Za Angelikou do Sidi Bou Said v Tunisku

Legenda praví, že místo objevil jako první Svatý Ludvík při křižácké výpravě. Zamiloval se tam do berberské princezny, změnil si jméno a manželé žili svorně až do smrti.

Minulost je ale prostší.

Městečko vzniklo ve 13. století na skále a jméno dostalo po muslimském světci, jenž je v něm i pohřben. Proslulo především svou modrobílou krásou a prolamovanými ptačími klecemi, tvarem připomínajícími tamní domy. Podobu mu dali muslimové vyhnaní v 16. století z Andalusie.

Dnes patří k oblíbeným cílům výletů, které v zemi organizují nejrůznější cestovní kanceláře. Zapomeňte na ně. Poskytují výrazně předražené služby. Nejlepší je podniknout exkurzi po stopách půvabné a statečné Angeliky, herečky Michele Mercierové, na vlastní pěst.

Je půl desáté ráno a my nasedáme do vláčku TGM, který spojuje centrum metropole Tunis s lokalitou La Marsa. Nebojte se do něj nastoupit, tuniská železnice nabízí služby srovnatelné se servisem Českých drah, v tom dobrém i zlém.

Za zpáteční lístky pro dvě osoby platíme u pokladny před nástupištěm v přepočtu ani ne padesát korun. Prodávajícímu v kukani stačí říci Sidi Bou Said a tři francouzská slova: „Aller et retour.“ Označují žádost o zvýhodněný zpáteční tiket.

Záběry na typické modrobílé obloukové dveře zdobené černými pruhy a výrazným kováním, vyřezávané dřevěné balkónky, bohatě tepané mříže, půvabná zákoutí obepínaná růžově kvetoucími buganviliemi podtrhují exotiku „vězení odvážné Angeliky“.foto: Právo/Lenka Hloušková

Samotná cesta do míst Angeličina „vězení“ zabere zhruba dvacet minut. Během nich míjíme rozvaliny města se skutečnou, pohnutou minulostí – Kartága. Od harému, kde trpěla filmová markýza, je vzdálené ani ne pět kilometrů.

Ve vláčku převažují Tunisané. Mile se usmívají a vesele pokukují po cizincích. Uvidí-li zmatek ve vaší tváři, rádi pomohou. Rady navíc doplní záplavou lichotek nebo stížnostmi na vedro, které sužuje v neklimatizovaných prostorách vlaku všechny bez rozdílu národnosti.

Při vystupování v zastávce Sidi Bou Said se připravte na menší boj s dalšími cestujícími. V Tunisku není zažité pravidlo, že se nejdříve z vagónu vychází a teprve pak do něj nastupuje. Ven se musíte tak nějak, stejně jako my, prodrat. To, že jste na místě, vám napoví jednak cedule s názvem městečka, jednak mumraj v okolí stanice.

Angelika a sultán je závěrečnou částí filmové pětidílné série. Prodána do otroctví pirátem d’Escrainvillem končí markýza v harému sultána, vládce Maroka Mulaje Rašida. Má se stát jeho třetí manželkou.

Historický snímek natočený v roce 1968 uměleckou stránkou nevyniká. Filmoví kritici tehdy strhali slabé dialogy, výkony herců, slaboduchý scénář. Ocenili jediné – exteriéry, kde film vznikal.

Půvabné městečko se od té doby příliš nezměnilo. Stále nabízí pohled na exotické domy, záplavu kvetoucích rostlin, procházky křivolakými dlážděnými uličkami a vyhlídku na Středozemní moře a Tuniský záliv.

Právě zdánlivě nekonečná vodní plocha posloužila filmařům jako kulisa pro Peyrakova lodní dobrodružství, při nichž se snaží získat krásnou manželku zpět. Záběry na typické modrobílé obloukové dveře zdobené černými pruhy a výrazným kováním, vyřezávané dřevěné balkónky, bohatě tepané mříže půvabná zákoutí obepínaná růžově kvetoucími buganviliemi zase podtrhují exotiku „vězení odvážné Angeliky“.

Divák může při jejích dobrodružstvích detailně sledovat uličky, schodiště a zdánlivě pozapomenutá prostranství Sidi Bou Said. Třeba hlavní tržiště, dnes do posledního místečka přeplněné turisty a trhovci, filmařům posloužilo k natáčení scén z dražby přivezených otroků, mezi nimiž byla samozřejmě jako nejcennější kořist půvabná markýza.

Na nádvoří jednoho ze starobylých domů zase vznikaly záběry, kde statečná a věrná žena trpěla pod rukama krutého kata poté, co se odmítla poddat sexuálním choutkám sultána, bažícího po jejím sněhobílém těle. Městečko vyrostlo na kopci. Výšlap na jeho vrchol zabere zhruba čtvrt hodiny. Zabloudit se tam nedá. Davy turistů totiž organizuje bedlivá stráž.

Hlavní tržiště denně zaplavují tisíce turistů. Filmaři jej využili jako kulisu pro záběry z dražby otroků. foto: Právo/Lenka Hloušková

Nebojte se však sejít z hlavní cesty. K nejvyššímu bodu, vyhlídce, se dostanete i bočními uličkami. Nevynechejte ji. Při jasném počasí se vám naskytne výhled až na břehy Sicílie vzdálené zhruba 140 kilometrů.

Cesta mimo promenádu má i další výhodu, vyhnete se trhovcům a jejich zaručeně výhodným nabídkám. Výhodné jsou, samozřejmě, ale jen pro prodávající.

Pohádkově vypadající domy obsadili nejčastěji bohatí Tunisané. Městečko s téměř pět a půl tisícem obyvatel je totiž luxusním předměstím metropole už přes 300 let. Jeho barevnému kouzlu propadli i malíři. K nejznámějším patří německý Švýcar Paul Klee, legenda evropského umění 20. století.

Zadýchaným, teplem znaveným návštěvníkům doporučují místní znalci šálek horkého mátového čaje s piniovými semínky. Ten nejlepší podle nich vaří v kavárně Café des Nattes. Nápoj si v ní vychutnávají třeba tuniští intelektuálové. Nejeden z nich si v rámci hlubokých úvah zabafá z proslulé vodní dýmky. My po čaji míříme znovu na nádraží. Na prozkoumání Sidi Bou Said nám stačily necelé dvě hodiny.