Výlet do Starého Plzence proti proudu času

První zmínky o Starém Plzenci jsou opravdu již letité – pocházejí z roku 976 a týkají se bitvy pod Hůrkou. Čili pod místem, kam záhy zamíří naše kroky. Ale tak učiníme až za chvíli, protože by bylo škoda neporozhlédnout se po výchozím místě trochu podrobněji.

Jednou z výrazných dominant náměstí je kostel sv. Jana Křtitele ze 14. století. Pohledově vděčných objektů je tu ovšem víc. Například mariánský sloup z roku 1721, empírová kašna z poloviny 19. století či radnice ze zhruba stejné doby.

K zastávce tu rovněž přiměje kostel Nanebevzetí Panny Marie – původně se jednalo o románský kostelík, který v průběhu věků doznal gotické přestavby a později renesanční a barokní úpravy. To již jsme ale na cestě z města směrem k severu, překonali jsme řeku Úslavu, kostel stojí v části zvané Malá Strana. Jdeme po značené naučné stezce (vede nás tzv. zelené psaníčko) a záhy vystoupáme strmě vzhůru.

Dříve než město opustíme, připomeňme si to, co místní pochopitelně dobře znají, ale ostatním až tak zřejmé být nemusí. Starý Plzenec se původně jmenoval Plzeň. Až když v roce 1295 bylo založeno nové mocenské centrum v místech dnešní Plzně, stala se z první Plzně Stará Plzeň, pak Plzenec a nakonec Starý Plzenec.

Teď již stoupáme, jak jsem předeslal, vzhůru na kopec. Jedná se o Hůrku (431 metrů nad mořem), pod níž se odehrála ona památná bitva a která bývala významným správním centrem. Už z dálky vidíme náš příští cíl – rotundu sv. Petra. Dalšího svědka dávných časů.

První zmínka o stavbě sice pochází z roku 1266 (v listině Přemysla Otakara II.), ovšem její zrod se udál mnohem dřív. Už v 10. století zde vyrostla v podobě kamenného válce o průměru šest a půl metru. Výrazně fotogenický objekt se navíc nachází na místě, odkud je nádherný výhled – zejména na Starý Plzenec, ale i vrch s hradem Radyní za a nad ním.

Na Radyni máme našlápnuto, ale předtím se ještě zastavíme na několika dalších místech. Průvodcem nám jsou totiž kromě velice příjemné, místy zalesněné cesty i další historické upomínky.

Na mysli mám základy dvou kostelů, nacházející se vcelku nedaleko od rotundy. Blíže k ní stál kostel sv. Vavřince (jeho základy mají být brzy zasypány a tak ochráněny před negativními vlivy), o něco dál jsou k vidění základy kostela sv. Kříže.

Přes obec Sedlec, kde již koncem 16. století vyrostla huť na tavení železné rudy, vstupujeme zpět do Starého Plzence – a znovu se vydáme na cestu vzhůru, tentokrát jižním směrem. Silueta Radyně už je relativně nedaleko před námi.

Stejně jako jsme vystřídali vrch Hůrku Radyní, přesně tak tomu bylo i historicky. Vliv hradiště na Hůrce ve 14. století převzal královský hrad, který zde v letech 1356–1361 nechal vystavět Karel IV. Na jeho počest byl nazván Karlskrone, ale název se příliš neujal. Což mimo jiné dokládá fakt, že kopci i hradu se říká Radyně.

Již v roce 1558 se o hradu píše jako o objektu pustém, nicméně dochovalo se toho víc než dost. A tak turista se tu má vskutku čemu podivovat. Například průměrné tloušťce zdiva (dva a půl metru) či vynikající vyhlídce (na vyhlídkový ochoz vede 118 schodů). Krásný pohled je na Starý Plzenec, na Hůrku, velice zřetelně je vidět rotundu, ale dohlédnout lze i mnohem dál. Na Plzeň, ale za příznivého počasí i na šumavské vrchy.

Nyní zbývá dojít do cíle. Naučná stezka míří dolů, do Starého Plzence, krásnými lesy a kolem docela divokých buližníkových skal. Jedná se o přírodní památku Andrejšky.