Zámek, hrad, kostel i vodopád - to vše jsou Nové Hrady

Starobylé Nové Hrady od 13. století zaujímají své místo na návrší nad říčkou Stropnicí. Již v roce 1279 o nich první zprávy hovoří jako o osadě s hradem, jehož úkolem bylo střežit Vitorazskou stezku, původně vedoucí z Doudleb přes Trhové Sviny do rakouské Weitry. Hrad je zde památkou číslo jedna, takže ho pochopitelně nemineme – ale dříve než k jeho branám dospějeme, věnujme pozornost dalším místům tohoto pozoruhodného města.

Z městského opevnění se sice dochovaly jen zbytky z druhé poloviny 14. století a Dolní brána z roku 1829, jenže i tak je čtvercové náměstí a jeho bezprostřední okolí plné zajímavých cílů. Pár kroků za jeho jihovýchodním cípem stojí pozdně gotický kostel sv. Petra a Pavla s klášterem – vystavěn byl v 16. století, jeho předchůdce byl na témže místě připomínám již v roce 1284.

Přímo na náměstí stojí rezidence, kterou zde v první polovině 17. století nechali postavit Buquoyové. Dnes slouží jako hotel a restaurace. Naproti ní okamžitě padne do oka radnice. Původně se jednalo o renesanční stavbu z 16. století, ve stoletích 18. a 19. byla barokně upravena. Jen pár kroků od náměstí je k vidění zámek. I tato empírová stavba je dílem Buquoyů – postavit ji nechali v letech 1801–1810.

Malá okružní cesta kolem novohradského náměstí spěje do cíle, je načase zavítat ke hradu. Doložená zpráva o něm pochází z již zmíněného roku 1279, nicméně se soudí, že hrad tu stál na stráži již v první polovině 12. století. Původně gotická stavba zaznamenala řadu stavebních zásahů a úprav – nejvýznamnější se uskutečnily v letech 1605 a v posledním desetiletí 18. století.

Nyní se porozhlédneme po nádvoří a ověříme si, že se opravdu jedná o netypický průchozí hrad se dvěma branami. A poté zamíříme do hradních interiérů.

Vstoupili jsme do objektu, který mimo jiné patřil Vítkovcům, pánům z Landštejna, Rožmberkům a Švamberkům. Těm byl v roce 1620 majetek zabaven a císařem Ferdinandem II. věnován Buquoyům. Od té doby hrad sloužil jako správní středisko novohradského panství.

Interiéry představují návštěvníkům spousty zajímavostí. K vidění je tu mj. nejrozsáhlejší sbírka černého hyalitového skla na světě. Stěny zdobí množství obrazů. Akvarely namalované v letech 1847 až 1855 – zachycující novohradskou krajinu, lovecký zámeček v Žofínském pralese či stavby v Terčině údolí (kam se také vypravíme) – byly objeveny při rozsáhlé rekonstrukci hradu. Ta skončila v roce 2000.

Vnitřní prostory se pochopitelně ani zde neobejdou bez loveckých trofejí. V Nových Hradech je například vystavena lebka slona, zastřeleného v roce 1912 při lovecké výpravě na Cejlonu. Buquoyové si kromě toho přivezli také preparovaný chobot a ocas a vycpaného krokodýla.

Samostatnou kapitolou je nábytek. V rámci upoutávky se zaměřím pouze na tu jeho část, která souvisí s předchozím odstavcem věnovaným lovům. Návštěvníci při prohlídce spatří i sedací soupravu z kůže a paroží ulovené zvěře.

Závěr prohlídky je víc než důstojný, protože kroky turistů vedou do prvního patra obranné věže čili do Síně slávy. Vznikla koncem 18. století a byly v ní soustředěny osobní předměty císařského generála Karla Bonaventury Buquoye. Díky obrazu, který v roce 1847 namaloval Friedrich Ströbel, se podařilo během opravy hradu obnovit vzhled síně v podobě v první poloviny 19. století.

Jednou z cenných relikvií, jež zde jsou vystaveny, je hedvábný praporec, který byl nesen v čele buquoyských šiků při bitvě na Bílé hoře.

Závěr procházky Novými Hrady bude patřit Terčinu (či Tereziinu) údolí, které se rozkládá v těsné blízkosti města. Rozsáhlý krajinný park, jímž protéká říčka Stropnice, byl vybudován na popud manželky Jana Nepomuka Buquoye – hraběnky Terezie – s tvorbou se začalo v roce 1765.

Během cesty je tu k vidění nejen řeka a spousta malebných zákoutí, ale také Václavovy lázně (hraběnka Terezie je nechala vybudovat v roce 1788) a nedaleko nich Modrý dům. Říkalo se mu tak podle modře natřené střechy, ale to již návštěvník neposoudí. Z Modrého domu zůstaly jen ruiny. Nikoliv nefotogenické.

O několik stovek metrů dál čeká na příchozí překvapení v podobě deset a půl metru vysokého vodopádu. Dílo je to umělé (vytvořeno bylo v roce 1817), v přírodě ovšem vyhlíží naprosto přirozeně. Má se to s ním podobně jako s vodní nádrží Zlatá Ktiš, kterou jsme navštívili v předchozím putování. I o vodopádu lze říci, že vypadá, jako by tu byl odjakživa. Přijďte se přesvědčit.