Článek
Nikdy jsem neměl strach z výšek. Maximálně jsem pociťoval určitý respekt k propastné hloubce, co se přede mnou nacházela. Kupole baziliky ale prověří odvahu všech, kdo se na ni rozhodnou vystoupit. Je 121 metrů vysoká a velmi štíhlá, obzor protíná jako ostrá jehla a je vidět prakticky z jakéhokoli místa ve městě. Snad ještě impozantněji působí přímo zespoda od kostela, když se návštěvníkův zrak upře k nebi.
Máme štěstí, že se k naší skupině připojil zdejší průvodce, obvykle se totiž musí výstup na kupoli objednávat dopředu. Krátký úsek směrem nahoru lze vyjet moderním výtahem, přejít po prosklené lávce a posléze už začíná stoupání na vrchol. Nejprve po vnitřních dřevěných schodech, které vedou na ochoz, z nějž je pohled do útrob kostela.
Rozeklaný symbol města
Bazilika di San Gaudenzio byla vystavěna mezi léty 1577 a 1690 na místě jiného kostela, jenž byl záměrně zbořen, aby uvolnil místo novému svatostánku. V Itálii se nejedná o nijak neobvyklý postup — třeba v Miláně, na místě dnešního velevýznamného operního domu La Scala stál rovněž kostel. Pro „vyšší zájmy“ ho ale zbořili, aby místo něj postavili divadlo.
Zespodu vypadá věž asi nejimpozantněji.
Návrh baziliky byl svěřen architektu Pellegrinovi Tibaldimu, který se podílel například na výzdobě Andělského hradu v Římě a projektoval také několik staveb v Miláně. Kopuli s věží ale o několik století později navrhl inženýr Alessandro Antonelli a dal městu symbol, který ho dodnes reprezentuje. Práce začaly v roce 1844, ale velmi dlouho se protahovaly kvůli okolním válkám i nedostatečným financím. Hotovo bylo až počátkem roku 1887.
Zajímavostí je, že kopule s věží byly postaveny jen z cihel a bez jakýchkoli železných nosníků, které by je podpíraly. Díky tomu se ve své době jednalo o nejvyšší cihlovou budovu na světě.
V jedné z kruhových místností je podlaha zároveň stropem samotného chrámu.
Po krátké procházce po vnitřním ochozu vycházíme na vnější, který je ještě v sympatické výšce a kolem něj se klene kamenné zábradlí. Průvodce nás s pobavením v hlase popichuje, zda chceme pokračovat nahoru. Jednohlasně přitakáváme.
Po točitém schodišti se vydáváme vzhůru, abychom vzápětí opět vklouzli do budovy. Tentokrát se nacházíme na jakési první půdě, nad stropem kupole, tak jak ji lze vidět z útrob kostela.
Měli strach, že spadne
Vnitřkem vede železné mřížkované schodiště a průvodce se nás opětovně ptá, zda chceme pokračovat. Jelikož je schodiště krátké a vede na další venkovní ochoz, jdeme dál. Venku už ale začíná přituhovat. Dolů je to už pořádný kus cesty a město máme jako na dlani. Taky tu trochu fouká. Schéma je ovšem pořád stejné — chvíli se jde venkem a posléze opět zaplujeme dovnitř. Tentokrát už začínáme z kupole stoupat do věže.
Ve 30. letech byla kupole opatřena ocelovými výztuhami.
V kulatém prostoru, jenž po obvodu lemují schody, se na chvíli zastavujeme. Přiznávám, že mi začíná být trochu nevolno, a to ani nevidím pořádně ven. Ale pocit, že už teď se nacházíme v nějakých 80 metrech, mi není úplně sympatický. Průvodce ho jen přiživuje výkladem, jak někdy ve 30. letech 20. století úřady v Novaře bezdůvodně zpanikařily a rozhodly se kupoli posílit ocelovými vzpěrami. Měly strach, aby náhodou nespadla.
V místnosti s malými okny nám průvodce vypráví, jak v nich původně nebylo ani sklo. Architekt díry zakryl plachtou, aby nebyly vidět. Když budova procházela kolaudací, kontrolor přišel do místnosti a jelikož byl silně věřící, zvláštní melodii, kterou vydával vítr, si vykládal jako boží přítomnost. Zapomněl tedy na jakoukoli kontrolu, řekl, že je stavba překrásná a odešel.
Turisté mohou vystoupat až do sta metrů. Pak přijde na řadu nabrání sil na cestu dolů.
Odsud pokračuje cesta už jen vnitřkem. Nejprve po dřevěném schodišti a poté prostředkem velmi úzkým kamenným schodištěm. V tu chvíli už si přeju jen to, abych byl zase dole. Začínám se cítit nesvůj a ve chvíli, kdy nad sebou vidím žebřík vyloženě zpanikařím. Ovšem zcela zbytečně, po něm už nejdeme, pouze jsem přehlédl dveře. Došli jsme na nejvyšší bod, kam se turisté mohou dostat a vycházíme na ochoz ležící zhruba ve 100 metrech.
Ochoz je stupňovitý, od schodů vede dolů k zábradlí, které je ovšem relativně nízké. Výhled je krásný, je totiž jasno. Ze zcela praktických důvodů se ovšem přilepím ke zdi, ujdu pár kroků a pak si opatrně sednu a snažím se vychutnat si okolí. Ani teď nemám panickou hrůzu z výšek, ale dobře se rozhodně necítím. Pomyslné schody do nebe pro příště už raději vynechám.