Za utajenou perlou Moravského krasu, kam smí jen jeskyňáři

Během exkurze zpřístupněných částí jeskyně Výpustek v Moravském krasu mi vedoucí správy jeskyně Robert Dvořáček v jednom sále ukazuje ventilátor umístěný ve zhruba třímetrové výšce.

Ten sloužil Němcům pro odvětrávání jejich podzemní továrny na výrobu vstřikovacích čerpadel do leteckých motorů, kterou tu vybudovali na konci války. V roce 1961 byla jeskyně opět obsazena, tentokrát Československou lidovou armádou. Ta Výpustek opustila před devíti lety, zůstal tu po ní 200 metrů dlouhý protiatomový kryt.

Někde v prostorách za ventilátorem se skrývá Salmův výpustek. Ten ale není součástí prohlídky. „Cesta přes něj je velmi krkolomná a nebezpečná. Chodí tam jen naši jeskyňáři, kteří se nebojí,“ konstatuje Dvořáček.

A právě Salmovým výpustkem se při své druhé návštěvě jeskyně vydávám. Se dvěma speleology, Zdeňkem Farlíkem a Jiřím Cihlářem. Než vkročíme do útrob skalního masívu, vybaví mě moji průvodci helmou a baterkou.

Jeskyně má čtyři vchody. Jedním se vchází protipancéřovými dveřmi do armádního krytu, dalším vchodem je horní otvor v někdejší kotelně, kde bývaly dva zásobníky na uhlí a kotel. Němci tudy dopravovali palivo do své továrny.

Z boku jeskynního systému ústí transportní výjezd. Prostřílela ho prvorepubliková československá armáda, později ho využívala i armáda německá a nakonec i česká, která ho nechala ještě rozšířit.

„Měli jsme tehdy za úkol jeskyni vyčistit. A aby se sem dostala technika, potřebovali jsme výjezd zvětšit. Odsud jsme pak odvezli osmdesát tater materiálu, pozůstatků z války. Převážně beton, cihly, hromady špon, zbytky vyhořelého stropu…,“ vysvětluje Robert Dvořáček.

Posledním, čtvrtým vchodem do jeskynního systému je vstup šachtou, do které se musíte spustit z povrchu skalního masívu. V době, kdy objekt sloužil naší armádě, ji používali jeskyňáři.

Vcházíme transportním vchodem. Světlo střídá hustá tma. Na cestu si svítíme baterkami. Jeskynní ticho narušuje jen pravidelný zvuk kapek vody dopadajících na zem.

Po žebříku se dostáváme k ventilátoru.

„Tohle byl původní vchod do Babické chodby, ale Němci ho zazdili,“ začíná s výkladem pan Farlík. Pomalu jdeme dál. Během chvilky mám úplně zabahněné boty. Jdu s mírně ohnutými zády, protože výška od země do stropu je asi metr čtyřicet.

Zastavíme se na místě, kde se cesta stáčí v pravém úhlu doleva, nahoru vede zhruba patnáctimetrová šachta. „Tou jsme se sem dostávali v devadesátých letech. Protože byl tenhle prostor celý zanesený, museli jsme ho vyčistit,“ líčí pan Cihlář.

Bez techniky, jen s ručním nářadím, se tehdy jeskyňáři kousek po kousku prodírali hlínou, sutinami a jiným závalem. Takhle vyhloubili asi čtyřicetimetrovou štolu. Pravou stěnu masívu zpevnili betonem a železnými trubkami. Byla totiž volná a hrozilo, že se sesune.

Je tu dusno a hůř se mi dýchá. Jsme teprve na začátku a už mám úplně propocená záda. „To je tou stoprocentní vlhkostí. A z těla se vám neodpařuje pot, proto se vám zdá, že tu je teplo,“ poučí mě pan Cihlář.

Různé chodbičky, síňky a šachty nehledají speleologové náhodně. Existuje řada záznamů z dob, kdy zrádné propasti Výpustku, labyrintu temných chodeb a dómů vytvořené ponorovou činností křtinského potoka, zkoumala řada dobrodruhů. Už v sedmnáctém století do jeskyně chodili mastičkáři, kteří zde nacházeli kosti pravěkých zvířat.

Ve stejném období vzniká první popis jeskynních prostor od mnicha Martina Alexandra Vigsiuse. V roce 1669 popisuje Jan Ferdinand Hertold otvory do chodeb a propastí, které se dosud nikdo neodvážil prozkoumat.

Začátkem devatenáctého století Výpustek několikrát zkoumal hrabě Hugo František ze Salmů. Aby se v labyrintu neztratil, značil si cestu sypáním plev. Prameny uvádějí, že tak spotřeboval tři až čtyři pytle, aniž dosáhl konce. Výsledek? Hrabě Salm spočítal délku jeskynních prostor na sedm kilometrů!

V současné době je přitom veřejnosti zpřístupněn úsek o délce jen zhruba dvou kilometrů. Některé nebezpečné části však nechal údajně zazdít nebo zatarasit, aby případné návštěvníky uchránil před neštěstím. Řada dlouhých chodeb později také zanikla těžbou fosfátových hlín, která byla ve Výpustku zahájena v roce 1920.

Koncem devatenáctého století se nechal jistý dělník Blažík ve spodním patře jeskyně spustit do propasti číslo tři. Ve Výpustku jich je celkem devět. Objevil tam podzemní tok. O několik let později mapoval spodní patro inženýr H. Bock. Popisuje, že na dně tekl čistý potok, ztrácející se k severozápadu.

V roce 1939 pokračoval s výzkumem jeskyně a podzemního křtinského potoka Josef Urbánek. Do své mapy zakreslil i obrovské podzemní jezero. To však dodnes nikdo další neviděl, protože místo, kudy se dolů Urbánek dostal, se buď zřítilo, nebo ho Němci zabetonovali.

„Můžete,“ zavolá na mě pan Cihlář, který dolů, na dno „studně“, po žebříku slezl první. Za chvilku i já zdolávám příčku po příčce. Asi dva metry nad zemí se zaseknu. Prostor se tady zužuje tak, že se zády opírám o skálu. A jen stěží otočím hlavou, abych se podívala kudy dál, když se už neprotáhnu škvírou pod nohama. Dlouhý krok doprava a přenést se na další žebřík, radí mi pan Cihlář.

Jsme ve spodním patře. Tady už je místa habaděj. Raději se moc nerozhlížím a snažím se soustředit na úzkou cestičku před sebou. Po levé ruce mám totiž třicet metrů hlubokou propast.

Vpravo vidím pohozený nějaký pytel. „Jo, v tom jsou připravené trvanlivé potraviny – konzervy a podobně. Kdyby to tu náhodou někoho zavalilo…“ konstatují jeskyňáři. Naštěstí se to ještě nikdy nestalo. I když Výpustek už na svědomí pár životů má. V pramenech se uvádí, že v roce 1698 zde zahynulo čtrnáct olomouckých návštěvníků. V roce 1883 pak byla v jedné menší šikmé propasti v hloubce osmi metrů nalezena sto let stará kostra muže.

Dostáváme se k mostu vzdechů. „Tady opatrně. Nesmíte se ničeho chytit,“ varuje mě pan Cihlář s tím, že všechno, včetně oblouku skály, kterou mám těsně nad hlavou, je dost uvolněné. „Nebojte se,“ podává mi pan Cihlář ruku.

Hrůzné myšlenky na to, že stejnou cestou jdeme i zpátky, se mi rozplynou v momentu, kdy se přede mnou otevře krápníková síň. „Jsme na konci cesty. Třicet metrů hluboko pod zemí. Tohle je nejkrásnější místo jeskyně,“ rozplývá se pan Farlík.

Sněhově bílé krápníky různých délek si hrdě razí cestu z červeno zelené skály. Zajímavé zbarvení způsobuje výskyt manganu a železa. „Podívejte se doleva,“ nasměrovává mě pan Farlík. Jsou tam dva páry krápníků, z nichž jeden vždycky roste od podlahy jeskyně – to je stalagmit, druhý shora – stalaktit. Levý pár od splynutí dělí jen několikacentimetrová mezera, pravý tvoří jeden celek.

„První dvojici krápníků říkáme milenci, kteří se nikdy nespojí, druhý pár jsou pro nás dvě dámy z bordelu,“ směje se Zdeněk Farlík.

Hned vedle je malinké jezírko. Máme štěstí. Dnes je plné vody. „To proto, že na povrchu taje sníh. Jinak bývá vyschlé,“ říká Zdeněk Farlík a ukazuje na cosi třpytivého v dalším zákoutí krápníkové síňky. „Jeskynní perly,“ pokyvuje hlavou Jiří Cihlář.

Největším pokladem tohoto podzemního království je asi metr a půl vysoký stalagmit. Tomu jeskyňáři říkají Polákův krápník. „Protože František Polák se sem jako první dostal. Bylo to v roce 1923.“ Jeho přítomnost tady dole potvrzuje nápis s Polákovým podpisem na jednom z bílých kamenů.

Ještě chvilku se kocháme tou nádherou a pak vyrážíme na zpáteční cestu. Oba jeskyňáři mi v Salmově výpustku navíc ukazují místo, odkud se dá dostat k podzemnímu toku potoka. „Křtinské údolí je jedno z posledních údolí, u kterého není známo, kudy potok teče,“ povzdechne si pan Farlík.

Dřív jeskyňáři zkoušeli leccos. Venku, v místě, kde se potok ztrácí z povrchu, dali do vody barvivo. Zbarvená vodní skvrna vytekla v Josefově, kde se potok znovu po zhruba čtyřech kilometrech v podzemí vrací na povrch, ale až za čtrnáct dnů! „To znamená, že buď se potok prodírá nějakými suťovisky, bahnem, nebo je dole nějaké velké podzemní jezero,“ zamýšlejí se oba muži.

Pomalu vycházíme ven. Opět na denní světlo. Nevadí mi, že jsem celá mokrá a od bahna. Neuvěřitelný zážitek za to rozhodně stál.