Z kamene vytesaný úsvit Indonésie

Právě jsme společně svědky nejkrásnějšího úsvitu na světě. Sám jsem těch nejkrásnějších viděl nejméně dvacet. To ale magickou sílu toho dnešního nesnižuje.

Nirvána Sunrise, jak tuto podívanou označují turistické průvodce, má navodit tu správnou náladu k prohlídce chrámu.

Rozlehlý chrámový komplex Borobudur na střední Jávě začali stavět zřejmě v 8. století. Tvoří ho šest čtvercových a tři kruhové terasy poskládané na sobě a na té nejvyšší je hlavní stúpa. Stavba je protkána chodbami, ochozy a schodišti, po nichž poutníci procházejí na vrchol stavby.

Kdosi spočítal, že Borobudur je domovem více než pěti stovek Buddhových soch a na stěnách je v tisícovkách desek v reliéfech poskládán asijský veleepos Rámajána. Reliéfy beze slov vypovídají o kulturní vyspělosti svých tvůrců, jsou otevřenou knihou, v níž lidé, démoni i chytré opice účinkují v příbězích, které dobře končí.

Svému účelu, tedy jako pocta Buddhovu učení a poutní místo jeho stoupenců, sloužil chrám jen asi do poloviny 15. století. Proč bylo toto velkolepé dílo opuštěno a ponecháno napospas džungli, to nikdo s jistotou neví.

Na rozdíl např. od Egypta, kde jsou hektary hieroglyfických textů a dá se zjistit, kdo byl předákem ševcovské dílny na dvoře toho či onoho faraona, tady není zhola nic.

A tak přicházejí na řadu domněnky. První říká, že obyvatelé Jávy právě v onom 15. století začali hromadně přestupovat k novému náboženství, k islámu. Druhá, aniž by tu první vylučovala, připomíná, že to bylo období silné vulkanické aktivity, sopečná činnost poničila chrámy a zanesla je popelem.

Ještě skoupější je na informace chrámový komplex Prambanan, ležící více méně na cestě mezi Borobudurem a hlavním městem oblasti Yogjakartou. Je to místo zasvěcené hinduistickému náboženství a tamní chrámy sloužily svému účelu ještě kratší dobu.

Stavět se začalo pravděpodobně v 9. století a už o sto let později byl chrámový komplex opuštěn. V tomto případě byla vulkanická aktivita a její ničivá činnost viníkem téměř jistým a z mnoha staveb zůstaly jen trosky.

Oba chrámové komplexy, byť se liší vzhledem a mírou zachovalosti, mají mnoho společného. Proplétají se v nich prvky buddhismu a hinduismu, jak tomu asi bylo v dobách jejich slávy, patří k největším chrámovým komplexům svého druhu v jihovýchodní Asii, oba jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO a patří k nejnavštěvovanějším indonéským památkám.

Oba chrámy začali odborníci vymaňovat z náruče džungle v 19. století. Pro Prambanan to znamenalo další úder. Vzhledem k charakteru chrámových staveb bylo pro okolní obyvatele poměrně snadné použít materiál z nich na stavbu svých obydlí. Z desítek menších chrámů tak většinou zůstaly jen hromady kamenů nebo spodní vrstvy obvodových stěn. Zčásti to má na svědomí i poslední velké zemětřesení z roku 2006.

Oba chrámové komplexy jsou i v dnešním indonéském muslimském moři cílem poutníků o buddhistických a hinduistických svátcích. V celkovém počtu návštěvníků ti místní výrazně převažují.

V mnoha muslimských rodinách je to v těchto krajích tak, že se sice pětkrát denně pomodlí k „jedinému bohu“, ale dvakrát denně navíc (jistota je jistota) zapálí vonnou tyčinku na domácím oltáři věnovaném „malým bohům“, kteří se starají o to, aby domácí skřítek neškodil, aby kráva nepřestala dojit, aby blesk nezapálil atd.

Prambanan je působivou a nenapodobitelnou přirozenou kulisou velkolepých představení, která jsou zpravidla směsí folklóru, výkladu dějin a náboženství.

Právě scény z již zmíněného eposu Rámajána bývají námětem divadelních her, které se ve stovky let starých přirozených kulisách odehrávají.

Množství návštěvníků přirozeně ovlivňuje i jiné dění v okolí chrámů. Rostou tam obchodní střediska, zábavní podniky, obyčejné tržnice, všechno to, co přináší obživu lidem ze širokého okolí.

Město Yogjakarta, správní středisko provincie Střední Jáva, někdejší sídlo javánských vládců, je centrem indonéské vzdělanosti. Je tam sedmnáct univerzit.

Téměř čtyřmilionová Yogja, jak se městu říká, je také střediskem umění a řemesel, což je vysvětlováno tím, že ti nejlepší ve svém oboru se tradičně soustřeďovali kolem sultánova dvora, paláce Kraton.

Sultán, ač ctěn a vážen, už není tím, čím býval. Zato přijíždějí turisté, což svým způsobem rozkvět vzdělanosti a řemesel také podporuje.

Řemeslníci a umělci zpracovávají dřevo, lávové kameny, vyrábějí batikované látky, malují obrazy. To vše je k mání v obchodech a galeriích, mimo jiné i v sultánově paláci, jehož část představuje právě javánskou kulturu, umění, folklór.

Nakupovat se ale dá i v tržnicích. Pokud obchodníci spatřovali v naší nevelké výpravě snadnou kořist, šeredně se spletli. Zpravidla netrvalo dlouho a svíjeli se v hrůze, když opakovali částku, kterou jim byl našinec ochoten za „ten ksindl“ zaplatit.

Řada obchodních jednání byla přesto dovedena do zdárného konce a našinec pak „ten ksindl“ láskyplně opatroval, potěšen tím, jak výhodný obchod udělal.