Winternitzova vila: Pražský klenot, kde můžete přespat

„Adolf Loos vilu postavil společně s Karlem Lhotou, jenž byl také skvělým architektem, byť méně známým,“ říká nám na uvítanou náš dnešní průvodce Matěj Sladký s tím, že právě to, že jde o dílo slavného architekta Loose, je pro mnohé návštěvníky hlavním důvodem, proč sem zavítají.

Adolf Loos se narodil v roce 1870 v Brně do rodiny kamenosochaře a postupně se vypracoval na architekta, jehož stavby najdete ve Vídni i Paříži. Za jeho slavnými interiéry se jezdí do Plzně a stopu zanechal také v našem hlavním městě.

„Možná znáte Müllerovu vilu v pražských Střešovicích. Tu si nechal postavit podnikatel František Müller, ředitel stavební firmy Müller a Kapsa,“ pokračuje náš doprovod. Střešovická stavba vznikla mezi lety 1928 a 1930 a architekty byli zmiňovaní Loos a Lhota.

„Právníkem pana Müllera byl Josef Winternitz a takto se propojil s dvojicí architektů. Také Winternitz si tedy nechal postavit vilu od Loose a Lhoty, vznikla v letech 1931 až 1932 a byla to úplně poslední stavba, jež byla dokončena za života Adolfa Loose,“ vypráví průvodce. Loos zemřel v roce 1933 v Kalksburgu u Vídně.

„Oproti Müllerově vile byla ta Winternitzova trochu skromnější, stála 350 tisíc korun, ale i to byla na svoji dobu velká částka. Pro srovnání, podnikatel Baťa stavěl pro své výše postavené zaměstnance vilky za 86 tisíc,“ dostáváme srovnání. „Na druhou stranu, ve stejném období vznikla také brněnská vila Tugendhat od architekta Ludwiga Miese van der Rohe a ta stála osm milionů československých korun,“ dodává náš doprovod.

Vstupujeme do hlavní místnosti, kde se uplatňuje Loosův slavný pojem raumplan, v doslovném překladu prostorový plán. „Je tu několik výškových úrovní, místnosti se tu vzájemně prolínají a komunikují spolu,“ vysvětluje průvodce. Velikost a podoba místností odpovídají tomu, k čemu měl být prostor využíván.

„Tady Loos věděl, že se budou scházet lidé ve větším počtu, budou se zde konat večírky,“ pokračuje Matěj Sladký. „Loos směřoval pozornost obyvatel dovnitř prostoru. Říkával, že gentleman se z okna nedívá. Dokonce otáčel pohovky tak, aby lidé seděli zády k oknu,“ dodává.

Architekti tu promysleli vše do posledního detailu, průvodce nás upozorňuje na šikovné úložné prostory. „Například zde je mahagonové dřevo, myslíme si, že tady se skladovaly ubrusy,“ ukazuje na nenápadnou zajímavost.

Všímáme si také vystavených knih na téma Adolf Loos. „Architekt byl třikrát ženatý a každá manželka o něm napsala knihu,“ říká průvodce. Jeho partnerky byly výrazně mladší, dokonce byl vyšetřován kvůli zneužití nezletilých dívek, ale nakonec dostal „jen“ podmínku za nemravné kresby.

Příběh samotných majitelů vily byl tragický. Vilu obýval právník Josef Winternitz se ženou Jenny a potomky Petrem a Suzanou. „Byla to židovská rodina, o vilu proto v roce 1941 přišli. Následně ještě nějaký čas bydleli v Praze, ale nacisté je záhy přesunuli nejdříve do Terezína a poté do koncentračního tábora v Osvětimi,“ popisuje průvodce.

Josef se synem Petrem zemřeli v plynové komoře, Jenny a Suzana byly zařazeny do pracovní sekce a válku přežily. Vrátily se do Prahy, ale do vily se kvůli poválečné byrokracii a nástupu komunistického režimu už nedostaly. Dům měl místo nich pronajatý sochař Wilhelm Srb-Schlossbauer.

„Všimněte si oken, která nejsou původní. Je to ateliérové okno, které nechal přidělat zmíněný sochař, aby sem proudilo více světla. Nedá se otevřít, díky tomu bylo výrazně levnější,“ dozvídáme se. Loos by se nestačil divit, a to ještě není všechno.

Po sochaři sem totiž nastoupila mateřská škola, která tu fungovala až do roku 1995. Teprve v roce 1997 se vila vrátila v restituci původním majitelům, resp. jejich potomkům, protože Jenny ani Suzana se tohoto zadostiučinění bohužel nedožily.

Mezi lety 1999 a 2002 proběhla rekonstrukce vily, kterou inicioval nejstarší syn Suzany, Stanislav Cysař. „Pracovali zde stejní lidé, kteří rekonstruovali také Müllerovu vilu,“ dozvídáme se. Podařilo se navrátit původní barevnost, například tyrkysové prvky v ložnici v prvním patře, vedlejší místnosti zase mají červenou podlahu a modro-žluté okenní rámy. Během rekonstrukce se sem vrátily některé příčky. „Školka tu měla jednu velkou třídu, a tak příčky zbourala. Naštěstí se sem znovu vrátily,“ vysvětluje průvodce.

„Pokoje jsou poměrně malé. Loos chtěl, aby lidé trávili čas společně v hlavní místnosti, tímto je k tomu vybídl,“ posloucháme další zajímavost. „Snažíme se, aby vybavení interiéru působilo autenticky, ale původní není,“ doplňuje Matěj Sladký. Kam se vše odvezlo a kde to skončilo, po tom tu neustále pátrají – nedávno třeba objevili jednu sošku v depozitáři Uměleckoprůmyslového muzea, která pravděpodobně pochází z Winternitzovy vily.

„Našli jsme také fotografii obrazu, jenž visel v hlavní místnosti. Podle toho jsme namalovali repliku. Mnoho lidí si myslí, že by autorem původního obrazu mohl být slavný malíř Jan Zrzavý,“ pokračuje náš doprovod. Nepůvodní vybavení má ovšem i své výhody, jak zjišťujeme záhy.

„Kdo chce, může se během výkladu posadit na křeslo a vychutnat si vilu vsedě,“ vyzývá nás průvodce. Budova se veřejnosti naplno otevřela v roce 2017, nyní ji spravuje David Cysař, syn zmíněného Stanislava, a tedy pravnuk původních majitelů Josefa a Jenny Winternitzových.

„Vedle prohlídek se tu konají i výstavy, během kterých si pochopitelně můžete prohlédnout celou vilu, máme tu koncerty i speciální divadelní hry, které jsou určené přímo pro vilu. V jedné z nich hrají herci v několika místnostech najednou, můžete budovou procházet a zastavovat se na různých místech. Další hra zase vypráví příběh původních majitelů vily,“ dozvídáme se.

Oblíbená je budova také mezi snoubenci. „Máme tu deset až patnáct svateb do roka. Díky tomu se pak financuje provoz vily,“ vysvětluje Matěj Sladký. A komu by to nestačilo, může si vilu pronajmout jen pro sebe. Stráví pak večer v místech, kde za první republiky žila rodina Winternitzů.