Zakázané město: téměř jako za časů Syna nebes

Dospělí, obklopeni mocnými červenými zdmi, pózovali před fotoaparáty a kamerami příbuzných, zatímco hned vedle se pošťuchovaly jejich děti. Jenom z obličejů palácového strážce se nedalo jako obvykle vyčíst vůbec nic.

Téměř šest století považuje svět někdejší císařský palác v Pekingu, známější spíše jako Zakázané město a oficiálně označovaný jako Palácové muzeum, za zázrak. Pouhá velikost památky a architektonický styl vyrazí dech i těm nejzkušenějším turistům, kteří již viděli na vlastní oči hezký kousek naší planety. Palác není jedinou budovou, ale komplexem čítajícím 800, podle geometricky dokonalého vzoru rozmístěných staveb.

Celých čtrnáct let se na něm na příkaz císaře činil více než milión dělníků. „Místo císař nevybral náhodou: podle výpočtů tehdejších čínských učenců se právě v centru Pekingu nacházel střed celého vesmíru,“ vysvětluje průvodkyně Čchin Chao-ťiang.

Proč se nějak omezovat, když máte místa dost? Sídlo Synů nebes působí ve srovnání s paláci jiných panovníků skutečně jako nadměrná velikost. Objekt zabírá 72 hektarů a vzdálenost mezi Severní a Jižní branou činí téměř jeden kilometr. Čínští císaři rozhodně nebyli žádní troškaři. V paláci najdeme podle oficiálních údajů 9999 a půl místnosti. Odborníci proto považují Zakázané město za nejrozsáhlejší a také nejlépe dochovaný soubor historických budov na světě. Ve srovnání s ním vypadá sídlo britské královny, proslulý londýnský Buckinghamský palác, se svými 600 pokoji jako skromná rekreační chalupa chudších příbuzných.

Celý komplex oddělují od okolního města přes osm metrů široké a více než dvanáct metrů vysoké zdi v celkové délce tří kilometrů a padesátimetrový vodní příkop. Ostatně i název vznikl proto, že se prostí lidé museli od palácových zdí držet v uctivé vzdálenosti: až do roku 1911 sem měli vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán.

Dalším zázrakem zůstává skutečnost, že Zakázané město stále ještě stojí. Mao Ce-tungovi příznivci překvapivě ušetřili velkopanské sídlo císařů a symbol jejich moci nejen po vítězství v občanské válce, ale i za kulturní revoluce v šedesátých letech.

Ostatně totéž platí s nadsázkou i pro současné nejmocnější muže druhé největší ekonomiky světa. A to i přesto, že jsou jinak nemilosrdní ke všemu, co podle jejich názorů brání modernizaci metropole, která má víc obyvatel než celá Česká republika dohromady.

Při přípravě 29. letních olympijských her, které Peking hostil v srpnu 2008, srovnaly buldozery se zemí celé čtvrti, aby na jejich místě vznikly moderní dálnice nebo luxusní nákupní střediska. V tomto ohledu se velkoměsto neliší od jiných asijských metropolí, jako jsou Hongkong, Bangkok nebo Tokio. Téměř polovina chutongů, úzkých uliček a nízkých šedivých budov s bludištěm dvorků obklopujících Zakázané město, už vzala za své.

Zakázané město zatím modernizační mánii odolává. Naopak, v současnosti prochází nákladnou rekonstrukcí, hrazenou Palácovým muzeem a soukromou neziskovou  nadací Světový památkový fond z New Yorku. Je to vůbec poprvé, kdy Palácové muzeum spolupracuje se zahraniční institucí. Předpokládá se, že náročná obnova proslulé památky skončí v roce 2020.

S prvními výsledky citlivé rekonstrukce se mohou seznámit návštěvníci v severovýchodní části Zakázaného města již nyní.

Císařské sídlo se dělí na dvě části. Když do Zakázaného města vstupujete z jihu, projdete Branou nebeského klidu (Tchien-an-men) a ocitnete se na vnějším nádvoří, v obřadní části komplexu. Bránu, jejíž obrázek nechybí v žádném cestopisu z Číny, postavili v roce 1417 za dynastie Ming a původně nesla název Brána nebeského přijetí. Má pět průchodů, k nimž vede přes vodní příkop symbolicky sedm mostů.

Dvorní etiketa určovala, kdo na který může vstoupit: prostřední patřil výhradně císaři. Dnes stavbu zdobí obří portrét Maa a nepřehlédnutelnými bílými písmeny vyvedená hesla: „Ať žije Čínská lidová republika!“ a „Ať žije jednota národů celého světa!“

Právě odtud řídili od 15. století obrovskou říši císaři dynastie Ming a Čching. Celkem se jich na dračím trůně vystřídalo 24 a každého z nich obklopovalo na dva tisíce dvořanů, konkubín a eunuchů. Povinný úplatek za státní zakázku tady zdomácněl už v době, kdy se na Bílé hoře šikovala k bitvě stavovská a císařská vojska.

Stavby, které dnes v Palácovém muzeu spatříte, nejsou původní. Zakázané město opakovaně vyhořelo. Mohly za to oblíbené lampiónové slavnosti a ohňostroje. Nicméně někteří dvořané škrtli sirkou záměrně.

Být čínským císařem nebylo až takovou zábavou, jak by se na první pohled zdálo. Na rozdíl od dvořanů, kteří mohli obývat vlastní rezidence, míval vládce nejlidnatější země světa denní program naplánován doslova na každou minutu. Předepsanou okázalou skromnost ještě dnes dokládá strohý nábytek trůnního sálu. „Císaři proto opouštěli Zakázané město, jak jen to šlo. Nejčastěji mířili do letního paláce na úpatí Hor laskavosti a dlouhého života na předměstí Pekingu, kde si alespoň trochu odpočinuli od četných povinností,“ připomíná Čchin Chao-ťiang.

Druhou část Zakázaného města tvoří severní vnější nádvoří. Chybějí v něm reprezentační budovy a jednotlivé stavby přerušují malé vnitřní dvory. Právě tady žil s rodinou a dvorem Syn nebes. Palác mírumilovného stáří se zrodil v roce 1776 – tedy v roce, kdy vznikly Spojené státy.

Projdete-li Branou pozemského klidu, ocitnete se v malém ráji. Jako v jednom z mála míst v Pekingu se můžete v Císařské zahradě zaposlouchat do ticha. Oáza pokoje dostala podobu podle principu feng-šuej, který se snaží nastolit soulad mezi člověkem a prostředím, a zdobí ji lávové kameny, jezírka s vodopády, skalní útvary, četné můstky a sochy a pečlivě stříhané stromy.