Článek
Památky, jejichž pravý smysl nikdo nezná, vydávají tito autoři za stopy dávných astronautů, za galaktické mapy či za směrníky, ukazující cestu jednou na Velikonoční ostrov, jindy ke Stonehenge nebo k bájné Atlantidě.
Experti jsou opatrnější – a upřímnější. „Opravdu nevíme, proč koule vznikly. Tvůrci nezanechali žádné záznamy. Kultura jejich tvůrců zanikla záhy po dobytí země Španěly,“ řekl John Hoopes z Kansaské univerzity, který posuzoval šance těchto monumentů na připojení k seznamu UNESCO.
Připomněl také, že spekulace o vesmírném či atlantském původu nejsou jediný nesmysl, který ulpěl na kamenných dílech, kdysi vyhlazených do vysokého lesku. Snad vše, co je s koulemi spjato, se nejrůzněji přehání: jejich rozměry, váha i stáří (viz tabulka).
Archeologové už zkoumají prostředí, v němž se neobvyklá díla zrodila, a památkáři uvažují, zda a kdy se je podaří prosadit na seznam UNESCO. Kdo ví, zda to už nebude pozdě. Přestože koule se teprve po roce 1930 opět vynořily ze staletého zapomnění, velká část z nich je nyní roztahána po celé Kostarice. Nikdo neví, kolik jich zničili hledači pokladů, kteří je odstřelovali v naději, že pod nimi najdou zlato.
Dílo doby kamenné
V bezpečí navíc nejsou ani ty monumenty, které zůstaly na původním místě, v deltě řeky Térraba, mezi městy Palmar Sur a Palmar Norte. U Palmar Sur, v oblasti bohaté na archeologické nálezy, by mělo vzniknout nové letiště. Mluví se také o budování přehrady, jejíž vody by mohly překrýt všechny zbývající vzpomínky na tvůrce koulí.
Pomůže i to, že se mění postoj Kostaričanů, kteří kamenné koule dlouho považovali za levnou atrakci. „Lidé na ně začali být hrdí a ztotožňují se s nimi jako s dědictvím předků,“ tvrdí kostarický archeolog Francisco Corrales. Po desetiletích zkoumání je dnes jisté aspoň jedno: ke zhotovení koulí neposloužily lasery ani jiná pokročilá technika, jak tvrdí „záhadologové“. Mohli to zvládnout i lidé doby kamenné. „Na některých koulích lze stále ještě zjistit stopy úderů kamennými kladivy,“ uvedl Hoopes.
Samozřejmě s pouhým bušením do kamene a hrubým otloukáním by jejich tvůrci nevystačili. Při úpravě kamenných bloků je také rozpalovali a polévali studenou vodou, takže odpadaly celé vrstvy tvrdého kamene, granodioritu, z nějž jsou koule vyrobeny.
Při konečné úpravě se používalo dlabání, broušení a leštění. Ještě předtím, než se koule vyleštily do vysokého lesku, byly usazeny do míst, kde pak zůstaly po dlouhá staletí – než přišli moderní lidé a jiné katastrofy.
Mýty versus skutečnost
- koule měří až 3 metry – ve skutečnosti má největší z nich průměr 2,14 m
- váží až třicet tun – nejtěžší koule váží asi 16 tun
- jsou opracovány s přesností na 2 milimetry – zatím nikdo neurčil, jak přesně jsou opracovány, na některých však byly zjištěny až pěticentimetrové odchylky od „ideální kulatosti“
- vznikly před 12 tisíci lety – mohly vzniknout nejvýše v rozmezí od 2. stol. př. n. l. po 16. století n. l.
Zdá se, že dávní lidé je umisťovali tak, aby vytvářely přímky, křivky i trojúhelníky. U jedné linie složené ze čtyř koulí vědci zjistili, že je orientována k magnetickému severnímu pólu, což předpokládá znalost kompasu nebo dobré astronomické poznatky. Bylo to ale pravidlem? To nelze dnes už přesně zjistit, protože téměř všechny koule opustily původní polohu.
