Jizerní Vtelno a zdejším zámku Stránov patrně řada milovníků památek ještě neslyšela, což je škoda, protože bývalá gotická tvrz, kterou naposledy přestavěli Valdštejnové do novorenesanční podoby, je skutečně příjemné místo. Zámek přitom stojí jen trochu stranou vyhledávané rekreační oblasti, a tak je možné si z něj snadno udělat součást většího výletu.

Pouze pár kilometrů směrem na západ se rozkládá Kokořínsko a sotva půlhodinku cesty je to odsud i na hrad Houska, který Šimonkovým stát vrátil také. Ještě blíž to je ze Stránova do Lobče, kde je Zuzana Pavlíková Šimonková starostkou. Žije tu s manželem a dvěma dětmi. Bydlí na rodinném zámečku Lobeč, kde také nabízejí romantické ubytování.

Zároveň se dvěma zámky a hradem dostala rodina v restituci zpátky všechny pozemky - a dnes obhospodařují dva tisíce hektarů lesů a šest set hektarů polí. Až se chce říct: naštěstí.

„Prodávám obilí a dřevo, to mě živí. A právě díky našemu hospodářství jsme dokázali dát do pořádku i všechna ta šlechtická sídla, která si můj prapradědeček postupně nakoupil,“ vysvětluje optimistická a temperamentní blondýnka, když nás vítá na arkádovém nádvoří zámku Stránov, kde je u pokladny právě trochu rušno. Na dnešní mimořádnou prohlídku s majitelkou se přišlo podívat několik desítek lidí.

Ne že by Šimonkovi na dotace od státu vůbec nedosáhli, ale vzhledem k tomu, kolik do záchrany a renovace budov během let investovali sami, dosavadní pomoc z veřejných peněz představuje naprosto zanedbatelnou část. „Nedávno jsme dostali například dvě stě tisíc korun na záchranu kaple na Housce a trvalo to deset let,“ odpoví, když se vyptávám na pomoc státu podrobněji. Hned vzápětí však dodává, že si v žádném případě nestěžuje. „Dobře si uvědomuji, že jiní potřebují příspěvek mnohem víc. Zvládli jsme to a věřím, že je na co se podívat,“ zve nás na prohlídku.

Mimo hlavní sezonu je zámek otevřený turistům jen o víkendech, během letních prázdnin denně s výjimkou pondělí. Na nádvoří bývá však živo i díky kavárně, která mívá otevřeno nezávisle na otevírací době zámku.

Turisté se tady mohou občas osobně potkat i s paní Zuzanou, ale jen při výjimečných akcích, jako je ta dnešní. Patří k nim hlavně divadelní představení s detektivní zápletkou, po nichž následuje právě prohlídka s majitelkou jako průvodkyní, a ještě večeře o čtyřech chodech v zámecké jídelně. O prázdninách potom i speciální večerní prohlídky.

Současná zámecká paní na Stránově by se sice díky svému prapradědečkovi Josefu Šimonkovi (1861-1934) mohla cítit šlechtičnou, jenže by to bylo spíš úsměvné, jak zdůrazňuje.

Čerstvě nabytý titul svobodného pána z Mlaďatova, což zhruba odpovídalo titulu barona, si totiž její předek ani nestihl užít. Rakouský císař a český král Karel I. mu ho udělil za zásluhy o rozvoj průmyslu a obchodu v srpnu roku 1918. Za pouhé tři měsíce se Rakousko-Uhersko rozpadlo, vzniklo Československo a v nově založené republice už nebylo pro šlechtické výsady místo. Část jeho erbu tedy Šimonkovi aspoň proměnili v logo své rodinné firmy.

„Prapradědečkův životní příběh mi připomíná nějaký hollywoodský film. Pocházel totiž z obyčejné selské rodiny. Rodičům se však podařilo nechat ho vystudovat obchodní akademii, což by dnes odpovídalo úrovni vysoké školy ekonomické.

Po studiích odjel na dnešní Ukrajinu, kde byl zaměstnán u nějaké strojírenské firmy. Brzy ale přestoupil do Škodových závodů, které tehdy měly filiálku v Kyjevě, a uvedl se tam velmi dobře. Nakonec se stal nejen velkým přítelem zakladatele firmy Emila Škody, ale i jakýmsi ochráncem jeho syna Karla, který v byznysu až tak zdatný nebyl,“ vysvětluje, jak se stalo, že se její předek stal mužem číslo dvě velkého evropského koncernu.

Není divu, že za peníze, které si během kariéry vydělal, mohl postupně pořizovat ve svém rodném kraji šlechtická sídla a pozemky. Zámek a statek Lobeč koupil už v roce 1912, Stránov roku 1917, Housku přidal o sedm let později.

Ve Škodovce byl obchodním ředitelem a později prezidentem správní rady, mimo to se ale také věnoval politice jako senátor za agrárníky. Skutečnost, že se nadaný syn sedláka vypracoval v opravdu mimořádnou osobnost, dokládá i jeho pamětní kniha, kterou dnes potomci uchovávají na Stránově. Obrovský těžký svazek je sestaven z různých upomínek a blahopřání, které dostal ke 40. výročí u Škodových závodů. Mezi nimi je i list od prezidenta Masaryka.

Za první světové války byla Škodovka velkým válečným závodem, a tak kromě turbín, lokomotiv a dalších strojírenských výrobků samozřejmě produkovala i kanony. Teprve několik let po válce rozšířila výrobu o automobily. „Laurin a Klement mířil tehdy do bankrotu. Náš zahradník, kterého si ještě pamatuji, mi vyprávěl, jak pan Klement tehdy přijel za prapradědečkem do Lobče a domlouvali spolu podmínky spojení firem,“ zmíní majitelka Stránova ještě oblíbenou rodinnou historku. První společné automobily vyrobené v roce 1925 a 1926 nesly ještě obě značky – jak Laurin a Klement, tak Škodův známý okřídlený šíp.

Šimonkovi žili na Stránově až do roku 1950. V roce 1948 byl po únorovém převratu znárodněn. Potom tu krátce přebývaly jeptišky, vzápětí stát udělal ze zámku rekreační místo pro příslušníky Veřejné bezpečnosti a roku 1955 do něj nakonec umístil dětský domov.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 rodina požádala o navrácení majetku. Nárok jí byl potvrzen už v roce 1993, jenže v případě Stránova nejdřív musela uplynout desetiletá lhůta pro přestěhování dětského domova.

Veřejnosti noví majitelé Stránov poprvé ukázali už roku 2004, ale od té doby památka procházela postupnými opravami a s plnou parádou byla otevřena až v roce 2016. Hotovo ale není ani dnes. Stavbaři by se měli brzy soustředit na poslední patro.

„Rádi bychom tam udělali pokoje pro ubytování, aby měl Stránov další příjmy, které pokryjí aspoň zčásti jeho náklady. Ambice, že by snad byl někdy ziskový, si vůbec nedělám,“ vysvětluje nám majitelka, když se po prohlídce ještě s fotografem zdržíme k rozhovoru na už poloprázdném zámeckém nádvoří.

O dění v padesátých letech se Zuzana Pavlíková Šimonková dozvídala postupně od své babičky Blaženy, která pro ni byla velkým celoživotním vzorem: „Byla to obyčejná žena, ale silná, zvládla všechno. Prodávala v obchodě, to ona mě vlastně naučila obchodovat.“

Prababičku Boženu, která se provdala za Josefova syna Františka, stát vystěhoval ze Stránova jen pár měsíců po manželově tragické smrti v roce 1950. Zemřel při autonehodě. Na přehledné silnici do něj vrazilo auto, které řídil příslušník StB. „Nevyšetřilo se to, událost se zametla pod koberec. Jistě nevíme nic, ale určitě můžu říct, že pradědeček zemřel za podivných okolností,“ zmiňuje paní Zuzana.

Vdova musela zámek opustit do osmačtyřiceti hodin od rozhodnutí, a tak si toho s sebou příliš vzít nemohla. Útočiště našla na místní faře. Z téměř osmi set kusů vzácného mobiliáře, který byl tehdy součástí zámeckého vybavení, se jich dodnes vrátilo asi čtyřicet. „Prý sem tehdy přicházely významné osoby jako paní Gottwaldová nebo Zápotocká a vybíraly si, co se jim líbilo. A například obrazy se rozprodávaly za sto nebo i za padesát korun.“

Co bylo dohledatelné, to už rodina nejspíš získala zpátky. Stát vrátil pětatřicet položek z inventáře, dalších pár kusů se ještě našlo po vsi. „Sem tam za námi někdo přišel s tím, že na půdě má asi něco ze zámku. Takhle jsme třeba přišli k intarzované pohovce po Valdštejnech, tedy spíš k její dřevěné kostře, kterou jsme museli nechat opravit,“ dodává.

Dětský domov přesídlil po restituci do nedalekého Krnska. Několik lidí, kteří v něm vyrostli v jeho éře na Stránově, se na zrenovovaný zámek dokonce přišlo podívat. Kdykoli se však Zuzana Pavlíková Šimonková během prohlídky zmínila o temném období po znárodnění, reagovali prý všichni stejně. Pro ně to byly naopak hezké roky jejich života a na Stránov mají hlavně pěkné vzpomínky.

„Díky tomu, že jsem se s nimi potkala, se na tehdejší dobu nedívám už tak negativně. A jsem ještě vděčnější, že jsem mohla vyrůstat v rodině, i když tu rodinu potkaly těžké časy. Ostatně už předtím jsem se naučila brát život tak, jak přichází,“ vysvětluje.

Na své první setkání se Stránovem však sama moc pěknou vzpomínku nemá, i když dnes už se nad tou starou historkou jen usmívá.

V osmdesátých letech se rodiče rozhodli, že si pojedou bývalý rodinný majetek prohlédnout, a vzali ji s sebou. Ředitel dětského domova jí během návštěvy věnoval velkého růžového medvěda, čímž však malou holčičku vyděsil. „Dostala jsem strach, že mě tam rodiče chtějí nechat! Přitom oni by za mě dýchali,“ vzpomíná na návštěvu, která v ní až do konce budila už jen úzkost a nejistotu.

Ani při další příležitosti v devadesátých letech - to už byla čerstvě dospělá - ji Stránov nepotěšil. Restituovaný zámek byl do té doby zjevně udržován jen sporadicky a kostel, který k němu patří, tehdy ani neměl střechu a hrozila mu demolice: „Pamatuji si, jak jsme s rodiči stáli venku, dívali se na bránu a mně se jen honilo hlavou: Proč zrovna my? Proč zrovna já?“

Z jejího otce Jaromíra Šimonka, který zemřel před necelými dvěma lety, udělala restituce podnikatele, ona se právě začala na Karlově univerzitě věnovat studiu kultury a umění. Protože však byla jedináček, bylo zřejmé, že na ni jednou padne povinnost starat se o majetek. Po prvním ročníku tedy odešla na Vysokou školu zemědělskou a pustila se do studia ekonomie.

„A tak jsem se stala statkářkou,“ usměje se. Do hospodaření na polích ani v lesích však nemluví, stará se především o obchod stejně jako v poslední době za éry svého otce.

Firmu od něj převzala před osmi lety, když mu bylo sedmdesát, ještě rok poté na ni dohlížel, jak slíbil. „Byl v tom opravdu velký díl velkorysosti. Doufám, že jednou budu také schopná vzdát se těch otěží včas, aby ten, kdo má přijít, měl pocit, že si to dělá sám, ale případně ve mně měl ještě oporu,“ zdůrazňuje.

Kromě toho, že se stará o rodinný majetek a firmu a jako starostka také o obec Lobeč, je i členkou představenstva v Asociaci majitelů hradů a zámků, která se snaží propagovat soukromé památky a jejich majitelům i pomáhat.

„Máme asi padesátku členů, v poslední době se k nám přidalo několik nových. Je pravda, že ne všichni mají své památky otevřené pro veřejnost, ale řada z nás se o to snaží, i když musíme řešit problém, jak je udržet a uživit,“ vysvětluje.

Nedávno se prý zeptala na radu majitele zámku Boskovice, čtyřiadevadesátiletého hraběte Huga Mensdorff-Pouillyho. „Zajímalo mě, co člověk podle jeho zkušeností nejvíc potřebuje, aby mohl vlastnit hrad nebo zámek. Řekl mi - no musíte to mít asi ráda. Bez toho to nemůžete dělat. A tak mě těší, že jsem se to během let naučila mít ráda a že tím dnes žiju,“ říká, i když si uvědomuje, že bez úspěšného podnikání by to nejspíš nešlo.

Po otcově smrti se dělí o rodinný majetek s jeho sestrou. Housku a Lobeč a některé pozemky vlastní společně, přičemž paní Zuzana hospodaří na všech a spravuje celý rodinný majetek.

„Doufám, že pro tetu a její část rodiny je to také fajn, že se o to dál někdo stará. Vždyť z výnosů se nám daří renovovat všechny naše nemovitosti už celé roky,“ podotkne, než prozradí svoje nejbližší plány. Už v příštích dnech spustí revitalizaci zámeckého parku na Stránově a do dvou let z něj chce mít kvetoucí zahradu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zámek Stránov, Hrad Houska