Za covidu se přestěhovala do slunné Kalábrie. Z rodného Česka jí chybí hlavně utopenci

Vyměnit Českou republiku za nejjižnější cíp Itálie se Tereza rozhodla během pandemie koronaviru. Situaci jí to nijak nekomplikovalo, žádná covidová opatření už totiž neplatila. „Tady v Kalábrii to zřejmě nebylo příliš přísné ani předtím. V roce 2021 jsem tu byla na dovolené. Ačkoliv byly nařízené třeba uzávěry okresů, v běžném životě jsem to nepocítila,“ uvedla Češka pro Novinky.

Nový život započala Tereza se svými dětmi v malé vesnici asi 40 kilometrů od Reggio di Calabria. „Jih Itálie mám velmi ráda už dlouhé roky a vždy jsem se tu cítila jako doma. Místní mentalita je mi bližší než ta středoevropská. Líbila se mi i Apulie, ale oproti Kalábrii má jednu menší nevýhodu – je rozhodně dražší pro život,“ vysvětlila a dodala, že její nynější dům ji okouzlil i výhledem na Etnu.

Přesto si na nové podmínky v mnohém zvyká dodnes. I když je jí jihoitalská mentalita blízká, místní obyvatele popisuje Tereza jako chaotické. „Věci, které by mohly být vyřízené během jednoho dne, často trvají i týdny, ne-li déle. A naopak práci, o které jsem si myslela, že na ni budu dlouho čekat, zvládnou Italové během hodiny,“ konstatuje.

Coby cizinka neměla Tereza nejmenší problém zapadnout. Italové jsou podle ní na přistěhovalce z různých zemí zvyklí. „V mém okolí žijí lidé z Ruska, Ukrajiny, Indie, Jižní Ameriky… Pokud vím, nikdo z nich nemá problém. Děti chodí do školy, rodiče pracují. A když se někdo snaží mluvit italsky, tak zapadne hned a snadno,“ konstatuje Češka.

Sama s jazykem ještě bojuje, respektive s místním dialektem. Poznamenává, že se jí potvrdilo, že Ital ze severu si s Italem z jihu často nerozumí, a to nejen kvůli tomu, že na sebe obyvatelé často koukají skrz prsty podle toho, odkud pocházejí. „Nářečí je tady tak silné, že se domluvím jen s lidmi, kteří pochopí, že na mě, jakožto na cizince, musí mluvit pomalu a spisovně. Ale to zde dělá málokdo,“ konstatuje Tereza.

Zároveň tvrdí, že Italové umí i anglicky, a to včetně starší generace. Jenže kvůli patriotismu tak zkrátka mluvit nehodlají. „Angličtina se tu učí stejně jako v Česku už na prvním stupni základní školy,“ vyvrací Tereza mýtus o tom, že Italové anglicky vůbec neumějí.

Znalost italštiny je podle Češky nicméně klíčová při hledání práce. Základním předpokladem je také spřátelit se s místními a neočekávat ihned platové podmínky jako v rodné zemi.

Tereze aktuálně sto procent jejího času bere útulek, který v Kalábrii postupně zřizuje. Poznamenává, že Italové k domácím zvířatům přistupují laxně, často je nekastrují a nechávají je volně pobíhat venku.

„Vyřízení všech papírů pro útulek bylo náročnější a delší, než jsem si představovala. Když jsme měli vše hotové a konečně přijel na pozemek bagr, myslela jsem si, že máme vyhráno. Spletla jsem se,“ konstatuje Tereza. „Bohužel nejsem stavař a musím tak spoléhat na místní. Celá věc je daleko složitější, dražší a psychicky víc vyčerpávající, než jsem si na začátku představovala,“ dodává.

Útulek stále není dokončený. Stavba aktuálně stojí kvůli celostátním prázdninám a dovoleným, měla by však být hotová v září. „Kalábrijci mají k domácím mazlíčkům zvláštní vztah, považují je spíš za běžnou součást života. Skoro čekají, že se o sebe zvířata postarají sama. Není to samozřejmě případ všech, týká se to hlavně venkova.“

Situace je podle Terezy specifická pro jih Itálie. Veškerá zvířata, která zachrání, proto dává k adopci na sever. „Tam bych to srovnala s Českou republikou,“ doplnila.

Navzdory nejrůznějším výzvám i překážkám Tereza na Italy názor nezměnila. Tvrdí, že nemá žádné vžité stereotypy o nikom a o ničem. „Ráda poznávám lidi a místa na vlastní kůži a podle toho si udělám svůj názor,“ tvrdí.

Podle ní ani neplatí, že by byli Italové z jihu lenoši. „I když, jak u koho. Jedna moje kamarádka má dvě stabilní práce a k nim ještě brigádu. Jiný kamarád zase pracuje od rána do večera i přes siestu a nikdy jsem ho neviděla odpočívat. Ale znám i pár lidí, kteří pracují jen pusou,“ usmívá se.

Vžité klišé o Italech a jejich lásce k módě Češka potvrzuje. „Budu citovat kamaráda, který se tu narodil. I kdyby Ital neměl na chleba, na kvalitní oblečení a boty si peníze vždy najde.“

Na druhou stranu zažitý mýtus, že je jih Itálie plný nelegálních migrantů, Tereza vyvrací. „Kalábrie je hlavně venkovská oblast, je tady minimum velkých měst. Spousta lidí, kteří to tu neznají, si myslí, že je to tu stejné jako například v Neapoli, kde bych si i já dávala hodně velký pozor na ulici. Kalábrie je ale jiná,“ tvrdí Češka s tím, že si lidé běžně nechávají odemčená auta a v létě kvůli vedru ani nezavírají dveře svých domovů.

Pocit bezpečí Terezu tedy neopouští. „Na ulicích nejsou bezdomovci, narkomani a ani tu nepotkáte namol opilé lidi.“ I z toho důvodu návrat do Česka neplánuje. Život na jihu Kalábrie jí i jejím dětem vyhovuje víc, a tak za dva roky nenastal jediný okamžik, kdy by svého rozhodnutí přestěhovat se litovala. Přesto jí z rodné země něco chybí. „Kromě přátel to jsou utopenci,“ usmívá se. „Nejenže je Italové neznají, ale ani tady nemají na výrobu téhle jedinečné pochoutky ingredience.“

Lidem, kteří rovněž plánují přesídlit do zahraničí, by Tereza poradila, aby se obklopili místními a snažili se co nejvíc naučit jejich jazyk. „Dodržujte zákony dané země i zvyky. Pak tím dramaticky snížíte riziko, že na vás bude okolí koukat skrz prsty,“ uzavřela.