Za Čechy na sočskou frontu

Hudi Log leží v oblasti Krasu v jihozápadním Slovinsku. Jde o vápencové území, které dalo jméno všem podobným oblastem. U nás třeba Moravskému či Českému krasu. Jde o mírně zvlněnou krajinu ze tří stran ohraničenou srázy strmě padajícími do údolí Vipavy.

Kras je posetý malými vesničkami se stovkami obyvatel. Malebné domy objímají vinice s proslulým červeným vínem odrůdy Teran a olivové aleje. V okolí šumí bory. Často neproniknutelný terén tvoří keř jménem rúj vlasatá, jehož listy se na podzim barví do ruda, takže Kras v západu slunce působí, jako by hořel.

Před sto lety však vypadal Kras dramaticky jinak. Místo domů tu stály jen rozbombardované ruiny, zpustošená krajina byla bez jediného stromu či keře, zjizvená několika řadami zákopů a ostnatých zátarasů, posetá šrapnely, vojenskou výstrojí a tisíci tragickými příběhy.

Když vstoupila Itálie do první světové války, vznikla mezi ní a Rakouskem-Uherskem tzv. saočská fronta, táhnoucí se od severu k jihu údolím řek Soča a Vipava. Dvanáctkrát se italská armáda pokoušela neúspěšně a za obrovských ztrát prorazit rakousko-uherské pozice, z toho třikrát přímo u Hudi Logu.

Při pohledu na příkré srázy by turistu vůbec nenapadlo vyšplhat se po spádnici. Z představy, že právě tady proběhla zteč v plné polní, mrazí. Vojáci postupovali vzhůru proti kulometným hnízdům, zákopům a překážkám z ostnatého drátu. Přesto se při desáté ofenzivě podařilo italské armádě na několik dní obrannou linii prorazit. Jediný, kdo udržel pozice, byl II. prapor čáslavského 21. pěšího pluku. Dva dny odolával náporu ze tří stran, než se na rozkaz velitelství divize také stáhl.

Během následné protiofenzivy rakousko-uherská armáda zatlačila italská vojska zpět do údolí. V kronice divize najdeme zápis, kdy je statečnost českých vojáků zaznamenána jako mimořádně důležitý válečný čin, kterému zpočátku nevěřilo ani velitelství divize. Prý se 21. český pěší pluk držel jako skála v moři.

Za další stopou po českých vojácích se přesuneme šest kilometrů severně do vesnice Lokvica. Útulnou restauraci Kmetija Marušič vlastní stejnojmenný znalec místní části Krasu a historie první světové války. Dvě hodiny napjatě poslouchám jeho poutavé vyprávění při výborném vínu, pršutu a sýrech.

Nakonec mě zavede k lokvické kapličce k jedné z tabulí místní naučné stezky. Na ní je opis části deníku českého vojáka Václava Kasala.

„Dosud jsem ještě vlastně neviděl zákopy. Ale to se změnilo. Nový rotmistr ke mně nebyl shovívavý, posílal mě s vojenskými potravinami do zákopů také dvakrát nebo třikrát týdně… Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky Lokvice, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla rozcestní kaplička s obrazem p. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda se pak spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně jsem pohlédl k obrazu tomu.“

Pan Kasal měl vlastně dvojnásobné štěstí. Kromě toho, že má touto tabulí postavený pomník, podařilo se mu útrapy války přežít. Na rozdíl od desetitisíců spolubojovníků pohřbených v často neoznačených hrobech na okolních hřbitovech.