Z unikátního žitavského postního plátna si za války udělali rudoarmějci závěs na saunu

Oblíbeným výletním cílem jsou pískovcové skály žitavských hor, hlavně pak městečko Oybin s troskami hradu a kláštera. Oblast patřila dlouhou dobu českému rodu Ronovců, Karel IV. zde nechal postavit klášter.

Za památkami se po městě moc nenachodíte, to hlavní stojí v centru, kam je to od nádraží asi kilometr. Všude jsou ukazatele, někde i mapy, informační středisko je na radničním náměstí. I v protivné zatažené šedi objevíte mnoho skvostů.

Na území města, ale i v dalších katolických regionech, se dodržovaly církevní tradice, jednou z nich bylo zakrytí sakrálního prostoru v kostele postním plátnem.

Bývalo běžnou záležitostí, ale zachovalo se jich pouze 18. Dvě z nich můžete spatřit v Žitavě.

Sedím před tím Velkým (Grosses Zittauer Fastentuch), které představuje obrovský komiks o rozměru 8,2 krát 6,8 metru s devadesáti scénami ze Starého a Nového zákona. Začátkem je Stvoření světa, vše uzavírá Poslední soud. Políčka jsou asi dvaceticentimetrová, popisky pod nimi jsou rýmované, v gramaticky špičkové a správné středověké němčině.

V podobném duchu byly o staletí později prezentovány na poutích kramářské písně. Plátno nechal zhotovit místní obchodník kořením a obilím Jacob Gürtler v roce 1472. Je na malbě vypodoben, jako muž s váčkem koření.

Od roku 1472 dalších 200 let zahalovalo mezi Popeleční středou a Bílou sobotou prostor oltáře kostela sv. Jana. Reformátor Martin Luther se snažil poutní plátna vyhnat z kostelů, nazval je papežským kejklířským kouskem, ale nepodařilo se mu to. Velké plátno přežilo reformaci, která v oblasti Horní Lužice proběhla odlišně od zbytku Evropy.

Průvodkyně v muzeu, kde je restaurované plátno vystavováno, v kostele sv. Kříže (Kirche zum Heiligen Kreuz), ukazuje laserovým ukazovátkem na jednotlivé výjevy, které prezentuje dvojici německých turistů. Část výkladu stíhám, část si čtu z česky tištěného textu zapůjčeného v pokladně.

Velké postní plátno halilo ve středověku oltář v nedalekém kostele svatého Jana, kde se nachází rozsáhlé muzeum a kde visí i Malé žitavské plátno.

Velké plátno má velmi pohnutou historii, přestálo všechny dramatické historické události, až na konci druhé světové války ho málem definitivně zničili rudoarmějci, kteří ho rozřezali a plátno použili jako zástěnu sauny. To není žádná demagogie nebo pokus o senzaci, hovoří o tom oficiální prameny i pracovníci muzea.

Po mnoha peripetiích, kdy bylo plátno zachráněno před požárem, který roku 1575 zničil 80 procent města, se znovu vynořilo v roce 1840. Objeveno bylo náhodou, saský král Johann si ho zapůjčil do paláce Velká zahrada v Drážďanech. Třicet čtyři roky ho zde obdivovali v Muzeu saského královského spolku starověku, poté bylo vráceno do Žitavy, kde ho ukazovali při mimořádných příležitostech, naposledy to bylo při oslavách Tisíciletí Horní Lužice v roce 1933.

Tam zůstalo přes druhou světovou válku, před blížící se frontou ho odvezli v únoru 1945 do Žitavských hor, do ruin hradu Oybin, nyní velmi vyhledávaného turistického cíle. Tam ho objevili Sověti, rozřezali plátno a použili jako zástěnu pro saunu v lese.

Když odjeli, objevil ho náhodně jakýsi muž, který ho nechal poničené odvézt zpět do muzea v Žitavě. O barbarství se nesmělo mluvit, i když je pochopitelné, že o nějaké historii neměli ruští vojáci ponětí, při postupu zničili a vyrabovali obrovské množství uměleckých památek.

V letech 1994 až 1995 šestnáct nalezených kusů zrestaurovala švýcarská dílna nadace Abegg-Stifung a scelila je v jeden celek. Nyní je skvost v největší vitríně na světě s všemi možnými měřiči.

Malé postní plátno je vystaveno spolu s mnoha dalšími exponáty v Kulturhistorisches Museum Franziskanerkloster, což je bývalý kostel svatého Jana. Jsou tu vystaveny repliky mučicích nástrojů, artefakty vztahující s k městu a regionu a velká sbírka dřevěných epitafů.

Klenotem je Malé Žitavské postní plátno, zhotovené roku 1573, které znázorňuje Ukřižování. Kolem má 30 pašijových symbolů, tzv. Arma Christi.

První zmínka o postních plátnech pochází z roku 1000, kdy se připomíná zvyk zahalování kostelních prostor včetně relikvií.

Protože se ukrývaly nejsvětější předměty před toužícíma očima věřících, nazývala se plátna, v prvopočátcích jednobarevná, převážně fialová, „plátna touhy“, nebo „hladová plátna“ jako připomenutí půstu. Fyzický půst doprovázel eucharistický, latinsky velum quadragesimale – postní plátno.

Postní plátna nejsou jedinou atrakcí Žitavy, ale jistě tou hlavní. Stojí tu řada historických budov, většinou hezky opravených jako budova radnice s vyhlídkovou věží, Solný dům, církevní památky, budova městských lázní, nádherný cihlový vodojem, měšťanské domy, sochy, kašny.

Ale také připomínka doby nedávné – u nádraží najdete bývalou továrnu na náklaďáky Robur, jichž se proháněly stovky, možná tisíce i po našich silnicích. Najdete tu i malou zoo.

Město Žitava bylo proslulé plátenictvím a obchodem s látkami. Spolu s Budyšínem, Zhořelcem, Kamencem, Lobavou a Lubaní na území dnešního Polska tvořila ekonomicky a politicky silné uskupení Šestiměstí a spolu s Horní Lužicí patřila do roku 1635 Českému království.

Ve středověku města chránila Královskou cestu, souhlas se založením spolku dal Karel IV., takže sdružení jednalo ve jménu krále. Mělo vlastní vojsko, potíralo lapkovství, ničilo loupeživá sídla, operovalo i na našem území.

V roce 1547 spolek potrestal za údajnou vzpouru Ferdinand I. (nechtěli mu dát peníze na válčení, tak jim vzal privilegia), poté postupně vliv uskupení padal. Po Vídeňském kongresu roku 1815 byla města rozdělena mezi Sasko a Prusko. Saská města vytvořila Čtyřměstí. To zaniklo roku 1868.

Obě instituce vystavující plátna jsou otevřeny denně kromě pondělí.