Z kavárenské povalečky milovnicí chůze. Pouť po boku vozíčkáře změnila české režisérce život

Celý příběh začal setkáním Toulové s poutníkem Petrem Hirschem, který chtěl obejít celý svět pěšky. „To se mu nakonec nezdařilo. Napadlo ho ale splnit sen Janu Duškovi, který byl kvůli roztroušené skleróze upoutaný na invalidní vozík a rozhodl se uspořádat sdílenou pouť do Santiaga de Compostela,“ vzpomíná česká režisérka, kterou Hirsch oslovil s nabídkou, aby o ambiciózní expedici natočila dokument. Ten byl nakonec v roce 2017 pod názvem Camino na kolečkách odvysílán. Vedla k tomu však bez nadsázky náročná cesta.

„Když se mě Petr zeptal, zda nechci na měsíc do Španělska s bandou samých cizích mužů a ujít pěšky 640 kilometrů, myslela jsem, že si ze mě střílí,“ připouští Toulová. „Jít celou dobu pěšky byla navíc Petrova podmínka, abych si vyzkoušela, jaké je být poutníkem,“ dodává režisérka s tím, že měla vždy ráda výzvy, a tak na návrh nakonec kývla. Do té doby přitom měla s takovým putováním nulové zkušenosti.

„Vstoupit do expedice pro mě byl velký krok, protože obsahovala vše mimo mou komfortní zónu. Tehdy jsem byla kavárenský povaleč, který se zahraničí stranil,“ uvedla Toulová pro Novinky. „Všude, kde jsem mohla, jsem zabloudila, a tak jsem k cestování neměla odvahu. Ale držím slovo, a když Petr dokázal jako vedoucí expedici zorganizovat, já dodržela slib a šla o ní natočit dokument.“

Režisérka nicméně přiznává, že si nejprve nedokázala představit, jak bude vše probíhat. „Na celý měsíc jsem vyšla z komfortu, každý den chodila pěšky alespoň osm hodin, vstávala v šest, usínala na palandách s dalšími šedesáti lidmi v místnosti, a dost chrápajícími, a celkově se vzdala jakéhokoli zázemí,“ shrnuje zážitek.

Příprava na pouť do Santiaga byla sama o sobě náročná. O to víc, že se vše muselo naplánovat tak, aby hlavní aktér zvládnul cestu na vozíku. Projekt se navíc financoval prostřednictvím crowdfundingové kampaně a také její organizace zabrala podle Toulové množství času. Plánování expedice nakonec trvalo celý rok a stejně se na místě některé předpoklady ukázaly jako chybné.

„Vezli jsme jak elektrický, tak manuální vozík, ale chtěli jsme, aby Honza odjel 80 procent cesty na tom elektrickém. Jenže se ukázalo, že v něm kvůli drkocání nevydrží dlouhodobě sedět, tak jsme museli zvolit manuální,“ vzpomíná Toulová. Dodává, že to v praxi znamenalo, že musel někdo vozík tlačit.

„Jelikož se s tím dlouhodobě nepočítalo, neměli jsme s sebou dost tahačů,“ tvrdí režisérka s tím, že se do přepravování Jana Duška nakonec zapojil i natáčecí štáb. Ten už měl i tak plné ruce práce s přepravou techniky a neustálým doháněním hlavní expediční skupiny.

„Já na pouť vyrážela čistě jako filmařka,“ reaguje Toulová na otázku, zda měla od svatojakubské cesty nějaká očekávání. „Jediné, čeho jsem se obávala, bylo, abych celou trasu ušla. Ale říkala jsem si, že když putuji po boku vozíčkáře a jeho osmiletého syna, musela by mě hanba fackovat, abych si já, mladý, zdravý člověk, na něco stěžovala.“

I přes nulová osobní očekávání a absenci duchovního přesahu, se kterým Toulová coby ateistka ani nepočítala, se síla a poselství pouti stejně dostavily.

„Po zhruba týdnu chůze, kdy opadlo okoukávání ze všeho nového, ke mně přicházely myšlenky, které jsem do té doby nikdy neměla. Hodně jsem přemýšlela o tom, co je skutečně podstatné a má hodnotu. Začala jsem si víc vážit obyčejných věcí, které jsem předtím brala za samozřejmost,“ tvrdí režisérka.

Nejen z tohoto hlediska ji tak cesta zásadně změnila život. Na pouť podle Toulové rozhodně nemusí vyrážet člověk z ryze náboženských důvodů. „Spousta lidí je tam třeba kvůli digitálnímu detoxu, sportu, hubnutí, vnitřnímu přenastavení anebo putují za určité poselství či přání.“

Svatojakubskou cestu, která se v poslední dekádě stala velmi populární záležitostí, podnikají lidé různých věkových kategorií. Vozíčkář však podle Toulové velmi poutá pozornost.

„Honza měl na vozíku i vlajkový praporek, my zase měli týmová trička. Vypadali jsme na první pohled jako skutečná super expedice s hrdinou v čele. Jiného vozíčkáře jsme široko daleko nepotkali,“ potvrzuje režisérka.

Navzdory tomu, že se šlo za každého počasí, ať už padaly provazy deště, nebo svítilo slunce, vzpomíná Toulová na pouť pozitivně. V paměti jí nejvíce utkvěla španělská pohodová a vždy skvěle naladěná povaha. „Všichni se usmívali, snažili se pomoci a vyjít vstříc.“

Celý zážitek v Toulové zažehl vášeň pro chození. Sama od té doby sice na žádný podobný dálkový výšlap nevyrazila, ale minimálně se teď, když může, nejraději přepravuje pěšky. Nakonec se také s vozíčkářem Honzou sešla podruhé, když natáčela pokračování filmu Camino na kolečkách, tentokrát nazvané Černobyl na kolečkách (2022).

„Na Honzovu nemoc není v současné době lék. Táhlo ho to proto na podobně beznadějné a skličující místo. Přestože je Černobyl symbolem fatálního selhání lidstva, kromě deprese se tam stanete i svědky toho, že příroda si stejně najde cestičku – revitalizuje se tam, přežívají ohrožené druhy zvířat, místo se zelená…,“ konstatuje Toulová.

Výpravu si tým tehdy ještě prodloužit o výstup na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu. Vrcholu sice poutníci kvůli náročnosti nedosáhli, za prohru to však nepovažují.

Natáčení obou dokumentů bylo pro Toulovou transformativní. Z kavárenské povalečky se stala zapálená milovnice a snad i propagátorka chození.

„Samotné poutnictví rozhodně není žádnou procházkou. Naopak je při něm trochu utrpení a nepohodlí třeba, protože špatné počasí a nepříznivé podmínky vás mohou změnit či posílit a třeba si i v hlavě vyřešíte problém, se kterým jste vyráželi,“ míní Češka.

Dodává, že ji poutnictví navíc naučilo pokoře i nadhledu. „Spoustu problémů si děláme sami a svět se kvůli nim točit nepřestane,“ konstatuje Toulová s tím, že je připravena v budoucnu vyrazit na pouť i úplně sama. Zatím však čeká, až přijde nějaký vnitřní problém, který si bude o samotě potřebovat vyřešit. V tu chvíli opustí známost České republiky a vyrazí zřejmě do Portugalska, které ji láká.

„Chvíle, kdy jste sami se sebou, ve vás aktivuje jiný druh myšlenek. Doma nás pořád něco ruší, chodí nám zprávy na mobil, noříme se do online světa, pouštíme si filmy… Na pouti jste to jen vy. Je to skvělý detox,“ říká Toulová.

Dodává, že pouti jsou navíc vhodné pro každého, nehledě na věk či fyzickou kondici. Vůle projít delší vzdálenosti je podle režisérky nakonec jen v hlavě. Klíčové je správně se sbalit a vytřídit věci, které jsou opravdu potřeba, a které jsou zbytné. Začít by doporučovala s kratší trasou.

„Před pár lety jsem natočila polohranný film Pěšky bez hranic, kde s poutí nepolíbenou herečkou procházíme několik tras v různých ročních obdobích. Na počátku první trasy vychází naivně s fitness výbavou a jógamatkou, ke konci už vidíme, jak se poučuje, zdokonaluje výbavu, a i mentálně přichází na poutě s nějakým přáním – protože poutě nejsou jen o fyzické stránce, ale hlavně o té mentální,“ uzavírá Toulová.