Článek
Trápily ji horečky, těžko popadala dech a měla problém ujít pár metrů. Nikdy v životě nezažila takovou bezmoc jako teď. Lékaři označují tyto problémy jako horskou nebo výškovou nemoc. A vědí, jak záludným prevítem umí být.
Může pořádně zaskočit turisty v polohách od 3000 metrů nad mořem. Někoho třeba v blízkých Alpách, jiného na vzdálenějším Kavkaze, v Himalájích, Andách, prostě kdekoliv. Dokáže sejmout i jedince velice trénované. Umí je dokonce zabít.
Riskantní nevědomost
Většina lidí o výškové nemoci málo ví, což je překvapující s ohledem na to, jak rychle přibývá turistů z ČR, kteří se do těchto výšek vydávají na túry a výstupy. Lehčí a střední formy akutní horské nemoci (AHN) se obvykle projevují různou intenzitou nebo i kombinací těchto příznaků:
- bolesti hlavy, únava, slabost, letargie a často i nespavost;
- bušení srdce a teploty; nechutenství i zvracení, podobně jako nejistota, malátnost a vrávoravá chůze.
Příčinou jsou změny v organismu vyvolané aklimatizací na řidší vzduch, tedy na nedostatek kyslíku. Mohou postihnout turisty, horolezce, piloty nebo také lyžaře, zejména ty, kteří rádi lyžují v panenské přírodě vyšších nadmořských výšek a v extrémních podmínkách.
Co nejrychleji dolů
V různé podobě zažije příznaky horské nemoci většina z nás, pokud se vydáme k hřebenům nad kritickou výšku. Popsané potíže se u různých lidí projeví s různou silou. V lehčích formách ustoupí po několika hodinách, v těch těžších po pár dnech.
V každém případě je nejlepším lékem na ně sestup o několik set metrů níž. Při dramatičtějších potížích je prospěšné, když lékař, nebo v případech nouze proškolený horský vůdce, nasadí postiženému kyslík z kyslíkové bomby a léky, třeba na bolesti hlavy, rozšíření cév, změnu kyselosti vnitřního prostředí atd.
Hasiči sestupující na laně. Ilustrační foto.foto: HZS Jihomoravského kraje
„Existuje skupina lidí, kteří úbytek kyslíku vnímají velice citlivě,“ říká doc. MUDr. Tomáš Kozák, PhD., přednosta klinické hematologie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. „Ti mohou pociťovat potíže už od 2000 až 2500 metrů.“
To je můj konec
Všechno přitom může začít docela nevinně. Jarmilu Poslední, která se s týmem zkušených kolegů aklimatizovala na podmínky v ekvádorských horách, nenapadlo, že by škrábání v krku, které samo od sebe ustoupilo, mohlo signalizovat riziko.
Je sportovně založenou ženou v dobré kondici. Ve velehorách byla mnohokrát a nikdy neměla s aklimatizací vážné potíže. Obvykle ji ve vyšších nadmořských výškách trochu bolela hlava a snáz se unavila. To bylo všechno.
V Ekvádoru vyjela první den s kolegy autem do 4000 metrů, ale po třech hodinách se vrátili zpátky dolů. Druhý den, kdy se zhoršilo počasí, vyjeli autem do 4800 metrů. O dvě stě metrů výš byla chata, na kterou museli dojít. Jarmila si odskočila na záchod.
Když se vrátila, auto a kolegové byli pryč. To už cítila, že je zle. Sotva popadala dech a musela odpočívat snad každých pět kroků. „Já tam nedojdu,“ zoufala si.
Okolí osmitisícovky Nanga Parbat Ilustrační fotofoto: http://www.albany.edu
Nakonec se na chatu nějak doškrábala a svalila se na postel. Teplota jí vyskočila na 39 °C. Lék, který si vzala, jí pomohl jen na chvíli. Další den teplota vylezla až na 40 °C. Její potíže se stupňovaly a chvílemi měla pocit, že z téhle pasti už neunikne. Nakonec se k autu stojícímu o 200 metrů níž za pomoci kolegů nějak dopotácela. Když se vrátila domů, zjistili lékaři, že má zápal plic.
„To je docela příznačné,“ říká doktor Kozák. „Skrytá nebo začínající viróza snadno zdramatizuje příznaky AHN a oslabený organismus pak snadno skolí bakteriální infekce. Proto by lidé, kteří se necítí fit nebo pociťují příznaky začínající infekce, neměli do vyšších nadmořských výšek chodit. Jinak riskují dramatické potíže a v některých případech i život.“
Horší než bolest
Horolezec, který ležel ve stanu pod vrcholem hory, měl pocit, že se udusí. Vytáhl z pouzdra nůž a prořízl stan. Nepomohlo to. Propukl u něj vyšší stupeň AHN, plicní edém. Při něm začínají selhávat plíce. Lidé, kteří ho zažijí, tvrdí, že dušnost a úzkostné stavy, které ji doprovázejí, jsou horší než nejhorší bolest, jakou kdy zažili.
Důležité je umět zvolnit tempo
Příčinou spousty případů AHN je spěch. Pravda je, že organismus musí mít čas, aby se na snížené množství kyslíku adaptoval. Nejlépe tak, že lidé po pár hodinách strávených ve vyšších polohách sestoupí o několik set metrů níž. A na vyšší nadmořskou výšku si zvykají postupně.
Problém je, že různí lidé reagují na nedostatek kyslíku různě. Skupina, která stoupá vzhůru, by se měla řídit tempem svého nejslabšího člena. V praxi to ale naní tak snadné.
Zdánlivě paradoxní je podle odborníků to, že AHN najednou těžce postihne velice zdatné jedince. Důvod bývá jednoduchý. Často totiž pomáhají druhým nebo si dokazují, jak jsou dobří.
Místo toho, aby se pozvolna aklimatizovali, vystavují organismus nadměrné zátěži.
Ještě vážnější komplikací je otok mozku. Ten naruší tělesné i duševní funkce a může skončit až ztrátou vědomí nebo smrtí. Obvykle dochází ke zmatenosti postiženého a někdy i vypjatým reakcím: agresivitě, pokusu o sebevraždu apod. Řešením jsou léky, kyslík a okamžitý sestup dolů.
