Článek
Zahradu tvoří 18 teras na úbočí hory Karmel protkaných devíti soustřednými kruhy. Je to světové středisko velmi mladého náboženství Bahá’í, jež se zformovalo teprve ve druhé polovině 19. století. Na devatenácté terase stojí jeho svatyně Báb se zlatou kopulí.
V ní spočívají ostatky Sadžjída Alího Muhammada aš-Šírázího, který byl bezprostředním předchůdcem Bahá’í. Říkali mu Báb, tedy stejně jak šíitští muslimové nazývají bránu k dvanáctému imámovi, jenž přijde v soudný den.
Nádheru geometricky uspořádaných záhonů růží a bylin, travnatého pažitu a chodníčků vysypaných bílým štěrkem jezdí v zimě v létě obdivovat davy lidí: věřících i turistů. Parkoviště je plné. Větší atrakci než zahradu Bahá´í rušná Haifa nemá.
Ticho uprostřed úlu
Její nynější podoba začala vznikat podle íránského architekta žijícího v Kanadě Fariborze Sahby v roce 1987. Dokončil ji teprve asi před jedenácti lety. Dokonale odstínil její prostor od překotného ruchu okolní Haify připomínající úl.
V zemi, v níž má každá kapka vody mnohem větší cenu než u nás, však člověka hned zpočátku upoutá, že zahradou paralelně stékají v kaskádách dva prameny vody. „Ne, ne. Ta jen tak neprotéká. Každá terasa má svůj uzavřený cirkulační systém,“ vysvětluje muž, který patrně stejně jako ten u brány dbá na to, aby nikdo nic neodhodil, nedej bože neutrhl.
„Jste plody jednoho stromu“
Jak ale celou tu 20hektarovou plochu udržet sytě zelenou pod palčivým středovýchodním sluncem? Ani kapka nazmar platí i v tomto případě. Stovkami ventilů v zapuštěné rozvodné síti odměřuje rostlinám blahodárnou vládu počítač, což se samozřejmě děje hlavně v noci.
Zahrada má v náboženství Bahá’í symbolický význam. „Jste plody jednoho stromu a listy jedné větve,“ napsal její zakladatel Bahá’u’lláh. Lidstvo přirovnal k zahradě, v níž rozmanitost tvoří harmonii.
Tu pojal architekt i jako kombinaci otevřeného parku s palmami a altány nabízejícími stín. Zahrada má perské prvky, a není také divu. Bahá’u’lláh pocházel z Persie, respektive tamní aristokratické rodiny. Zaujalo ho učení Bába a v roce 1862 se v návaznosti na něj prohlásil dalším božím poslem.
Mohameda nepovažoval za posledního proroka a jeho učení za definitivní tečku pro pravidla duchovního a světského života. Odmítl i svatou válku a hlásal jednotu boha, rodiny, lidstva bez jakékoli diskriminace včetně pohlaví, a všeobecný mír.
„Je to nejmírumilovnější náboženství,“ říká průvodkyně. Jenže tato reforma v lůně šíitského islámu, za niž je víra Bahá’í označována, vynesla Bahá’u’lláhovi v roce 1868 vyhnanství do trestní kolonie v Akku, a tak se ocitl v oblasti Haify, kde žil do své smrti v roce 1892.
Bahá’í, jež nemá klér ani pevné rituály, uvádí, že má ve světě kolem pěti šesti miliónů stoupenců, z toho velmi mnoho v USA. Mírová ratolest víry, jež má kořeny v dnešním Íránu a Izraeli a teď má co do činění i s Amerikou, jako by měla zvláštní význam právě nyní, kdy tyto tři státy tlačí konflikty našich dní do osudového trojúhelníku.