Článek
Podle lékařky a spisovatelky Any Bakija-Konsuové byl Dubrovník rozhodně prvním evropským městem, kde se karanténa praktikovala. Obyvatelé se tímto způsobem chtěli chránit před leprou a různými onemocněními, která postihovala nervy, kůži nebo dýchací ústrojí. Všichni, kteří do města dorazili z rizikových oblastí, byli proto krátkou dobu drženi na nedalekých ostrůvcích v dřevěných chatrčích.
Lazaret měl několik budov, které oddělovala nádvoří.
„S tímto opatřením přišla městská administrativa, která se, stejně jako nyní my, obávala ekonomických dopadů. Zároveň však chtěla aspoň nějakým způsobem udržet obchod,“ vysvětluje Konsuová. Chatrče byly později spáleny.
Vznikl celý komplex
V 17. století se političtí představitelé města rozhodli karanténní zónu přesunout blíže k městu, a tak za branami vybudovali lazaret. Podle historika Ivana Vigjena šlo tehdy o největší investici do oblasti veřejného zdraví. Bylo ustanoveno, že obchodníci nebo poutníci přicházející z míst zasažených leprou, morem či dalšími nemocemi, musejí zůstat nejméně 30 dní v izolaci. Délka byla později prodloužena na 40 dní — čtyřicet se italsky řekne quaranta, odtud pochází dnešní pojmenování karanténa.
Vigjen tvrdí, že už tehdy považovaly úřady izolaci za dobrý způsob ochrany obyvatelstva a za nástroj, který nemoci udrží na uzdě. Naneštěstí byl účinek někdy přesně opačný, protože se v lazaretu často koncentrovalo větší množství osob. „Spousta lidí na jednom místě byl skvělý začátek pro šíření nemoci,“ řekl Vigjen.
Dnes je komplex využíván jako umělecké prostory nebo podniky.
V lazaretu se lidé drželi odděleně od zboží, potravin a zásob. Každý příchozí byl zaregistrován a jeho osobní věci dočasně zabaveny. Komplex budov disponoval celkem deseti halami, které byly oddělené nádvořími a obehnány zdí. Karanténní zóna měla i vlastní kanalizaci a vedoucího.
Dneska jsou pozůstatky lazaretu oblíbenou turistickou atrakcí. Budovy jsou využívány jako umělecké prostory nebo i kluby.
Muzeum kocoviny chce připomenout vtipné příhody s alkoholem
