Výjimečné snímky z hrobek v údolí Králů

Hádání se se strážcem hrobky Ramesse VI. trvá už bezmála deset minut. Vládní povolení na focení v hrobkách světoznámého údolí Králů v Egyptě sice třímám v ruce, avšak místní jsou tímto lejstrem neskutečně zaskočeni. Neznají ho.

Jsou zvyklí na turisty, kteří si „na tajňáka“ zkoušejí vyfotit některý z úchvatných výjevů na stěnách. Ty z hrobek někdy vyvedou a jindy na několik vteřin zamhouří oči výměnou za podsunutí nějaké té menší bankovky. Jenže v jejich případě jde jen o jeden nepříliš kvalitní, ale o to ceněnější cvak, o který se posléze podělí se svými přáteli na sociálních sítích. Tím to hasne.

U vchodu do samotného údolí Králů probíhá kontrola batohů a všechny fotoaparáty musí zůstat před vstupem do samotného areálu. Když si to tedy do hrobky Ramesse VI. nakráčí Evropan s fotoaparátem velikosti menšího psa, taškou plnou objektivů a bezmála dvoumetrovým karbonovým stativem, lze jen těžko popsat, co se jim asi tak odehrává v hlavě.

Můj doprovod, egyptolog Medhat Ramedan Hafez, je sice skvělý diplomat a zná tu díky svým studiím a práci mnoho lidí, ale tohle je i nad jeho síly. Strážce volá svého nadřízeného, ten telefonuje zase tomu svému a ten následně vzkazuje, že má za to, že hlavní správce areálu nic takového nepovolil. Odchod bez pocty.

Druhý strážce hrobky mě přátelsky poplácává po zádech. Po pár vteřinách mi dochází, že tím jen naznačuje, abych s fotovýbavou urychleně opustil hrobku.

„Daeš, Daeš?“ ptá se mě s úsměvem a nadsázkou na to, zda jsem členem nejznámější teroristické skupiny dneška, a ukazuje přitom na mé husté vousy, které jsou k mému překvapení v Egyptě výrazně méně obvyklé než v jiných arabských zemích. Zejména pak v centrech turistického ruchu, kde je nemá snad nikdo, pomalu přemýšlím, zda nejde o nějaké nařízení, aby se turisté cítili klidnější.

Házím si na záda těžký batoh s celou výbavou a vrhnu na něj takový pohled, že by v daný moment dal snad cokoliv za to, aby si ten hloupý vtípek nechal jen pro sebe. „Říkej mi Abú Bakr,“ procedím ještě anglicky skrz zuby, úkosem sleduji jeho překvapený pohled a posléze se vyzubím od ucha k uchu. Tak tady už si nezafotím, probíhá mi hlavou.

Sedáme do auta a jedeme hledat hlavního správce, který mi k mému povolení prý musí přidat své razítko a krátký vzkaz správcům hrobek, že s focením souhlasí. Medhat magické razítko zajišťuje a s úsměvem mi říká, ať jsem v klidu. Vše prý stihneme a do hrobek nás tentokrát už pustí. Přál bych si mít aspoň špetku jeho optimismu.

Po 70 minutách od prvního vstupu do areálu se dostávám do první hrobky i s kompletní výbavou. Mého průvodce napadlo nakonec vyrazit nejprve do hrobky vlivného dvořana a posléze také nástupce faraona Tutanchamona – Aje Cheperchepure, jehož hrobka nese jednoduše označení Ay.

Ve strážní budově u příjezdové cesty do hrobky nabíráme strážce, který mě bude během focení hlídat. V létě je tato hrobka takřka bez turistů a není divu. Několikakilometrová cesta bez auta v 50 stupních by byla sebevražedná a vlastní auto, kterým by se k hrobce dalo popojet, tu má jen málokterý cestovatel.

V únoru je však Luxor příjemný – teploty nepřesahují 30 stupňů a váš hlad po historii tak není přehlušován dojmem úpalu, což přece jen lecčemu pomáhá.

„Kolik lidí se do této hrobky denně vydá?“ ptám se prostřednictvím Medhata strážce hrobky, který si nedůvěřivým pohledem měří vak, jejž držím v ruce. Asi má za to, že se pod nápisem Gitzo neukrývá stativ, ale přinejmenším útočná puška. „Pět. Většinou jsou to velcí nadšenci milující egyptskou historii či ti, kteří chtějí být v hrobce pokud možno sami. Toho si tu mohou užít dosyta,“ říká strážce.

Odemyká hrobku, ve které jsem zatím nikdy nebyl, ač jsem v údolí Králů už počtvrté. Tahle hrobka pro běžné turisty jednoduše není. Na podobnou odbočku nebývá během obvykle ani ne dvouhodinové návštěvy údolí Králů v rámci fakultativních výletů cestovních kanceláří do Luxoru čas.

„Je to tak, vybrat to nejlepší z Luxoru a stihnout vše projet během jednoho dne je skoro nadlidský úkol. Lidé toho vidí vážně hodně, ale bohužel musíme obětovat podobné speciality, jako je třeba tato hrobka. Na to by byl třeba aspoň dvoudenní výlet,“ potvrdil můj pocit místní zástupce CK Fischer, která mi ve spolupráci s místní turistickou agenturou pomáhala s přípravou organizačně náročné cesty za památkami po celé zemi. Právě dvoudenní focení v údolí Králů bylo jakýmsi pomyslným vrcholem celé cesty.

Být uvnitř hrobky v údolí Králů je jednoduše skvělý pocit. Když vám nepřejede mráz po těle při vašem prvním pohledu na sarkofág obklopený úchvatnými rytinami a malbami po zdech, pravděpodobně vás už neohromí vůbec nic. Být ale ještě k tomu vybaven fotoaparátem a moci fotit, to je jako osmý div světa.

Základní podmínkou celého focení byl absolutní zákaz využívání blesku. Právě blesky fotoaparátů byly hlavním důvodem, proč bylo focení v hrobkách zakázáno. Podle odborníků kvůli prudkým zábleskům světla bledly malby výrazně rychleji. Hůře osvícená místa jsem si tedy dosvěcoval podle potřeby baterkou či čelovkou a zejména v tmavších místech jsem si takto opentlen připadal jako Indiana Jones. Jen bez biče, klobouku a svalů.

Hrobek je pro turisty vždy otevřeno přibližně osm. Průběžně se točí, aby si mohly odpočinout od nežádaných vlivů. V rámci vstupného můžete navštívit tři hrobky. Některé vybrané, jako Tutanchamonova či Ramesse VI., jsou za příplatek v rámci stokorun. A jiné pak za pořádně velký příplatek.

Úřady se rozhodly prakticky zcela uzavřít hrobky Nefertari a Setiho I. Vstup do nich není možný, pokud si jej nezarezervujete dostatečně dopředu a nezažádáte o povolení. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby se za jejich otevření neplatil dramatický poplatek 121 000, respektive v případě hrobky Setiho I. dokonce zhruba 170 000 korun.

„Udělali to proto, aby nějaké hrobky zůstaly opravdu nedotčené a budoucí egyptologové měli místa, kde budou moci pracovat se stejně kvalitní výzdobou, jako mohla i naše a předchozí generace,“ vysvětluje mi Medhat a jedním dechem dodává, že se i tak sem tam najde nějaký nadšenec, který si tento zážitek zaplatí pro sebe a své blízké. Za své peníze získá maximálně půlhodinový přístup do jedné z těchto dvou hrobek, kterou má jen pro sebe a další členy své skupiny.

„Jaké tři hrobky si tedy mají vybrat turisté, kteří sem přijedou a mají třeba jen hodinu či hodinu a půl na prohlídku údolí Králů?“ ptám se svého egyptského parťáka s nepředstíraným zájmem.

Přesně tohle je ta otázka, kterou dostávám ohledně údolí Králů nejčastěji. Průvodci totiž dávají lidem obvykle rozchod a nechávají je vybrat si, do které z nich půjdou. Obvykle doporučují ty, které jsou blízko místa srazu, aby lidé nepřišli pozdě. Doporučení od člověka, který žije v Luxoru, umí číst v hieroglyfech a údolí Králů zná jako vlastní boty, má tak trochu jinou váhu.

„Nelehká volba. Záleží také na tom, zda je člověk ochoten něco připlatit za vstup do těch trochu více speciálních. Osobně bych na místě turistů asi nepřiplácel za hrobku Tutanchamona, která je sice notoricky známá, ale velmi malá a s klidem mohu říci, že tu jsou zajímavější,” radí Medhat.

„Rozhodně bych si však připlatil za vstup do hrobky Ramesse VI., která je nefalšovaným pokladem – je skvěle dochovaná, barvy jsou živé, úchvatných výjevů je tam mnoho a lidé uvidí i sarkofág. Tam by člověk mohl strávit hodinu, a stejně by se nenabažil,” pokračuje egyptolog.

„Z těch zdarma bych doporučil hrobku královny Tausret – je to vzácný pohled na hrobku královny konce 19. dynastie. Pro ty, kteří mají rádi výrazné malby a syté barvy, není špatná hrobka Haremheba a ti, kteří se nebojí fyzické námahy, by měli rozhodně zkusit hrobku Thutmose III.,“ uzavírá své tipy Medhat a ukazuje mi na strmé schody do skály a pokyne mi, ať ho následuji.

„Tato hrobka má pořadové číslo KV34 a slušelo by se říci, že patří velmi významnému panovníkovi a jednomu z nejlepších egyptských vojevůdců vůbec. Vždyť proč si myslíš, že má hrobku vybudovanou takto ve skále?” ptá se Medhat spíš řečnickou otázkou.

„Představ si, že by tu nebyly ty kovové schody – zdála by se být absolutně nepřístupná. Dalo by se říci, že jak byl dobrý vojevůdce, tak byl i paranoidní a hledal pro svou hrobku to nejbezpečnější možné místo. Jenže vykradači hrobek byli nerovnými soupeři a i ta jeho se stala jejich obětí,“ vede mě Medhatův hlas jako Ariadnina nit hrobkou, která je úzká, nízká, strmá a křivolaká. Klaustrofobikova smrt.

Asi nejzajímavějším výjevem v Thutmosově hrobce je bohyně Isis zobrazená jako strom kojící panovníka. Výzdoba je zde úplně jiná než v ostatních hrobkách, které jsme zatím navštívili. Navíc je v pohřební komoře krytá ochranným sklem. Také je zde neustále zapnutý silný větrák, který má napomáhat tomu, aby se vlhkost nedržela jen v samotné pohřební komoře a dalo se tu lépe dýchat.

Právě v této hrobce platí, že i cesta může být cíl. Cesta do samotné pohřební komory Thutmose III. je totiž malý dobrodružný zážitek, který vám pomůže pochopit, jak moc se faraóni snažili, aby jejich hrobky zůstaly netknuté.

Drobně mě těší, že jazyk na vestě nemám jen já, ale i pětatřicetiletý Medhat, který se běžně nezadýchává. Díky svým znalostem pracuje i jako průvodce významných skupin turistů či těch, kteří již jeho široký záběr znalostí znají a přímo si jej vyžádají.

„Až se oklepeš, uděláme si ještě jednu zastávku. Jde o Haremhebovu hrobku, která byla stejně jako ta Thutmose III. slavnostně znovuotevřena loni v listopadu. Její uzavření způsobila primárně silná průtrž mračen v polovině devadesátých let minulého století, která ji poškodila. Barvy uvnitř jsou ale něco neskutečného,“ dostávám základní informace a další hodinu a půl trávím v hrobce panovníka, který Egyptu vládl více než čtvrtstoletí.

U focení jsem se obligátně zapomněl a o deset minut přetáhl čas, kdy už mají všichni opouštět hrobky a vydat se k východu. Zatímco ještě kolem třetí hodiny se tu míjely stovky převážně místních turistů, nyní jsme tu již zcela sami – na pravidla se tu evidentně dbá. Ale ne! Míří k nám policejní auto.

„Saháfí číkí?“ vypadne z policisty vykukujícího z okýnka zdánlivě nesourodé uskupení písmen. Medhat přikývne a později mi vysvětluje, že se policista ptal, zda jsem ten český novinář. Inu, slušný přehled tady mají. Policista mi naznačí, ať naskočím do auta, a i s mým doprovodem nás odveze až k bráně, usměje se, zasalutuje a odjede do neznáma. Usmívám se a hlavou se mi mihne typicky čecháčkovské: „To by se u nás doma nestalo...“