Výlet po Nebeském žebříku nad největší dolnorakouské rašeliniště

Cestujeme ovšem s mírnou oklikou, protože v oblasti za návštěvu rozhodně stojí i sousední Heidenreichstein. Městečku s pěti a půl tisíci obyvateli patří další z dolnorakouských primátů – mají tu největší vodní hrad.

Monumentální stavba už dost pamatuje – vznikla někdy okolo roku 1200, některé zdroje posouvají zrod hradu až k polovině 12. století. Což pro turistu není až tak podstatné, ten už na první pohled vidí, že stanul před hradem prastarým a vzhledově úchvatným. Takže ocitne-li se v centru Heidenreichsteinu, jaksi automaticky své první kroky namíří právě hradním směrem.

Má před sebou mohutnou, fortelnou stavbu (původní zdivo je tři metry silné), nad níž se tyčí dvě věže, ta vyšší je 40 metrů vysoká. A jak bývá u rakouských hradů obvyklé, o pozornost příchozích usilují i nápadné bílo-červené okenice.

Sídlo hraběte Kinského je otevřeno návštěvníkům – v interiérech je k vidění mj. sbírka starožitných hodin a nábytku z období gotiky, renesance a baroka.

Za zastávku ovšem stojí i centrum města a jeho další dominanta, jíž je barokní kostel sv. Markéty. Jeho interiér mj. spoluvytváří i pozdně gotický portál z 15. století.

Prostor okupovaný močály a rašeliništi sice začíná i v těsném sousedství Heidenreichsteinu, my se ale nyní přesuneme o zhruba 15 kilometrů jižně k Schremsu. Východně od města leží zmíněné největší dolnorakouské rašeliniště – přírodní park Hochmoor Schrems.

Ukazatel hned u vstupu upozorňuje, že ve směru, jímž jsme se právě do překrásné slatinné přírody vydali, se nachází mj. i Himmelsleiter, čili Nebeský žebřík. Právě tak se velice příhodně říká atraktivní i unikátní rozhledně, jejíž dlouhá vyhlídková plošina se vznáší 20 metrů nad terénem a na niž vede předlouhé schodiště.

Zdálky se dílo poměrně podobá lyžařskému skokanskému můstku. Ovšem skoky se tu od nás nežádají, zato krásné vyhlídky na nekonečné lesy a velké jezírko v jejich středu si zde můžeme užít dosytosti.

Od rozhledny nás čekají ještě další zhruba tři kilometry, jsme totiž na pětikilometrovém okruhu. Dají se tu ovšem vybrat i trasy delší. Po půl kilometru jsme u jezírka, mimořádně idylického místa. Podobných míst je tu ovšem víc. Další vodní plochy, další lesní stezky, místa, kde se těžila rašelina, okraje lesního porostu s výhledy do volné krajiny, spousta vegetace...

Být botaniky, asi bychom v té záplavě objevili i masožravé rosnatky či bublinatky. Optimální životní podmínky tu má i skokan ostronosý. Možná že to byl právě zástupce tohoto druhu, kdo nás na jednom místě krátce sborově pozdravil. Žáby jinak ono odpoledne držely siestu...

Na doplnění: park je otevřen celoročně, takže podob a s nimi spojených dojmů umí nabídnout vlastně nepočítaně.