Výstup na Rastkogel: Rodinná túra s noclehem ve dvou tisících metrech

Stojíme u spodní stanice lanovky Finkenberg ve stejnojmenné vesničce na konci tyrolského údolí Zillertal a pro jistotu kontrolujeme vybavení, jestli jsme nezapomněli něco důležitého: krémy proti slunci, alespoň 1,5 litru vody na osobu, vydatnou svačinu a oběd, pláštěnku, kartáček na zuby. To vše se musí vejít do batohu společně se spacákem a náhradním oblečením.

Je první červencová sobota, 9 hodin ráno, rtuť teploměru zde v nadmořské výšce kolem 900 metrů ukazuje 21 °C a modrá obloha bez jediného mráčku naznačuje, že bude mimořádně horký den – jako stvořený pro polehávání u vody. My máme jiný plán. Nastupujeme na lanovku, která nás asi po dvaceti minutách jízdy nad strmými skalními štíty a pastvinami, z nichž se ozývají kravské zvonce, vysadí na vrcholu Penken (2095 m n. m.). Prohlédneme si nástěnnou mapu této oblasti Tuxských Alp, na trekových holích nastavíme správnou výšku a vyrážíme na severozápad po turistické stezce č. 57.

Štěrková cesta zpočátku vede víceméně po rovince a brzy se před námi otevírají výhledy na údolí Tuxertal. Asi po kilometru přichází demotivující klesání, na kterém „zbytečně“ ztrácíme snad sedmdesát výškových metrů. Ale už brzy se sklon terénu mění, stezka se stáčí na sever a přichází první ostré stoupání. Na jeho konci si uděláme rychlou přestávku, byť máme za sebou teprve 2,5 km.

Posadíme se do stínu malého kravína, ovšem rychle se ukáže, že zdejší obyvatelé jsou překvapivě asertivní – krávy se k nám začnou trousit a z bezprostřední blízkosti zvědavě očichávají naše svačiny, batohy, foťáky, boty, odložené svršky oblečení. Jsme tady jen na návštěvě, a tak se se zvířaty podělíme o několik ohryzků jablek a raději jdeme dál.

Pokračujeme po prašné cestičce s celkem „rozumným“ sklonem, ale ta brzy končí a mění se v úzkou kamenitou stezku, která cikcak stoupá po ostrém svahu porostlém nízkou klečí. Na vyčerpávajícím úseku chválíme neznámého vynálezce trekových holí. Nalevo pod námi se otevře další část údolí Tuxertal a poprvé zahlédneme na jeho konci ledovec Hintertux, který je domovem jediného rakouského lyžařského střediska, jehož lanovky zůstávají v provozu po celý rok.

Pro další pauzu volíme planinu v nadmořské výšce 2270 metrů u horní stanice lanovky Wanglspitze, odkud je dobře vidět ledovec. Dalekohledem pozorujeme lyžaře a snowboardisty a v duchu jim závidíme, že nemusí udělat ani krok pěšky. Poté následuje milosrdný úsek travnatou cestou po rovince v místech, kde na pravé straně spatříme údolí Zillertal a lanovky skiareálu v Mayrhofenu.

Vzácnou rovinu si užíváme jen asi čtvrthodinku a pak opět přichází drsné stoupání po obtížné kamenité stezce mířící střídavě doprava a doleva jako tkanička po závratně prudkém a nejspíš nekonečném svahu.

Ve 2500 metrech poprvé narazíme na sněhové pole. Přestože je na přímém slunečním svitu, vydrží tu zřejmě až do zimy. Půltucet dětí naší výpravy rázem zapomene na únavu a téměř půlhodinovou přestávku stráví skákáním do sněhu, koulováním a stavěním sněhuláka.

Nejvyšší bod putování, vrchol Rastkogel, už máme na dohled, ale ještě je před námi rozlehlé suťové pole a pak široké sedlo se zatravněnými plochami, které zdobí nádherné kobaltově modré hořce. Pak už zbývá jen závěrečných zhruba padesát výškových metrů skalnatým terénem, kdy střídavě šplháme přes velké balvany a prolézáme škvírami mezi nimi.

Když se vynoříme vedle kříže na Rastkogelu (2723 m n. m.), otevře se před námi ničím nerušený panoramatický výhled na záplavu horských vrcholků, která se táhne kolem dokola až k obzoru. Vrchol tvoří plochá skála, kde se můžeme natáhnout – k smrti unavení, ale maximálně spokojení – a užít si zasloužený odpočinek.

Dojídáme téměř všechny zásoby, sice máme před sebou ještě skoro šest kilometrů, ale cesta vede převážně z kopce a cíl, chatu Rastkogelhütte (2124 m n. m.), už vidíme na jednom ze svahů směrem na severovýchod.

Sestupujeme po východním svahu porostlém trsy trávy a později po stezce vedoucí starým korytem potoka mezi plantážemi květin. O zhruba pět set výškových metrů níže dorazíme k bezejmennému jezírku (vtéká do něj potůček Sidanbach) s křišťálově čistou vodou, která nás zláká k vykoupání. Chladná voda působí na unavené svaly jako balzám.

Cesta pokračuje asi tři kilometry po vrstevnici po ostrém travnatém svahu a pak se stáčí na hřeben nad kotlinou s lanovkami skiareálu Hochfügen. Když konečně z posledního mírného kopce sejdeme do cíle, máme v nohách 13,8 kilometru, 804 výškových metrů stoupání a 779 metrů klesání. Včetně zhruba čtyřiceti minut na Rastkogelu a čtyř dalších zastávek se svačinami, koulováním a koupáním túra trvala necelých osm hodin.

Na prosluněné terase si ze všeho nejdříve dáme skvěle vychlazené pivo a nealko nápoje a jdeme se ubytovat. Chatu Rastkogelhütte provozuje rakouský Alpský spolek (Österreichischer Alpenverein, ÖAV). Největší sportovní svaz našich sousedů spravuje horské stezky a stará se o síť podobných chat se spartánskými noclehárnami na odlehlých místech vysoko v alpských pohořích.

Členové spolku mají nárok na zlevněné ubytování a kromě toho získají cestovní pojištění včetně adrenalinových aktivit, jako je lezení po via ferratách, lyžování i mimo sjezdovky apod. Letos Alpenverein výrazně zlevnil členství, rodinné se dá pořídit za 795 Kč na rok a na Rastkogelhütte díky němu čtyřčlenná rodina získá slevu na ubytování na jednu noc celkem 48 €.

Přespání tak vyjde na 12 € za dospělého a 6 € za dítě. Postupně fasujeme „ubikace“ – pokojíčky pro 4 až 8 osob bez dveří (ty po „večerce“ nahradí zavěšené prostěradlo), oddělené jen tenkými příčkami. Uvnitř je vyvýšený prostor na spaní s matracemi, několik poliček a ramínek, toť vše.

K lůžku patří polštář a kousavá deka – každý si musí přinést vlastní spacák, nebo alespoň povlečení či spacákovou vložku. Pro romanticky založené páry toužící po soukromí zde mají dvoulůžkový pokoj – s palandou. Společné sociální zařízení je na chodbě, sprcha funguje na žeton za 4 eura.

Předem jsme si objednali polopenzi za 30 €. Tříchodovou večeři tvoří hovězí polévka, obří porce vepřového s knedlíkem a zelím a domácí meruňkový koláč. Skupinka studentů si na terásce za chatou kuchtí vlastní stravu. Nikdo z personálu se na ně kvůli tomu nedívá skrz prsty, na těchto chatách to je běžné.

Poklidný večer trávíme v příjemné restauraci. Všichni hosté jsou viditelně unaveni, nikdo si nestěžuje na časnou zavíračku ve 22 hodin a pět minut po desáté jsme na lůžku. Na tvrdých matracích se spí dobře. Ke snídani formou švédských stolů se podává čerstvé pečivo, sýry, salámy, marmelády, müsli, jogurty a ovoce.

Krátce po osmé hodině ráno stojíme před chatou sbaleni a připraveni vyrazit. Jsme ve výšce 2100 metrů a čeká nás dlouhý sestup do údolí.