Vyšehrad – oáza klidu ve velkoměstě

Kdo by neznal pověst o Libuši, která odtud věštila budoucnost Prahy, nebo vyprávění o věrném koni Šemíkovi, který mohutným skokem z vyšehradských hradeb zachránil svého pána Horymíra. Kněžnu připomíná tzv. Libušina lázeň na západním skalním ostrohu, dobře viditelná je z nábřeží. Zbyla z ní ale už jen zřícenina.

Vyšehrad vznikl jako opevněné hradiště v 10. století, důkazem jeho existence jsou pak přemyslovské denáry Boleslava II., které se tady ve stejné době razily. Za místo svého pobytu si Vyšehrad o sto let později zvolil kníže Vratislav. Ten se dal do jeho mohutné přestavby; zesílil opevnění, vybudoval nový palác, chrám, baziliku a zřejmě nejstarší pražskou románskou rotundu sv. Martina.

Zapomenout nemůžeme ani na Vyšehradskou kapitulu, která vznikla kolem roku 1070. Podřízena byla přímo papeži, pražský biskup neměl na ni žádný vliv. Později i Karel IV. našel ve Vyšehradu zalíbení.

Udělal z něj kamennou pevnost, připojil ho hradbami k Novému Městu Pražskému a nakonec nechal právě odtud vypravovat průvod nového panovníka na znamení úcty k předkům dynastie, ze které pocházel po matce.

.: Pohled na Vyšehrad a Rašínovo nábřeží

foto: Ondřej Lazar Krynek

Na obchůzku vyšehradské historie je dobré vyčlenit si alespoň půl dne. Kdo se rozhodne vypravit se sem městkou hromadnou dopravou, může zvolit cestu od stanice metra Vyšehrad. Vstup Táborskou bránou je nedaleko stanice metra C Vyšehrad, hned vedle monstrózní budovy Kongresového centra.

Brána byla postavena kolem roku 1640, v patře má čtyři střílny a pečlivému pozorovateli neujdou ani vodicí drážky padací brány, které najde v pilířích průjezdu. Jen pár metrů od ní je informační centrum, umně vkomponované do zbytků gotické brány Špička.

Vlevo míjí návštěvníci Jedličkův ústav, který v tomto roce slaví 95 let od svého založení. Mezi významné mecenáše zařízení připravujícího během první světové války válečné invalidy na nová povolání patřil nejen samotný profesor Jedlička – odkázal zdejším dětem svoji vilu i s pozemky v Harrachově – ale i F. X. Šalda. Ten ústavu daroval ve své závěti zámeček v Lochovicích.

Hned naproti je zrestaurovaný dům spisovatelky Popelky Biliánové (Z tajů pražských pověstí) a už jsem u Leopoldovy brány. Začala se stavět po skončení třicetileté války, navrhl ji Carlo Lurago a její průčelí je bohatě zdobené.

Nechybí tady mimo jiné kamenné plastiky orlice a lvů. Na počátku 19. století ztratila brána svůj smysl – zazdili ji a znovu otevřena byla až v roce 1841. A ještě než se hlavní cesta rozdvojí, dojdeme k již zmíněné románské rotundě sv. Martina.

.: Dvě štíhlé věže jsou spolehlivým orientačním bodem.

foto: NOVINKY/Vladimír Dušánek

Kdo se dá u vpravo ulicí V Pevnosti, mine cestou boží muka, další kostel a kapličku a nakonec se dostane k Cihelné bráně, která uvnitř skrývá od roku 1993 expozici o historii pevnosti. Vyšehrad byl vždy důležitým strategickým místem, odkud se dala pod ním kontrolovat Vltava i přístupová jižní cesta do Prahy.

Spolu s Pražským hradem, který je z jeho hradeb dobře viditelný, mohl sehrát důležitou roli v okamžiku, kdy by muselo sídelní město českých panovníků čelit obléhání nepřátelských vojsk. Nedostatečné opevnění Vyšehradu se podepsalo třeba na tom, že Prahu dobyl v roce 1448 Jiří z Poděbrad.

Cesta, která vede od rotundy sv. Martina vlevo, směřuje do nejklidnější části Vyšehradu. Na jedné straně je hřbitov se Slavínem a Kapitulním chrámem sv. Petra a Pavla.

Proti němu pak rozlehlý park, který skrývá mimo jiné čtyři sousoší J. V. Myslbeka původně vytvořená pro Palackého most, Gotický sklep se stálou expozicí Historické podoby Vyšehradu, středověkou studni, Staré purkrabství nebo portál z barokní zbrojnice.

Bývalý Kapitulní a farní chrám sv. Petra a Pavla stojí na místě románské baziliky z 11. století, průčelní věže jsou ale až z počátku století dvacátého. Mohutným přestavbám se chrám nevyhnul za panování Karla IV., také baroko na něm zanechalo svoje stopy, secesní malby pak najdou návštěvníci v interiéru stavby.

Na jižní straně jsou pod travnatým prostranstvím zbytky románského mostku, kterým se dříve do kostela chodilo. Mostek je také nejstarším kamenným mostem v metropoli. Na severní a východní straně pak k chrámu přiléhá hřbitov se Slavínem.

.: Skála, ze které skočil Šemík. foto: Profimedia

Peníze na slavínský panteon se začaly sbírat na konci 19. století, o zřízení se pak nejvíce svým peněžním darem zasloužil obchodník s dřívím a starosta města Smíchova Petr Fischer. Slavín se stavěl v letech 1889 až 1893, architektem hrobky je žák Josefa Zítka Antonín Wiehl.

Původně měl být společnou hrobkou zemřelých českých literátů, později se zde pochovávaly osobnosti ze všech kulturních, vědeckých i technických odvětví.

Najdeme tady jméno např. hrob herečky Otilie Beníškové, pěvkyně Emy Destinnové, architekta Josefa Gočára, malíře Vojtěcha Hynaise, houslového virtuóza Jaroslava Kociana či dirigenta Rafaela Kubelíka. Uložení jeho urny do hrobky vedle jeho otce, houslového virtuóza Jana Kubelíka, bylo jedním z posledních zdejších obřadů.

Slavná jména se zatím nemusejí obávat, že by se vedle nich objevil někdo, s jehož politickými názory by třeba za svého života nesouhlasila – ve Slavíně se nepochovávají osobnosti politického a veřejného života, pokud by to byla jejich hlavní charakteristika. A ani v budoucnosti se prý o tom neuvažuje.