Článek
Soul - To je linie, která od podpisu příměří v korejské válce (1950–53) rozděluje v šířce 4 km a délce 248 km podél 38. rovnoběžky poloostrov na „komunistický“ sever a „kapitalistický“ jih. Naděje, že ji brzy vystřídá mírová smlouva, zůstává fakticky nulová.
Při výletu k DMZ může leckoho zamrazit. Míří do nárazníkového pásma mezi zaminovaná území, kde jakýkoli výbuch může ihned rozpoutat nový konflikt. Je to nejvíce opevněná čára na světě, často označovaná za poslední pozůstatek studené války.
Kdo ví, zda se alespoň děti, které se drží iniciál demilitarizované zóny, dožijí znovusjednocení Koreje. Zatím je to hodně vyčerpávající maratón.
Severní Korea (KLDR) navíc vlastní jaderný arzenál. Mají se tedy turisté modlit, aby se z návštěvy do oblasti DMZ vrátili v pořádku? Tak zlé to zase není. Návštěvníky vozí na vnitrokorejskou hranici z opačné strany i Kimův režim. To navozuje pocit jisté bezpečnostní reciprocity. Byť může být falešná.
„Omlouvám se, ale přímo do Pchanmundžomu dnes nepojedeme. Spojené státy a Jižní Korea právě pořádají každoroční manévry a nepustí nás tam,“ odstartoval výlet ještě v Soulu průvodce. Smůla, velká smůla.
Dráty začínají už za Soulem
V Pchanmundžomu bylo 27. července 1953 podepsáno příměří a dohodnuta linie zastavení palby. Z původní vesnice fakticky nic nezbylo. Korejská válka byla děsivá: vyžádala si přes tři milióny životů.
Pchanmundžom je jediné místo, kde se mohou setkávat severokorejští, jihokorejští a američtí vojáci. Pokud spolu vůbec jednají, což bývá zřídka. Je to vysoce výbušná lokalita. Nazývá se oficiálně Společné bezpečnostní území a platí na něm ta nejpřísnější pravidla. Protivníci zde po sobě střílejí hodně zlými pohledy.
Oknem zasedací místnosti v Pchanmundžomu nakukují vojáci KLDR, zevnitř je sledují ostražité protějšky armád USA a Jižní Koreje. Bleděmodrá barva patří OSN.
Když ne do Pchanmundžomu, tak alespoň do tzv. civilního kontrolního pásma, které se k němu z jihu přimyká. Autobus vyráží brzy ráno. V tu dobu jezdí hlavně cizinci. Výlet je možné absolvovat jen v organizovaných skupinách. Soul totiž leží jen 50 km od DMZ – tedy v bezprostředním dostřelu děl a raket severního souseda.
Kdyby zaútočil tanky a obrněnými vozy, daleko by se ale nedostal. Zastavily by jej betonové bloky, které by ihned padaly do cesty. V pravidelných odstupech lze vidět z dálnice bunkry, pozorovatelny, palebná hnízda. Už na předměstí metropole ji začíná lemovat drátěný plot se stočeným ostnatým drátem na vrcholu.
„Pochopitelně, že jsem sloužil v armádě,“ odpověděl průvodce. „V Jižní Koreji do ní chodí všichni muži. Délka závisí na druhu vojska. U pozemní armády je to 21 měsíců.“ Proti KLDR je to ovšem velký rozdíl. „Tam rukují muži na deset a ženy na sedm let,“ dodal.
První zastávkou je Imdžingak plný válečných památníků. Na břehu řeky je to především historický most Svobody, po němž se v roce 1953 vrátilo na jih téměř 13 tisíc válečných zajatců. Stojí nedaleko železničního mostu, po němž jezdí vlaky k DMZ do nově zrekonstruované stanice Dorasan.
A je tu první silniční kontrola. Každý musí ukázat jihokorejskému vojákovi pas. Krátce nato vjíždíme do civilního kontrolního pásma. O něm se dohoda o příměří z roku 1953 nezmiňuje. Jižní Korea si jej vytvořila z vlastního rozhodnutí, aby v šířce od 5 do 20 km mohla lépe kontrolovat pohyb lidí a jistit bezpečnost.
Pozor na miny!
Do očí ihned uhodí cedulky varující před minami. Průvodce odhaduje celkový počet min na 700 tisíc. Je jasné, že by v mžiku změnily DMZ v ohnivé peklo. Mám dojem, že každý v autobuse se trochu nervózně zavrtěl.
Prvotní napětí ale brzo poleví. Autobus totiž vjíždí na parkoviště jedné z největších „pozoruhodností“. Je to jeden ze čtyř tunelů, které pod DMZ vykopali vězni pod dozorem severokorejských vojáků. Jihokorejci nepochybují, k čemu měly sloužit: k invazi. Soul je ale objevil. Odhady, kolik tunelů se ještě ukrývá pod zemí, se hodně různí.
Výletní okruh zahrnuje třetí tunel. Jihokorejci na něj padli v roce 1978 na základě informace od přeběhlíka. Je 1,6 km dlouhý, dva metry široký a stejně vysoký. V hloubce zhruba 74 metrů. Při překvapivém útoku by jím za hodinu proběhlo na 30 tisíc vojáků. Severokorejci se k vykopání tunelu původně nehlásili, ale když vše prasklo, označovali jej za součást pátrání po uhlí. Protože samozřejmě žádné nenašli, tak při ústupu z tunelu na stěnách alespoň roztírali černou barvu.
Byl jsem na místě už v roce 2000 a žasnu, co se od té doby změnilo. Nejvíc mě zaskočil příkaz: žádné fotografování. Jihokorejští vojáci před 12 lety klidně pózovali v bílých rukavicích a ani příslušníkům US Army, kteří byli na výletě, fotografování nevadilo.
Pod zem vláčkem
Překvapením je i sestup do tunelu. Při první návštěvě jsem se musel přidržovat zábradlí, abych na mokrém chodníku neuklouzl. Dnes je to zbytečné. Sousední chodbou jezdí do podzemí vláček. Stačí si vzít helmu, zapnout pásy a vyrazit. Reproduktory chrlí výklad, na stěnách je šňůra světel. Na konečné už čeká jiná výprava, která se právě vrací.
Nefotit, nefotit, žádá opakovaně voják, který turisty při pochodu tunelem sleduje jako ovčácký pes. Marně. Leckdo švindluje.
Most přes řeku Imdžin přejíždějí vlaky pouze k nádraží Dorasan: první stanice směrem na sever. Hned za nádražím začíná DMZ – a Pchjongjang pouštět dál vlaky (teoreticky třebas až do Evropy) odmítá. Byť tak přichází o velký byznys.
Tunel dnes jistí kovové vzpěry, má už moderní vzduchotechniku a na jeho konci vojáka se samopalem nahradila bezpečnostní kamera. Osvětlené zůstávají betonové bariéry, které znemožňují proniknout pod DMZ. Ze severu prý protivník už chodbu zasypal.
Pohled teleskopy do Kimovy říše
Po návratu na povrch čeká turisty muzeum o historii DMZ a nedaleká observatoř Dora, z níž lze teleskopy nakouknout do říše vládnoucí dynastie Kimů. Za jasného počasí je možné zahlédnout i sochu zakladatele KLDR Kim Ir-sena nebo historické město Kesong se zvláštní průmyslovou zónou na okraji.
Pomohli ji vybudovat Jihokorejci s tím, že do ní sami museli dopravit elektřinu. Nové stožáry při silnici to dokládají. V továrnách zóny se však nevyrábí žádné hi-fi, upozorňuje průvodce. Převažují věci běžné spotřeby, například oblečení včetně čepic.
„Fotit se smí pouze zpoza žluté čáry,“ slyším na observatoři Dora vojenský hlas. Rozhlédnu se a vidím, že návštěvníci opět moc neposlouchají. Zkusím alespoň pár snímků. Kdepak! Jihokorejský voják mně poklepe na rameno a poslední sekvenci bez pardónu vymaže.
Poslední zastávka patří nádraží Dorasan. Tady už se smí jihokorejské vojáky fotit – mají i ty bílé rukavice. Cedule na nástupišti hlásá: Toto není poslední stanice z jihu, ale první stanice na sever. Do Soulu je to 56 km, do Pchjongjangu 205 km.
Vlakové soupravy na nádraží dvakrát denně přivážejí a odvážejí turisty, ale dál na sever nejezdí. Úseky, které se podařilo ve východním a západním sektoru DMZ v roce 2007 za velké slávy propojit, sloužily jen krátce. „Byl jsem tehdy mezi těmi, kteří slavili,“ říká průvodce. „Za dva roky nám ale řekli, ať už k nim nejezdíme.“
Skvělá myšlenka na přímé železniční spojení jihu Korejského poloostrova přes Sibiř s Evropou padla tak rychle, jak se objevila. Třeba ještě někdy vstane z mrtvých. Při návratu přeběhne přes silnici koloušek. Zatrne mi, vždyť ho mina v houští může roztrhat.
„Nebojte se, to je jen lehká váha. Nic se mu nestane,“ uklidňuje průvodce a vysvětluje, čím se DMZ může výjimečně pochlubit. Mezi drátěnými ploty s minovými poli vznikl neplánovaně unikátní ekosystém, v němž se daří mnoha ohroženým druhům zvířat a rostlin. Přezimují tu hejna vzácných jeřábů mandžuských, lze spatřit orly, vydry či kance.
Ochránci životního prostředí už kují plány, že jednoho dne by se DMZ mohla stát velkou přírodní rezervací. Jen ty miny musí nejdřív zmizet!
