Vzpomínky na rozdělení blízkých ožívají na hraničním přechodu v Berlíně

„Každá schůzka byla nebezpečná,“ vzpomíná Silke ve videonahrávce určené návštěvníkům muzea čerstvě otevřeného v německé metropoli. Aby byl blíž své lásce, pokusil se Jan opakovaně přestěhovat na východ. Od východoněmeckých úřadů však nikdy nezískal potřebná povolení. Vytoužené svatby se zamilovaný pár dočkal teprve po pádu berlínské zdi na podzim 1989.

Láska Silke a Jana na dálku zůstává jen jedním z příkladů, které najdou návštěvníci v novotou zářící budově hned vedle berlínského nádraží na Friedrichstrasse. Stálou expozici slavnostně otevřeli, aby připomněla 21. výročí sjednocení Německa, které připadá na 3. říjen. Zájemci si mohou poutavou výstavu prohlédnout zcela zdarma.

Takzvaný Palác slz (Tränenpalast) byl hlavním hraničním přechodem mezi kapitalistickou, západní a socialistickou, východní částí velkoměsta. Právě tady se museli lidé přecházející z jedné části do druhé podrobit přísné prohlídce. A často za sebou nechali plačící příbuzné.

„Po sjednocení města v roce 1990 sloužil bývalý hraniční přechod nejdříve jako koncertní sál. Poté se proměnil v bujarý noční klub. Rekonstrukce, kterou objekt nedávno prošel, se snažila co nejvíce zachovat jeho původní vzhled,“ vysvětluje tisková mluvčí muzea Nina Schumacherová. Původní fasáda s nápisem Ausreise (Odjezd) skrývá obnovenou halu, v níž jsou ve vitrínách vystaveny dobové cestovní kufry, tak jak musely být připraveny na důkladnou prohlídku.

Hrdince dalšího dojímavého příběhu, Sieglindě Feistkornové, nepovolily úřady vycestovat za příbuznými do Švédska. „Když mi řekli, že mne sledují od mých osmnácti, musela jsem si na chvíli sednout. Prostě jsem se z této představy nemohla dlouho vzpamatovat,“ vzpomíná Sieglinda. Poté, co se jí nakonec podařilo utéct na Západ, babička, která zůstala ve východním Německu, věděla, že už vnučku nikdy neuvidí. Současně byla šťastná, že na Sieglindu čeká nová budoucnost. „V obojím se nemýlila,“ říká dojatě Feistkornová.

Když Karl-Heinz Karisch opouštěl ještě před stavbou zdi s rodiči ilegálně NDR, vzal si s sebou oblíbenou knížku Emil a detektivové spisovatele Ericha Kästnera. „Ve škole a v pionýrském oddíle nám všichni tvrdili, že utečenci nejsou nic jiného než fašisté,“ vybavuje si.

Protože východoněmečtí milicionáři neustále kontrolovali cestující v městské hromadné dopravě, rodina vezla kufry v různých vagónech. Karischovi se tak báli, že než se odhodlali vystoupit z nadzemní dráhy v západním sektoru Berlína, byl už pozdní večer. Předtím ale objeli město hned pětkrát.

Návštěvníci muzea si mohou prohlédnout dopisy, fotografie, cestovní dokumenty, pašované kazety a západní časopisy zabavené ministerstvem státní bezpečnosti. Svědci Jehovovi pašovali své texty do východního Německa ukryté v krabicích velkého balení pracích prášků. Východoněmečtí celníci ale skrýš odhalili, takže nezbylo nic jiného než vymyslet něco úplně nového – videokazety.

Také Gertruda Millerová navštívila Palác slz. Přechodem musela projít, kdykoli zamířila za příbuznými ve východním Berlíně. Ze zvyku proto zamířila v hale do míst, kde se kdysi táhla dlouhá řada lidí, s trpělivostí indických jogínů čekajících na potupnou prohlídku. Za skleněnými stěnami je bedlivě šmírovali pohraničníci, kteří důmyslným systémem zrcadel mohli nepřetržitě sledovat, jak se kdo ve frontě před nimi chová.

„Muzeum není mrtvou výstavou, ale co nejvěrnějším oživením minulosti. Lidem, kteří berlínskou zeď nemohou pamatovat, pomáhá pochopit německé dějiny a vybavit si, jak vypadal Berlín po rozdělení,“ říká Nina Schumacherová.

Venku ruch, shon a lomoz na berlínské Friedrichstrasse, která nyní tvoří opravdové srdce sjednoceného města, potvrzují, že Palác slz je jednou provždy připomenutím toho, co bylo.