Za covidu prchnul z Česka na největší ostrov Evropy. Hospoda i kostel tam fungují lépe než internet

Stěhování do Británie nebylo pro Smolíka žádnou sázkou na nejistotu, spíše naopak. On i jeho nynější manželka měli zkušenosti s jihem Anglie, takže věděli, do čeho jdou. Nový domov našli nedaleko Manchesteru a Liverpoolu, tedy v někdejším průmyslovém centru na severu země. „Je tam levněji než kolem Londýna, a i lidé nám přišli jako třeba na Moravě, tedy přátelštější, a ne tak uspěchání,“ uvádí Smolík v úvodu podcastu.

Oblast u Manchesteru si český pár vybral předem ještě před začátkem covidu. „Na základě asi třídenního výletu jsme se rozhodli, že právě tam zkusíme štěstí. Přišlo nám to jako cenově přijatelné město a zároveň velikostně srovnatelné s Prahou. Londýn je přeci jen metropole, která má stejný počet obyvatel jako celá Česká republika,“ konstatuje.

Přesun na počátku pandemie a těsně před výstupem Británie z EU s sebou nicméně přinesl množství byrokratických výzev. Ty však Smolíkovi zdárně překonali a po úvodních peripetiích a lockdownu se začali zabydlovat. Jaro se totiž podle Smolíka neslo v Anglii v pozitivnějším a volnějším duchu. „Vzpomínám si, že jsme kamarádům posílali fotky, jak jsme na pivě, zatímco v Česku byl nejtvrdší zákaz vycházení,“ usmívá se.

Začlenit se do britské společnosti není podle Smolíka pro cizince problém, pokud je člověk pracovitý a nedělá problémy. Sami Britové, minimálně ti ze severu, jsou přátelští a velmi komunikativní, v hospodách si prý začnou povídat prakticky s kýmkoli.

„Stačí si objednat na baru a hned vám štamgasti řeknou, jestli je to dobré pivo. Pak zareagují třeba na váš přízvuk a vyptávají se, odkud jste, a chtějí se zkrátka bavit. Anglické hospody jsou takové kulturáky, slovo pub je zkratka pro public house,“ vysvětluje Smolík. „I když jdete po ulici, tak vás zdraví cizí lidi, pokud tedy nejste v nějakém neosobním velkém městě.“

Britské hospody a kostely podle Čecha navíc v mnohém předčí internetové vyhledávače. „Když člověk něco hodí do placu a řekne, že něco či někoho hledá nebo shání, hned mu někdo pomůže. Vikář se třeba zmíní při bohoslužbě,“ vyzdvihuje Smolík komunitního ducha, který v menších městech anebo na venkově panuje.

Britská slušnost a společenskost, které lze často vnímat jako kulturní stereotypy, jsou podle Smolíka silně přítomny, nejde jen o nepravdivá klišé. To platí také o lásce k alkoholu, respektive pivu, kterou Britové sdílejí s Němci, ale i Čechy. „V některých hospodách přes týden nikoho nepotkáte, ale o víkendech si tam musí najmout vyhazovače, protože je narváno. Tam lidé opravdu lejou a jdou se v pátek cíleně zrušit,“ směje se Smolík.

Adaptace v novém prostředí byla pro Čechy, kterým se v Británii narodil také syn, jednoduchá, přesto na nějaké kulturní diference narazili. Velkým rozdílem oproti Česku je silně třídní společnost.

„U nás byl komunismus, který se snažil zničit střední třídu. To v Anglii neměli, takže ve městech máte čtvrti, kde žije pracující třída, pak jsou oblasti, kde žije střední třída, a někde jsou paláce šlechty. Takové generační bohatství od nás také úplně neznáme. V Anglii máte rodiny, které vlastní celé regiony, mají investiční fondy a jsou to generace a generace šlechticů.“

I z toho důvodu je v Británii dodnes cítit do jisté míry elitářství, rozdíly se dělají také mezi lidmi, kteří studovali veřejnou a soukromou školu. Nejen proto Smolíkovi přirostl k srdci právě sever, který by přirovnal k Ostravsku a který jako tolik aristokratický nevnímá.

Přestože Britové nezažili komunismus, s nadsázkou by se dalo říct, že jeden z jeho symbolů mají přesto v oblibě. Stání ve frontách, avšak nikoli na banány, je britskou specialitou. „Jste na autobusové zastávce, kde autobus jede za deset minut, a je tam fronta podle toho, jak lidé přišli. Aby to bylo spravedlivé. Takže ten, kdo přišel první, stojí ve frontě první a tak dále. Zkrátka aby byl ve všem pořádek,“ potvrzuje Smolík.

Stejně neodmyslitelná je podle Čecha pauza na čaj, kde ale čaj nemusí vůbec figurovat. Může to být i pivo, whisky nebo sendvič. „Je to zkrátka společenská událost,“ konstatuje.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jsou Britové podobní Čechům? A v čem jsou napřed? Proč se víc vyplatí věci shánět v hospodě či v kostele než na internetu? Jsou přehnaná zdvořilost či suchý humor jen otřepaným kulturním klišé? A jak se v Británii daří cizincům? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.